Černá a bílá

Opět spolu seděli v cukrárně. Sedávali tam docela často. Vojta do školy dojížděl do jiného města, takže se vídali většinou jen odpoledne, na chvíli mezi učením. Těžký život studentů. „Dnes jsem se dohadoval s profesorem o životě lidí ve starověkém Římě. On si normálně myslel …“ Zase měl jeden z těch svých projevů. Eva seděla naproti němu, předstírala zájem a přitom pozorovala oknem ulici. Někdy ji tohle už přestávalo bavit. Ve skutečnosti jejich vztah nebyl takový, za jaký ho Vojta považoval. Harmonický, ideální, perspektivní, ideální, vzrušující, plný života, mládí a lásky. Víc a víc přemýšlela o tom, že je to vlastně pravý opak. I když po večer přemýšlela, že vlastně to ani jinak nejde. Okolí ji má za nudnou šprtku, rodiče jí volnosti moc nedávají a v neposlední řadě na ni tlačí Vojta. Na svých osmnáct let má o budoucnosti jasné představy. Kolikrát si až říkala, co jí vlastně chybí, na výběr nemá, tak ať se spokojí s tím, co má. Snažila se pořád si to připomínat, až tomu začínala věřit.
Dívala se z okna do ulice, kde procházeli studenti z nedaleké školy, nějakého uměleckého učiliště. Party divně vypadajících lidí, s cigáry v rukou. Takové má nejradši, co se jen poflakují, kouří. Drzí frackové.
„Zlato, pojď. Sedneme si támhle,“ vedl ji Vojta k volné lavici kus od stánku. Podobné akce, jako opékání makrel, hudba, tady nebyly ničím novým. Většinou se na nich scházeli ti stejní lidé, náhodní kolemjdoucí si zašli na jedno a vše probíhalo tak nějak v klidu. Než ale k místu došli, zasedli jim to právě ti kluci, které nedávno pozorovala z cukrárny. Mladí a blbí. Co mohli dělat? Posadili se vedle starého páru, který se s brýlemi na očích probíral kostmi ryb. „Zajdu si pro pivo. Chceš taky?“ zeptala se ho, když ji přestalo bavit dívat se na důchodce. „Pivo? Ne, děkuju. Dones mi, prosím, nějaký nealko.“ Ach jo, pomyslela si. Někdy je Vojta tak … suchej. Postavila se do fronty u výčepu a připravila se na dlouhé čekání.
Ke stánku ale přišla ta parta kluků a všichni se suverénně postavili před ni. Zůstala stát úžasem v očích. Taková drzost!! Jeden z nich se na ni otočil: „Můžeme před tebe, že jo?“ Při tom nasadil sebevědomý úsměv a myslel si, že je to tím vyřešeno. „Ne,“ odpověděla mu na jeho úsměv kamennou tváří. „A jak nám v tom zabráníš?“ pokračoval dál s tím samým výrazem. „Budeme se prát?“ zeptal se, přičemž si ji neskrývaně pořádně prohlídl od hlavy až k patě. Úsměv naznačoval, že by mu to možná ani nevadilo. „To asi těžko. Ani bych se nehádala, kdo by vyhrál. Ale spolíhám na to, že nejste nevychovaní kreténi a postavíte se na konec řady.“ Kreténi? Takový slovo nahlas už dlouho neřekla, co to do ní vjelo? Kluk se na ni zatím zamyšleně díval a nakonec se postavil do řady za ni. Podivila se nad jeho činem a spokojená sama se sebou mlčela a dál stála frontu. Ten kluk se k ní ale nahnul. „Spokojená?“ zeptal se jí těsně vedle ucha. Trochu sebou trhla, lekla se, nečekala to a trochu jí naskočila husí kůže. „Naprosto,“ otočila se na něj a ukončila to stejným sebevědomým úsměvem, jaký on začal.
Po chvíli na ni přišla řada, objednala si tedy pivo. „Hele, Štěpáne, tady slečna si jde pro pivo. Pozvi ji na něco, ať ochutná i něco tvrdšího,“ rýpli si do něj kamarádi. Postrčili ho, až do ní vrazil. Naštěstí se nic nevylilo. Vrhl po ní omluvný pohled (bez jakékoli známky suverenity). Uvolnil jí místo, aby mohla pohodlně projít kolem, a chování kamarádů (na první pohled mu nepříjemné) ignoroval.
„Kde máš to pití?“ zeptal se jí Vojta, když došla až k němu a postavila pivo na stůl. Zapomněla na něj. „No nic,“ podíval se na ni vyčítavě, „zajdu si pro něj sám.“ Vstal a odešel ke stánku. Zůstala tam sama (důchodci už dojedli a odešli). Popíjela pivo, poslouchala tichou hudbu, která tu dnes sloužila jen jako kulturní kulisa. Od vedle se ozývala hlasitá zábava party, jejich nevkusné poznámky a komentáře. Bloudila očima po okolí, sledovala kolem projíždějící auta, ptáčka na stromě. Porozhlédla se po plácku, kde se akce konala. Hromada lidí naskládaná na malém kousku země, popíjejí a pojídají … Naslouchala tiché hudbě. Kytara právě měla krásné sólo, písnička byla vůbec dobrá. Rokovější, ale nijak uřvaná. Zajímavé, takovou hudbu já neposlouchám, pomyslela si, když ji vyrušil Vojta, který se vrátil i s pitím. „Představ si, Evi, koho jsem tam potkal. Pana Zaječického, toho profesora z university, jak jsem ti přece povídal, že byl u nás na přednášce. Vůbec jsem nevěděl, že tady má někde příbuzné,“ rozpovídal se nadšeně. Vojta a jeho budování kariéry. Od sousedního stolu se ozýval čím dál větší hluk, stoupal odtud cigaretový dým. Obsluha jim právě přinesla tácek plný pití, nejspíš nějaká vodka. Každý pozvedl jednu štvrtku a kopl ji do sebe. Dívala se na ten jejich rituál a říkala si, jak jim bude asi večer blbě, když budou takhle pokračovat. Ten kluk se při pozvednutí na Evu podíval, usmál se a kopl ji do sebe. Odvrátila hlavu. Jejich chování, způsoby, protivilo se jí to. Jakmile dopije, zvedá se a jde odtud. Podívala se před sebe, kde Vojta vedl monolog o panu Zaječickém a jeho přednášce. Naklonila se přes stůl a lehce ho políbila. Tak, a denní dávku vzrušení máme za sebou, řekla si v duchu. Jeho modré oči na ni nechápavě zíraly. Za okamžik však pokračoval ve výkladu dál.
Když odcházeli pryč, parta kluků tam stále seděla a nevypadalo to, že by se zvedali. Hovor nijak nevázl a pití neubývalo. Nic jim tedy nechybělo. Naposledy nad nimi zakroutila hlavou a odešla i s Vojtou pryč. Aniž by si to však přiznala, někde v nevětší hlouby duše chtěla být stejně tak „pohodová a zábavná“ jako oni.