Černá a bílá 5

„Rychle pojď dovnitř,“ vzal ji kolem ramen a vtáhl do chaty. Voda z ní kapala na podlahu. Do ruky jí strčil svůj horký hrnek a pospíchal pro ručník a nějaké suché oblečení. „Seš asi hodně mokrá, co?“ vrhl po ní pohled a na hromádku suchého oblečení přihodil i nějaké kraťasy. „Převleč se,“ podal jí prádlo. Vzal si od ní hrnek, poodešel k oknu a stoupl si k ní zády. Stála s plnou náručí na místě a ani se nehnula. Zimou, studem. „Nebudu se dívat, neboj,“ ujistil ji. „Úchyl nejsem.“ Přešla tedy do druhého koutu místnosti, částečně se schovala za skříň a začala se vysvlékat. Jedním okem stále kontrovala Štěpána. Sundala si mokrou mikinu, triko, kalhoty a ponožky. Osušila se ručníkem a chvíli přemýšlela, zda si má převléci i spodní prádlo. To však bylo taky mokré a dál ji studilo na těle. Rychle si je tedy sundala a obratně oblékla aspoň něco přes sebe. Štěpánovy kraťasy měla místo kalhotek, na sobě měla teď několik dalších vrstev prádla. „Už,“ špitla. Otočil se a vrátil jí hrnek. „Pi rychle,“ kývl na ni, „jdu si vařit novej čaj, tak ti uvařím taky. A posaď se.“ Sedla si tedy na malý gaučík, který stál uprostřed místnosti. Až teď si ji mohla pořádně prohlédnout, přestože byla pořád ještě dost zmatená. Najednou je na chatě, se Štěpánem, sama, má na sobě jeho oblečení, jeho čaj v ruce, … Kousek od pohovky byla malá kamínka, která teď topila ostošest. Naproti ní stály poličky plné knížek, cd. Na podlaze byl žlutý koberec, na stěnách různé fotografie. Vzadu za ní byl stolek s plynovým vařičem, trochou jídla, nějaké to nádobí. A hned vedle schody do podkroví. Seděla na pohovce a zírala před sebe. Rozplývala se pod teplem, které k ní doléhalo z kamínek, a pomalu srkala čaj. „Děkuju ti. A moc se omlouvám, že jsem sem tak …“ „To je v pořádku,“ uklidnil ji a postavil před ni další čaj sotva dopila jeden. „Ne, vážně. Já jsem se chtěla …“ „Klid,“ zastavil ji a přehodil přes ni ještě deku. Zabalila se do ní a vyčerpání na ní začalo dopadat. Stále ještě opuchlé oči se jí začaly zavírat, ale přesto jí nedalo usnout. Není to zas tak dávno, co mu vrazila facku, a teď se o ni takto stará. Kupodivu nemyslela na to, jak se dostane domů. Takhle jí to vyhovovalo. „Nemáš hlad?“ zeptal se jí. Jen tiše zavrtěla hlavou. Dál se ani nehnula, užívala si ticha v místnosti a odpočívala. Potřebovala to. Na nic se jí nezeptá? Proč je tady? Proč brečela? Co měly znamenat ty minulé týdny? Nic. Bylo ticho. „Nebude ti vadit trocha muziky?“ promluvil najednou. „Ne. Jako bych tu nebyla,“ zavrtěla hlavou a přemýšlela, jaké cd pustí. „To ne,“ dodal potichu, ale dost nahlas, aby ho slyšela. Sklopila oči. On místo cd přinesl kytaru a začal si vybrnkávat. Tiše poslouchala jeho hudební umění, líbilo se jí, co hrál. Sledovala jeho prsty klouzající po strunách. Neuvěřitelné, vydechla, když v tónech poznala tu píseň, jež hráli tehdy na opékání. Zase ta píseň, ta kytara. Ani to, kde se právě nacházela a v jaké situaci, jí nezabránilo naprosto se té písni oddat. Vnímala každý tón, každé zachvění struny. Zavřela oči a vychutnávala si tu melodii, jí tak dobře známou.
Zničehonic přestal hrát. Otevřela oči a vrhla po něm tázavý pohled. „Myslel jsem, že spíš.“ „Ne, poslouchala jsem.“ „Ty to znáš?“ zeptal se jí překvapeně. „Myslíš, že holky z gymplu nemůžou něco takovýho poslouchat?“ odpověděla mu otázkou. Bylo jí teplo, slyšela krásnou píseň, špatná nálada se vytrácela. Ráda si do něj rýpla. Jen se na ni usmál a odešel vrátit kytaru na její místo. „Máš to tu docela dobře zařízený?“ rozhlídla se znovu po pokoji a zastavila se u něho. „Jo, vždycky, když se nějakej známej zbavuje starýho nábytku, dá mi vědět.“ Teď postával nervózně u stolu a koukal na ni. „A to je tvoje chata?“pokračovala dál. „Dá se to tak říct. Zdědili jsme ji po nějakým strýci. Naši ji chtěli prodat, ale nakonec mi ji nechali na práci.“ Opět se na něj podívala s otázkou ve tváři. „Fotím,“ odpověděl jednoduše a nejspíš se o tom už nechtěl bavit. Výslech byl tedy u konce. Od té doby, co přišla, se téměř nezvedla z pohovky. „Tak bych tě teda asi neměla rušit, že? Měla bych se co nejdřív vrátit,“ promluvila rozhodně. Bylo to to nejlepší v tuhletu chvíli. V jeho přítomnosti se cítila trochu trapně vůči němu. Staral se o ni i přesto, jak se k němu doposud chovala. Při každém jeho dalším pohledu vzpomínala znovu a znovu na jeho doteky, které jí daroval na zábavě. „Když chceš … Ale nevím jak.“ Co? „Takhle to má venku podle všeho vypadat nejmíň do zítřka. Pučil bych ti deštník, kdybych nějakej měl. Nebo ti můžu pučit bundu, ale moc daleko bys asi nedošla.“ „To tady jako přespíme?“ skoro vykřikla. Při té představě se jí zamotala hlava. Bez odpovědi se otočil a začal vařit další čaj. Složila se na gauč a zírala do stropu. I tam vysely fotografie. „Tvoje práce?“ Podíval se po ní, co tím myslí. „Jo.“ Jednoduchá odpověď. Dalších pár desítek minut pak jen tak ležela a pozorovala obraz nad sebou. Zaujal ji, přemýšlela nad ním. Štěpán jí dal další čaj a beze slov se posadil s papírem a tužkou v ruce na židli k oknu. On kreslí? Nakonec našla mezi svým prádlem mobil a poslala domů zprávu, že přespí u kamarádky …
Pomalu jí začalo být teplo. Velké teplo. Tolik vrstev už nebylo potřeba, deka a kamna vykonaly svoji práci. Aniž by na něj promluvila, sundala si svetr a mikinu. Lehce k ní natočil hlavu. Jen v triku zůstala ležet pod dekou, dál se dívala do stropu. „Už bude půl dvanácté,“ probudil ji Štěpán, když se s těmito slovy konečně zvedl od okna. Promnula si oči a chvíli jí trvalo, než si uvědomila, kde je. „Jdeš spát?“ zeptala se. Přes veškeré přemáhání to neznělo lhostejně. Kývl. „A kam si mám lehnout?“ Stupidní otázka. Při tom vrhla pohled ke schodům do podkroví. „Lež tam, kde seš. Já si ustelu na zemi.“ „Co? To je přece blbost. Tak já si lehnu na zem. Anebo není třeba místo ještě nahoře?“ „Ne,“ odpověděl ihned. „To je můj soukromí pokoj. Tam se nespí a nikdo tam nesmí.“ A hotovo. Usmál se na ni a zamířil znovu ke skříni. „Vyspím se na karimatce. Stejně mám bolavý záda,“ vrhl po ní směšný výraz, až se neubránila úsměvu. Dobře tedy. Ze skříně vytáhl další deku (ta skříň je snad nafukovací) a rozestlal si vedle ní na koberci. Přestože se snažila dívat jinam, oči jí stále klouzaly k němu. Sundal si triko a ulehl v kalhotách. Teď už se pohledu ani nebránila. Doposud chodila jen s Vojtou a u něj se jí o něčem takovém jen mohlo zdát. Přesně tohle vždycky obdivovala, když se dívala na televizi. Ty muže, kteří si dokáží postavu udržovat tak akorát. Žádní kulturisti, jen tak akorát viditelné svaly. Vzbuzují respekt. V holkách pocit bezpečí. Znovu se jí vynořily v hlavě vzpomínky na jejich polibek. Na chvíli byla úplně mimo. „Dobrou noc,“ popřál jí a položil se na břicho. Z pod kalhot mu čouhal kousek spodků. Jen se nad tím pousmála, boxerky s medvídky ještě neviděla. „Dobrou,“ odpověděla a také se otočila na bok. Slyšela jak oddechuje. Při pomyšlení, že je kousek od ní, po chvíli usnula. V srdci pocit bezpečí.