Černá a bílá 3

Vojta už se jí dlouho neozval. Bylo jí to podezřelé, ale aspoň měla klid. Nechtěla to řešit, brala to jako menší pauzu. Snad i doufala, že je to definitivní konec. Nechtěla si to však přiznat. I když jí některé jeho vlastnosti vadily, byla na něj zvyklá. A zvyk, jak známo, je železná košile.
Víc se teď věnovala kamarádkám, které z toho měly očividně radost. Po dlouhé době s nimi byla nakupovat, zašli do kina, chodili jen tak ven, … Pár klidných, pohodových týdnů. Často se procházely parkem. Teď na podzim bylo všechno nádherně zbarvené, kolem stromů se povalovaly kaštany. Konečně měla ode všech pokoj. Od Vojty, od … „Nazdar,“ pozdravil ji Štěpán, který se za nimi zničehonic vynořil. „No nazdar,“ odpověděla mu s upřímně otráveným výrazem. Na zádech měl batoh, přesto pochybovala, že by v něm bylo učení. V ruce cigaretu. A i když ji zprvu vesele pozdravil, teď jen tak nervózně postával. „Můžou holky z gymplu kouřit?“ zeptal se jí po chvíli a natáhl k ní ruku s cigaretou. Odvrátila ji od sebe. „Jo. Ale já nekouřím.“ Omluvil se a cigaretu típl. „No nic, asi budu muset jít,“ prohodil po další chvilce mlčení, zatímco Eviny kamarádky postávaly okolo a usmívaly se na něj. „Mám ještě nějakou práci a …“ „Ahoj,“ usekla to, otočila se a kráčela pryč. Zůstal stát na místě a ještě chvíli se za ní díval. Kamarádky se na něj omluvně usmály a utíkaly za ní. Tak se tedy taky otočil a odešel opačným směrem.
„Cože? Ne, já nikam nejdu,“ odmítala rozhodně jejich nabídku. „Na žádnou zábavu se mi nechce.“ „No tak,“ přemlouvaly ji, „zatancujem si, něco popijem. Bude sranda. Evi,“ naléhaly dál. Nemohla poslouchat jejich zdůvodnění. Když jí vyčítaly, že bude vypadat dál jako věčná šprtka a bude pro ostatní nudná, vzpomněla si na rozhovor v autobuse … „To si jako myslíš, že lidi z gymplu jsou suchaři? Že nepijou pivo? Že sme jenom nudný chodící kalkulačky a neumíme se vůbec bavit?“ ... Ne, není taková. A umí se přece bavit. „Tak jo, já teda půjdu,“ souhlasila nakonec. Odpovědí jí byl nadšený pískot kamarádek.

Sál, kde se zábava konala, byl narvaný k prasknutí. Jen těžko sehnaly stůl, kde se posadily. Moc času tam ale nestrávily. Prvně si zašly pro pivo, když se parket zaplnil, přidaly se k davu tancujících lidí a užívaly si to. Nebyly tam ani moc dlouho, za chvíli už byly všechny v dobré náladě a pití si stále nosily. Eva dokonce trochu koketovala s klukem u baru, byla to ale jen zábava. Moc se tomu ani nedivila, po tom, co vypila …
Když byly přestávky, nenapadlo je jít si sednout a odpočívat. Plné elánu se potulovaly po zábavě a potkávaly další a další známé. Za celý večer si ani jednou nevzpomněla na Vojtu. Nijak jí tu nechyběl, stejně by ho sem nedostala, ani kdyby chtěla. Na takovéto akce on nechodil. Jednou se pokusila ho vytáhnout někam na diskotéku, ale když ji přišel vyzvednout v saku a kravatě, vzdala to. Teď si užívala té trochy volnosti, svobody, s pivem v ruce se protloukala mezi lidmi kolem. Najednou potkala Štěpána. Málem do něj vrazila. Co ty tu děláš? pomysleli si oba zároveň. „Co ty tady?“ promluvil jako první on, zatímco proti sobě stáli a překvapeně na sebe zírali. „Si jako myslíš, že holky z gymplu jsou suchaři a neuměj se bavit?“ vyhrkla na něj, ne příliš příjemným tónem. Nijak se s ním vybavovat nechtěla, jakmile ho uviděla ztratila veškerou náladu. Tak proč tady s ním vůbec ztrácí čas? „To jsem přece neřek,“ řekl s žádostí o mír v očích. Přistoupil blíž k ní, přes ten hluk ji téměř neslyšel. Ona se ale obrátila a šla pryč. Zatracená holka! Nechal ji jít.
Po tom, co vystála frontu u pití a kopla do sebe jednoho panáka na pozvednutí nálady, se opět vydala na parket za ostatníma. Nechtěla si večer pokazit kvůli nějakýmu pitomci. Tancovala a nepřemýšlela. Hudba ale ohlásila pomalou sadu, a tak parket prořídl, zůstaly jen propletené páry. Odešla si s kamarádkami sednout. Náladu už jí to ale pokazit nemohl, zvlášť, když jedna kamarádka vytáhla z batohu láhev s vodkou a džusem. „Šla by sis zatancovat?“ Když uslyšela ten hlas, začala být už vážně vytočená. Ten kluk jí vážně nedá pokoj. Otočila se na něj, vstala a přímo do jeho zelených očí mu řekla: „Ne, s tebou ne.“ S těmi slovy odešla pryč.
Tohle už je moc. Ta holka mě vážně vytáčí. Co proti mně má? Jsem na ni snad drzej? Ne. Jsem sprostej? Ne. Tak kurva co jí je? Rozběhl se za ní. V hlavní chodbě budovy, kde zábava probíhala a kde bylo kupodivu nejméně lidí, ji dostihl. Chytil ji za paži a zastavil ji. „Co je?“ otočila se na něj podrážděně. „Co je? To se ptám já. Ty seš hnusná, protivná a namyšlená. Co sem ti zatraceně udělal?“ Nevěřícně se na něj dívala? Co jsi mi udělal? Co jsi mi udělal? … Co jí vlastně udělal? Sama nevěděla. Nevěděla, co se s ní samotnou děje, poslední dobou je jiná. Přestože v srdci ji přepadal spíš smutek, ve tváři měla stále odpor. Stáli naproti sobě, dívala se na něj vzdorovitým pohledem, on jí to oplácel vyčítavým. Díval se na ni, pomalu střízlivějící, na její delší hnědé vlasy, malý nos, hnědé kulaté oči, pas a boky, její úzké rty. To bylo první, čeho si tenkrát všiml. Ty uzounké rty … Nevydržel to. Chytil ji za ramena, opřel o zeď a políbil ji. Přilepil se k těm rtům, které ho tak zaujali a kterých si pokaždé všiml. Okamžitě naprostá souhra. Přiblížil se k ní natolik, že téměř nebylo místa na jejich těle, které by se nedotýkalo toho druhého. Svými pohyby mu vycházela vstříc, aniž by si to uvědomovala. Byla naprosto mimo. Ruce stále spuštěné podél těla. Ucítila jeho vůni, vdechovala ji jak jen to v tu chvíli nejvíc šlo a … Ta vůně ji probrala. Uvědomila si, kdo to je a co dělají. Okamžitě jej od sebe odstrčila a vrazila mu facku. Na to od něj utekla ze zábavy pryč. Štěpán zůstal stát na místě. Zíral do zdi, právě tam, kde ještě před chvílí byla ona. Na tváři cítil bolest, ale ještě větši cítil uvnitř. Já jsem vůl, nadával si v duchu a pěstí udeřil do zdi tak silně, že si do krve sedřel všechny klouby. Zatraceně, nadával a vyčítal si svoje chování.
Zastavila se až na autobusové zastávce, pár set metrů od zábavy. Mrzla, ale v tu chvíli jí to nepřišlo. Co to proboha bylo? Co jsem to udělala? Měla v sobě obrovský zmatek. Ten kluk, jí od pohledu ne nesympatický, ale protivný, … Políbili se. Panebože!! Nadávala si. Nadávala, ale ne za to, že by zradila Vojtu. Ne za to, že ho to vůbec nechala udělat. Nadávala si proto, že se jí to líbilo. Že on se jí líbí. Že při dalším pomyšlení na ten polibek jí po zádech běhá mráz, stahuje se jí hrdlo, těžko se jí dýchá, celá se chvěje. Takhle se nikdy s nikým nelíbala. V ten okamžik neexistovalo nic jiného, nikdo jiný, vůbec nic. Vnímala jeho tělo všude, jeho vůně jí zamotala hlavu a jeho blízkost ji … Ne, ne, ne! Zapomeň na to, vyčítala si v duchu. Nechá se to být a zapomene se na to. Za rohem uviděla přicházet jednu svoji kamarádku. Nesla její bundu a překvapeně se na ni dívala. To už Evě tekly slzy proudem. Začínala jí být opravdová zima, bunda se hodila. Neměla ale odvahu vrátit se tam. „Poslal mě za tebou ten kluk z parku. Prý ti bude nejspíš zima. A mám ti vzkázat, že se omlouvá. Evi, za co, prosím tě?“ Zírala na ni, zvědavá. Přes slzy ji skoro neviděla. Zabalila se do bundy a plakala dál.