Kam slunce nechodí jen hvězdy vidí 3.díl

Anotace: Pokračování...

Hudba začíná hrát a já předpisově vycházím pravou nohou. Dva kroky před, otočka, krok vzad, rychlý poklek, výskok, krok doprava. A tak dále a tak dál. Byla schopná odříkat celou sestavu zpaměti. Ne nadarmo už jí také trénuji několik týdnů. Dokonce ani s mým společníkem, který dělal ještě donedávna fotbalistu, nejsou problémy. Lukáš se opravdu snaží a výsledky se dostavují. A když se nám v závěru povede takřka bezchybná zvedačka, jsem radostí celá bez sebe.
,, Páni, to bylo supr,“ řeknu uznale, když se octnu zpět na zemi a píseň pomalu dozní. Oba ztěžka vydechujeme, čela se nám lesknou. Nicméně ani to mi nezabrání v tom, abych se k Lukášovi naklonila a věnovala mu polibek. No, nakonec se z toho vyklube polibek trochu delší, nevím, jak dlouho tu stojíme, když nás zarazí významné pokašlávání. Ve dveří stojí Kuba a Andrea, další pár, co tak intenzivně jako my trénuje na soutěž. Znám se s nimi tak zběžně, každopádně jsou oba dva moc milí.
,, Takhle to asi nevyhraješ,“ podotkne Kuba s takovým úsměv, že ho jeho společnice musí se smíchem napomenout.
,, Vůbec si ho nevšímej,“ obrátí se Andrea ke mně, ,, Moc ti sluší, jenom záříš. Jen tak dál!“ Významně zvedne palec a já vděčně přikývnu.

,, Škola, tanec, škola, tanec…,“ vypočítává babička na prstech jedné ruky, zatímco tou druhou poněkud zuřivě míchá rajskou omáčku. ,, Před měsícem jsi mi slíbila, že mi pomůžeš vybrat nové ozdoby na vánoční stromeček. Je nejvyšší čas, ne?“ Zvednu hlavu a zadívám se na ni ze země, kde už přes půl hodiny provádím svojí každodenní sestavu cviků.
,, Myslela jsem,“ dodá babička, ,, že bysme mohli jít třeba zítra!“
,, To nejde,“ zamítnu, ,, Mám odpoledku a trénink!“
,, Tak pozítří,“ navrhne.
,, To jsem se Sindy domluvená, že mi pomůže vybrat vhodné šaty na soutěž. A navíc se musím učit na písemku!“
,, Tak já je půjdu vybrat sama,“ kapituluje babička, ,, Jinak bychom museli na Štědrý den na tu ubohou jehličku pověsit úsporky!“
,, Tak vem třeba červený,“ zahuhlám, obličej přitisknutý těsně k podlaze a trup opřený o nataženou nohu.
,, Úsporky?“ zareaguje babiček, načež jí to dojde: ,, Ale v obýváku jsou modrý stěny!“
,, Tak ho dáme na záchod,“ Narovnám se, načež natáhnu ruce a švihnu nohama nahoru. , Tam je přece červená, ne?“ Ve stojce nebezpečně balancuji mezi skleněným konferenčním stolkem a televizí.
,, Jednou se z tebe zblázním,“ povzdechne si babička a raději dál věnuje svou pozornost hrnci s omáčkou. Ten jí alespoň neodmlouvá.

,, No to snad nemyslíš vážně,“ oboří se na mě Sindy, sotva ráno vejdu do šatny. Ještě ani nestačím odemknout svojí skřínku, a už pokračuje:
,, Nebyla´s to náhodou ty, kdo mi před několika měsíci brečel na rameni? Že už ho nikdy nechceš vidět, jak moc ti ublížil?!“ Prohrábnu se hromádkou sešitů, přičemž občas mrknu na rozvrh nalepený na dveřích. Ještě chemie? Kde sakra je?
,, Posloucháš mě vůbec?“ připomene mi Sindy znovu svou přítomnost. Aha, tady. Strčím sešit do tašky a kopnutím skřínku zabouchnu. Chystám se k odchodu, ale pak mi dojde, že svou kamarádku jen tak ignorovat nemůžu. Pohlédnu jí zpříma do očí.
,, Máš pravdu,“ připustím, ,, asi jsem hloupá, když se znovu pouštím do něčeho, co tak moc bolelo. Ale pokud se zas nemýlím já, pak´s to byla ty, kdo ještě nedávno prohlašoval moudro, že se člověk nikdy nepoučí ze svých chyb, včetně tebe?“ Zmlknu, abych popadla dech. Kamarádka na mě hledí pohledem, který prozrazuje údiv a překvapení.
,, Víš,“ dodám skoro se slzami v očích, ,, Celou tu dobu jsem Lukáše milovala. Tys to moc dobře věděla a také si věděla, že jednou zase přijde ten den, kdy se k němu vrátím. A ten den přišel!“ Bojovně vystrčím bradu. ,, A následky si ponesu sama!“ Otočím se na podpatku a rychlým krokem vypochoduji ze šatny. Je načase, právě zvoní.

Trénink mi tentokrát dává docela zabrat, trénujeme totiž jednu z nejobtížnějších pasáží.
,, Sakra!“ zanadávám vztekle, klesnu na zem a paže nechám volně spuštěné podél těla. ,, Dneska je neděle a ta soutěž je už v pátek!“
,, A v sobotu jsou Vánoce,“ doplní Lukáš a sedne si vedle mě. Chápe, když se občas octnu až na samotném dně a mám dojem, že už se neodrazím. Zůstanu ležet a oči se mi pomalu zavřou.
,, Moc ráda bych všem dala ten krásný dárek,“ zašeptám. ,, Babička na mě spoléhá, Sindy mi věří, tebe nechci zklamat, ostatní mi důvěřují. Nechci selhat!“ Vzlyknu a schovám si obličej do dlaní. Ucítím na rameni lehký dotek.
,, No tak,“ utěšuje mě Lukáš. ,, Bude zase dobře. Jen to chce, aby´s vstala, zatla zuby a pustila se do toho s tou svojí pověstnou kuráží. Oba musíme vydržet. Nebo v tom budeme zase plavat!“ Pousměji se na jeho dvojsmyslem. Vlastně má pravdu. Otřu oči a vyskočím na nohy.
,, Tak jdem na to,“ řeknu a ani nevím, koho se vlastně snažím povzbudit, jestli jeho nebo sebe.