Kam slunce nechodí jen hvězdy vidí 4.díl

Už přes půl hodiny sedím na okenním parapetu a zamyšleně hledím ven skrz špinavé sklo. No jo, proběhne mi hlavou. Nesčetněkrát jsem slibovala, že popadnu kýbl s hadrem a dám se do díla. Jenže, jednoduše řečeno, skutek utek. V chabém světle pouliční lampy vidím, jak se z nebe pomalu začínají snášet poslíčkové královny zimy, sněhové vločky. Nejprve pozvolna, až nakonec utvoří celkem hustou chumelenici.
Když zavibruje mobil, trhnu sebou. Při pohledu na displej se však musím pousmát, Sindy na mě skutečně myslí, během večera je to od ní třetí zpráva. Další dvě jsou od Kuby a Andrey, pět od babičky, která musela až do zítřka odjet ke své nemocné přítelkyni, aby jí potěšila svou přítomností. Ale nejvíc smsek mám od Lukáše. Píše mi snad každých deset minut, navzájem si svěřujeme své pocity, obavy a vzrušení.
Pohodím mobil zpět na postel a pohled mi doputuje na šaty, visící na dveřích skříně. Jsou krémové, se zúženým živůtkem a lehce nabíranou sukní. Sindy mi je pomáhala vybírat, stejně tak jako botky na jehlovém podpatku. A celou tu dobu, jenž jsme strávily v obchodech, mě ujišťovala, že jsem výborná a tahle zkouška pro mě nebude žádný problém. Kéž by měla pravdu, protože momentálně mám dojem, že to nebude jen problém, ale dokonce mega problém.

Opona se rozevírá, dělám první krok. Po mém pravém boku stojí Lukáš, z očí mu vyzařuje nesmírné odhodlání. Klepou se mi kolena. A co já? Jsem také tak rozhodnutá a pevná? Nemám čas přemýšlet, neboť se neviditelné ruce klavíristy opřou do kláves a začnou jemně hrát. Lehká úklona, otočka…… Během jednoho z mých výstupů však klopýtnu. Chci pokračovat, ale nejde to. Kotník bolí jako čert, dostává namodralou barvu. Co teď? Trochu zaváhám, čehož si všimnou i diváci v hledišti. V očích mě pálí slzy. Ne, takhle to přece nemůže skončit…

Probudím se celá zpocená, zrovna když červená digitální čísla přeskočí na půl pátou. Pokoušet se usnout nemá cenu, to vím určitě, a tak raději navštívím na několik hodin koupelnu. Osprchuji se, umyji si vlasy, dokonce si je vyfoukám, jen abych se nějak zaměstnala. Zrovna, když si v kuchyni zalévám hrnek s čajem, zazvoní telefon.
,, Tak už je to tady,“ zamumlám a zblednu tak, že by se ve mně krve nedořezal.

Sál je plný, jak zjistím, když nervózně vykukuji za oponou.
,, Tak co, jsi nervózní?“ špitne náhle Lukáš, který se mi nepozorovaně dostal až za záda. Skoro leknutím nadskočím.
,, Blázníš?“ odpovím mu rovněž šeptem, ,, od včerejška se mi klepou kolena jako ratlíkovi!“ Povzbudivě mi stiskne rameno.
,, To zvládnem,“ ujistí mě. ,, Za jak dlouho, že jsme na řadě?“ Zadívám se na jeviště, kde právě tancuje pár číslo tři.
,, Asi za minutu,“ odpovím a otočím se na svého partnera. Pohled do těch světlých oříškových očí mě vždy dokázal tak uchvátit…
,, Miluju tě,“ řekne tiše Lukáš a na důkaz svých slov mi věnuje jeden dlouhý polibek.
,, A nyní poprosím pár číslo čtyři, aby se dostavil na pódium,“ Hlas moderátora je sice protivný, ale zároveň také neúprosný. Zhluboka se nadechnu, Lukášova ruka mě ještě lehce pohladí po tváři a pak už vcházíme do záře reflektorů. Před obličejem ucítím mikrofon.
,, Jak se cítíte?“ ptá se mladý muž, co celou dnešní soutěž moderuje.
,, Hrozně,“ odpovím popravdě a v publiku se ozve smích. Trocha sebejistoty se mi přeci jenom vrátí.
,, Tak snad budete mít štěstí a samodřejmě dostatek talentu,“ kývne moderátor. ,, Bez toho by to dnes nešlo. Tak prosím, parket je jenom váš!“ Z reproduktorů se ozvou první tóny naší písničky. Písničky, při které jsme s Lukášem tančili náš první ploužák. Písničku, při které jsme se poprvé políbili. Písničku, při které jsme se loučili. Písničku, při které jsem plakala a trpce litovala našeho rozchodu. Tenhle song v sobě skrývá spoustu emocí. A tak i náš tanec je plný citů. Něhy a lásky. Touhy a zklamání. Radosti a smutku…