Černá a bílá 4

Snažila se na něj zapomenout. Podle svých dosavadních pocitů věděla, že je to prostě špatně a že na něj nesmí myslet. Ten kluk byl prostě zakázaný. Ale i tak se jí občas stalo, že si zničehonic vzpomněla na ten okamžik na zábavě, a sevřelo se jí hrdlo, po zádech jí přejel mráz a srdce jí začalo divoce tlouct. Musím na to zapomenout, musím na to zapomenout!
Vojta jí stále nepsal. Sama se mu raději neozývala, byla ráda, že má od něj chvíli pokoj. Věnovala se kamarádkám, které se ji snažily rozptýlit, a chodila běhat. To ji dokázalo uklidnit. Chodila do lesa, pár set metrů od jejich domu, běhala, a když ji přepadl vztek, vybila si jej na nějakém stromě. Tak přežívala nějaký ten týden.
„Mlíko, chleba, několik rohlíků, máslo, salám, sýr,“ opakovala si ještě v duchu, když se procházela mezi regály po obchodě. Zase jedna z nemilých domácích povinností – nákup. Má hromadu práce do školy, a místo aby se učila, musí do obchodu. To si nemohli nakoupit, když šli z práce, stěžovala si. Došla k boxu se sýry a mlékem. Mají tady patnáct druhů sýra, jak má vědět, kterej zrovna chcou? Vzala teda první, který uviděla, a vyrazila k pokladně. Ve frontě přímo před ní stál Vojta. „Ahoj,“ pozdravil ji úsečně. Co to je za tón? podivila se. Ona by přece měla být ta uražená. Ještě pořád vzpomínala na ta jeho slova u nich v bytě. „Čau,“ odpověděla mu.
Po zaplacení vyšla z obchodu a chtěla jít domů, ale hned u dveří se k ní přidal Vojta. „Dlouho jsme spolu nemluvili, Evi,“ začal. Nevypadá to, že by se chtěl omluvit, blesklo jí hlavou. „To ne,“ odsekla. „Dlouho jsme si nenapsali ani zprávu,“ pokračoval. To už snad ani nemá cenu odpovídat. „Já vím proč. Víš, Evi, mohla jsi mi to říct. Já … hodně jsem kvůli tomu vytrpěl, víš. Bolelo by mě to taky, ale kdybys mi to aspoň sama řekla …“ Díval se střídavě na ni a na nohy. V očích měl zklamání. Co to sakra mele? „Nikdy jsem si to o tobě nemyslel. Myslel jsem, že seš férová a fajn holka, ale spletl jsem se. Strávil jsem s tebou dost času a pořádně tě nepoznal. Byl to zbytečnej čas. Lituju toho.“ Co to …? Nevěřícně na něj koukala. Mu snad přeskočilo?! „Asi by bylo nejlepší, kdybychom se rozešli. Štěstí ti přát nebudu, nezasloužíš si ho. Vážně jsem se v tobě mýlil,“ pronesl. Další z jeho teatrálních monologů. „Co to má znamenat?“ podívala se na něj udiveně, vůbec nevěděla, o čem to mluví. „Je konec, Evi,“ řekl tragickým hlasem. Otočil se, přešel ulici a odešel od ní. Zůstala stát na místě jak přikovaná. Neměla tušení, o čem to mluvil. Co udělala? Proč …? To ona byla ta ukřivděná, uražená, ta, co to měla skončit. Tak co to sakra mělo být? Dívala se za ním a v hlavě měla zmatek. Ale srdce jásalo radostí.

Ten rozchod si ani moc nebrala. V podstatě to bylo vysvobození. Stejně to nemělo smysl. A o to víc byla ráda, když k nim na školu nastoupil nový spolužák. Byl moc hezký, všem velmi sympatický. Měl delší blond vlasy, rozcuchané, na nose brýle s černými obroučkami. Uměl se oblékat, to bylo vidět, měl celkem přehled, znalostmi nevynikal ani nepropadal. Ukázka dokonalého kluka, podle všech holek na škole. Byl milý, pozorný. A k tomu všemu bydlel asi jen dvě ulice od ní. Chodili spolu tedy ráno do školy, ze školy, na obědy, dost se poznali, spřátelili, sblížili. Prováděla jej po městě, seznamovala se spoustou lidí. Věnovala mu většinu svého volného času. Přece už byla volná, ne? Kamarádky teď šli bohužel zase stranou. Moc jim to ale nevadilo, David jim přišel strašně roztomilý a jejich „přátelství“ jen a jen schvalovaly.
Procházky po městě a parku byly na denním pořádku. Téměř nebylo dne, kdyby spolu někam nevyrazili. Byla za to ráda, rozptýlení jí přišlo vhod. Občas mezi nimi přelétla jiskra, sem tam malé narážky a už to vypadalo slibně. Na Štěpána už si skoro ani nevzpomněla. Dokud ho s Davidem nepotkali v parku. Nepozdravili se. Ona zaryla pohled hluboko do země, Štěpán se zrovna podíval na druhou stranu. David si všiml její reakce na Štěpána. Posmutněla a zmlkla. „Co to bylo zač“ zeptal se. „To? To byl jeden kluk tady z učiliště.“ A tím to haslo. Dál se o něm bavit nehodlala. Šli tedy dál a až se posadili na lavičce schované trochu dál od cesty. Znovu se jí na něj zeptal. Trošku zvědavej, ne? „Prosím, nerada na něj vzpomínám a mluvím,“ žádala ho a momentálně vnímala jen Davidovu blízkost. „A na mě ráda vzpomínáš?“ zeptal se jí a svým pohledem ji naprosto odzbrojil. Přiblížili se k sobě a políbili. Byl krásný podzimní den, čtvrtek, slunce svítilo, listí padalo a oni dva se líbali. Vyrušilo je až zvonění telefonu. „Promiň,“ omluvil se jí, když se podíval na display. „Musím jít,“ a s těmi slovy odešel. Ještě chvíli seděla na lavečce a přehrávala si znova, co se právě stalo. Až za chvíli se zvedla a pomalým krokem odešla domů. V hlavě neměla ani Vojtu, ani Štěpána. Vzpomínala na Davida a jejich polibek. Určitě ne poslední.
Druhý den se těšila do školy, ráno na cestu. Příprava probíhala velmi důkladně, ale když Eva přišla k místu, kde se každé ráno scházeli, nebyl tam. No nic, šla do školy, třeba šel dřív. Do školy však David nepřišel. Napsala mu několik zpráv, zkoušela ho prozvonit, ale měl vypnutý telefon. Snad se mu něco nestalo, honilo se jí hlavou. Teď? Když může být konečně šťastná? Vzpomněla si včerejší večer, celý jej proseděla na posteli a byla šťastná. Prostě jen tak seděla a užívala si ten pocit radosti a štěstí. A dneska tady není. „Evčo, jdeš s náma dneska ven?“ vyrušil ji z myšlenek spolužák. „Jdeme s klukama ven. Půjde i David. Jestli chceš můžeš vzít s sebou holky z béčka.“ Jakmile slyšela o Davidovi, všechno mu odsouhlasila. Domluvila se tedy ještě s Kamilou a odpoledne se chystaly ven. Myšlenka na Davida by ji dostala kamkoli.
Po škole se pro ni teda stavili, zatím bez Davida. Ten se k nim připojil až po ní. Snažila se k němu nějak blíž dostat, promluvit si, proč tak rychle musel včera odejít, kde byl ráno, a tak. On se jí však vyhýbal. A podobně to bylo celou cestu. Šli směrem k lesu, k malé louce za městem. Od cíle je neodradily ani černé mraky, které se jim začaly sbíhat nad hlavami. Na louku šli cestou po kraji lesa. Když zahýbali za poslední strom v řadě, měla pocit, že za nimi kdosi v dálce jde. Že jí připadal jako Štěpán, to dávala za vinu jen své fantazii.
Zakotvili tedy na louce, u které stála jedna chata, většinou opuštěná, spolužáci vytáhli z batohů pivo a dali se do řeči. Mělo to být něco jako bližší seznámení s Davidem, taková akcička na jeho počest. Eva se však už s Davidem sblížila ;-), a tak se s ním chtěla bavit o něčem jiném. Přisedla si blíž k němu a snažila se navázat hovor na včerejšek. Pořád se k tomu ale nemohla dostat, on ji totiž nenechal. Bavili se dál. Kamarádi začali blbnout, válet sudy dolů z kopce, chvíli se i ze srandy rvali. Jednoduše se bavili jak malí kluci. Eva s Davidem osaměli. „Myslela jsem na tebe včera celej večer,“ řekla mu tak, aby ji slyšel jen on a naklonila se k němu blíž. „To jsem rád,“ odpověděl stroze. Žádná jiskra? Žádný zamilovaný pohled? „Těšila jsem se na tebe, jak to, že jsi nepřišel do školy?“ pokračovala a už už se k němu nahýbala, že ho políbí. Spolužáci jí vůbec nevadili. V tu chvíli je nevnímala. Odsunul se. „Měl jsem něco k vyřízení.“ Zase nic. Když jej objala, vstal a dotčeně se na ni díval. Už zase? pomyslela si. Vzpomněla si znovu na Vojtovu reakci tenkrát u něj. David beze slova zamířil směrem ke kamarádům, kteří dál dováděli pár desítek metrů od nich. Vyskočila na nohy a rozběhla se k němu. „Co to má znamenat?“ nechápavě se na něj dívala a oči jí těkaly z jeho očí na jeho rty. „Proč se chováš jinak než včera?“ „Jak jako včera? Včera se nic nestalo. Včerejšek byl stejnej den jako jinej,“ odpověděl a chtěl pokračovat dál. Pomalu začínalo kapat a spolužáci se pomalu otáčeli zpět k batohům. „A co ten polibek? V parku? Proč děláš blbýho?“ držela ho za ruku a zmatek ji začínal celou zaplňovat. „Blbýho? Jednoduše se včera nic nestalo, jasný? Nic,“ vmetl jí do tváře a vytrhl se z jejího sevření. Kromě dešťových kapek jí teď po tvářích stékaly i slzy. Zamířil ke kamarádům a klidně se s nimi dál bavil. Viděla ho, jak se chová naprosto normálně. Jakoby nic. Rozběhla se pryč. Pryč od něj, od nich, od světa. Stalo se jí to zase. Nemá prostě štěstí. Zase ji odkopli. Zase ji jen tak zneužili. Má smůlu. Zatracenou smůlu. Utíkala. Utíkala jednoduše pryč. Než si kamarádi uvědomili, že chybí, byla už v lese. Pršet začínalo víc a víc. Kapky byly ostré, bodaly do tváře, studily. Schovaná mezi stromy pozorovala skupinku kamarádů, jak se po ní rozhlížejí. Déšť stále sílil, kamarádi už chtěli jít. Jen Kamila stála na místě a nechtěla bez ní odejít. Spolužáci ji ale odtáhli pryč. Déšť nepřestával.
Po lesní cestě doběhla až k chatě, kde se chtěla schovat. Naprosto promočená a zmrzlá vyběhla těch pár schodků a schoulila se u dveří, zřejmě zavřených. Třásla se zimou, strachem, pláčem, smutkem. Z vlasů jí stékaly pramínky vody po tváři a mísily se se slanými slzami. Měla promočené oblečení, vodu v botách. Nadávala si za svoji hloupost, naivitu. Zase naletěla. Zase zklamání. Seděla schoulená u dveří, hlavou do nich tloukla a zmatené myšlenky střídalo naprosté prázdno. „Co tu děláš?“ ozvalo se za ní. Dveře se otevřely a v nich stál Štěpán. Překvapeně, nechápavě se na ni díval, jak mu sedí u nohou. Zmrzlá a promočená.