Černá a bílá 2

Bylo teplé podzimní odpoledne. Na to, že škola teprve začínala, měli spoustu učení a práce. Přesto byl dnešek výjimkou. Seděla u počítače, prohlížela si internet a stahovala si písničku, kterou slyšela na makrelách. Pustila si ji pořádně nahlas, zaplnila celý její pokoj, zaplnila ji. Ani nevěděla z jakého důvodu, zase začínala přemýšlet o sobě a Vojtovi. Se svými blonďatými vlasy a modrýma očima nevypadal na první pohled nijak úchvatně, po bližším prozkoumání ale vzhledově nepatřil mezi nižší třídu. Vzpomínala, jak se potkali.
To se tenkrát oba zúčastnili dějepisné olympiády. Okresní kolo, každý tam byl za svoji školu. Když vešli do jim určené třídy, jemu se rozsypaly veškeré podklady, které s sebou donesl navíc. Ona jediná mu pomohla. (Možná proto, že ostatní jej znali lépe.) Přestože nakonec skončila hodně hluboko za jeho prvním místem, pozval ji do cukrárny a od té doby spolu chodí.
Na stole jí zazvonil telefon. „Ahoj, Evi, tady Vojta. Potřeboval bych pomoct s tím projektem, jak jsem ti včera říkal. Vůbec nestíhám, potřebuju pomocnou sílu. Můžeš dojít?“ Zněl vážně žalostně, skoro jako by mu zemřela babička. Ta píseň stále hrála, opět začalo kytarové sólo a v tu chvíli dostala obrovskou chuť na něco. Odsouhlasila mu to. „Za patnáct minut jsem u tebe.“ Položila telefon a šla se chystat.
Vojta bydlel v bytovce, měl mladšího bratra a želvu. Přivítal ji doma. Byl tam sám, to se jí hodilo. Zavřeli za sebou dveře pokoje a dali se do práce. Po půl hodině usilovného přepisování textu na počítači si za ním přisedla na postel, s tím, že potřebuje přestávku. „Klidně,“ odpověděl, nezvedl při tom oči od knížky. Přisunula se k němu blíž. Políbila ho na krk, nijak nereagoval, pokračovala tedy dál. Líbala ho na tvář, ucho, hladila jeho hrudník a snažila se mu sundat triko. Strašně dlouho už se nemilovali a zničehonic to chtěla dnes změnit. Vojta na to ale očividně neměl náladu. „Evi … prosim tě … Evo, neblbni,“ vykrucoval se jí, v rukou stále svíral knížku a i přes její chování se snažil dál číst. „Evo, nech mě!“ vyskočil na nohy, spravil si triko a s přízným výrazem se díval na ni, jak sedí překvapená před ním. Jakoby dostala facku. „Musím pracovat a na takový blbosti nemám čas. Musím se soustředit. Necháme to na jindy. Uvidíme, jo? Až budu mít čas, tak ti třeba zavolám a domluvíme se, ale …“ „Co?“ zírala na něj, oči vytřeštěné hrůzou. To nemyslí vážně! Je vůbec normální? Domluvit si datum a čas milování? Jsem snad nějakej robot? Zvedla se z postele, uražená vzala svoje věci a z bytu vypadla dřív, než stačil něco říct.
Cestou domů se to snažila rozdýchat. Tohle už vážně přehnal. V hlavě se jí to motalo pořád dokola. Nakonec si sedla na prázdné autobusové zastávce a chvíli odpočívala. Vytáhla z kapsy sluchátka a pustila si znovu tu písničku. Naprosto ji vzala. Jakmile začala hrát, zapomněla na okolí. Vnímala jen melodii a povzbuzující slova nenucené písně. Ani si nevšimla, že před ní zastavil autobus. Zadní dveře se otevřely a vyskočili z něj kluci z učiliště. Probraly ji až otřesy chodníku, když jeden po druhém skákali ven. Už zase oni, pomyslela si, když viděla, co to je zač. První svíral v ruce láhev piva, druhý si zapaloval … Naštěstí měla hudbu puštěnou tak nahlas, že neslyšela jejich poznámky směrem k ní. Byl s nimi opět ten kluk, ke komentářům se však nepřidal. Naopak, pokusil se ji pozdravit, ale nevšimla si ho. Nechali ji tam sedět, zřejmě měli lepší věci na práci. A ona za to byla jedině ráda.
Hned jak přišla domů, na mobilu se jí objevila zpráva. Od Vojty: Musíme si promluvit. Tak to je dobrý, on si snad myslí, že ho budu poslouchat jak poslušnej pejsek? Copak jsem jeho služka? Neodpověděla a po dvou jeho voláních mobil vypnula. Pro dnešek jej měla plné zuby.
S Vojtou se několik dalších dní nebavila, vyhýbala se mu a neodpovídala mu na zprávy. Urazil ji a to si bude pamatovat dlouho. Lehký to mít rozhodně nebude.
Už je to dlouho, co nosila rovnátka, přesto musela navštěvovat zubaře dál. Většinou ráno, před školou, aby nezameškala moc hodin. Dost brzy ráno ji odvezl táta do vedlejšího města do ordinace, zpět jela školním autobusem. Ten byl plný lidí, studenti z gymnázia i učiliště. Z učiliště. V zadní části autobusu sedělo několik jí známých kluků. Za poslední dny je viděla až moc často. Protože v autobuse nebylo radno si vybírat, sedla si na volné sedadlo pár míst před nimi. Autobus se rozjela a ona začala přemýšlet, jestli nepotká Vojtu na zastávce, když pojede do školy. V tom si k ní ale někdo přisedl. Otočila se a nejraději by okamžitě vystoupila. Vedle ní seděl opět ten kluk od stánku. Černé krátké vlasy měly mokrý vzhled, sytě zelené oči zdobily jinak sympatický obličej (jí tak ale nepřipadal). „Ahoj, já jsem Štěpán,“ podal jí ruku a usmál se. Ne samolibě, spíš příjemně. Lidi jako on se umí příjemně usmívat? proletělo jí hlavou. Na pozdrav mu neodpověděla, ruku nechala tam, kde byla, a dál se dívala z okna. On však pokračoval dál, přestože přivítání nebylo nejmilejší. „Ty chodíš na gympl?“ snažil se s ní bavit. Co mu na to mám odpovědět? Mlčela. „No, já chodím na učňák. Taky jsem odsud, jenom dneska, že sem spal u kámoše, tak jedu busem.“ Velice zajímavé, opravdu. Mlčela. „No, tak aby řeč nestála,“ pokračoval v samomluvě, „přemýšlel jsem, jestli holky z gymplu vůbec můžou pít pivo.“ Co? „Víš, …“ „To si jako myslíš, že lidi z gymplu jsou suchaři? Že nepijou pivo? Že sme jenom nudný chodící kalkulačky a neumíme se vůbec bavit?“ vyhrkla na něj, možná až moc hlasitě. Nechala se unést? Klidným hlasem jí odpověděl: „Stejně jako vy si myslíte, že lidi z učnáku maj vyhulenej a prochlastanej mozek, umí jen řvát, ničit, ožírat se, nadávat. Že se neumíme chovat, že neumíme mluvit jinak než sprostě a že jsme všichni úplně blbí.“ Zírala na něj. Blbec. Blbec. Blbec. Rozhodla se ho ignorovat jednoduchým způsobem. Opět vytáhla sluchátka a pustila si hudbu.
Seděl vedle ní i zbytek cesty. Už se sice nesnažil se s ní bavit, ale stále tam seděl. Když se přibližovali jejich konečné zastávce, dal jí k ruce malý papírek s telefonním číslem. Beze slova se na něj podívala, papírek zmačkala v ruce a čekala, až řidič otevře dveře. Venku na zastávce stáli studenti s opačným směrem cesty. Mezi nimi i Vojta. Výraz mu ztuhl ve chvíli, kdy uviděl Evu sedět vedle nějakého cizího kluka, sedí spolu a dívají se na sebe. Tak proto mu nezvedala telefony, proto mu neodpovídala na zprávy. Bylo mu to jasné.
Seděl pořád vedle ní, zavazel jí v cestě ven. Uhnul jí, až když téměř všichni vyšli, prošla a on vyšel za ní. „Ahoj,“ rozloučil se a ani nečekal odpověď. Ta nepřišla. Rozešli se každý opačným směrem. Ještě jednou se za ní otočil. Zrovna vyhazovala papírek do koše. Co se dá dělat. Přesně to říkal jeho výraz, zklamaný, částečně to ale čekal.
Když odcházela ze zastávky směrem do školy, vyhodila ještě do koše jízdenku. Blbec drzej, říkala si cestou. Vlastně ani nevěděla, proč si to číslo nechala …