Osudové setkání IX.

„Sáro, snad tomu nevěříš? Já s Natašou nic nemám, ani jsem nikdy neměl. Prosím tě ozvi se mi.“ Petrův hlas, která slyším každý den, kdy mi volá a snaží všelijak namluvit, že on je nevinný. Posílá mi květiny… tulipány, slunečnice, růže…jsou všude kam se podívám a pomalu je nemám kam dávat. Já na to nijak nereaguju, převezmu květiny, dám je do vázy a konec. Telefony nezvedám a ani se nesnažím na ně odpovídat. Takhle to trvá už dva měsíce, ale Petrův hlas mě pořád dokáže pěkně rozrušit. Pokaždé, když Valerie zaregistruje další pugét, šibalsky se na mě podívá, ale mlčí. Párkrát mi říkala, ať si s ním třeba jenom promluvím, nebo mu zatelefonuju, aby toho nechal, ale já ho nechci už vidět. A pokud možno už nikdy.

„To je tak roztomilé.“ Rozplývá se Valerie nad pruhovanými dětskými dupačkami.
„Uvažuju nad tím, že si asi taky něco pořídím.“ Prohlásí po chvíli a začne se smát. Když jsem Valerii navrhla, jestli bychom dneska nešli nakupovat, s nadšením souhlasila a prohlásila, že nikoho lepšího na nakupování jsem si vybrat nemohla. Teď už asi patnáct minut tráví v oddělení dětského oblečení a rozplývá se nad každým kouskem co ji přijde pod ruku.
„Něco nebo někoho?“ zeptám se zvědavě. Valerie naznačí velké břicho a je mi to hned jasné. Tak to nechám na tobě, pomyslím si, ale vůbec bych nebyla proti.

Domů dorazíme obě utahané s bolavýma nohama a jsme akorát zralé lehnout do postele a spát. Všechny nákupní tašky položíme v chodbě a vybalování necháme na zítřek.
Rozhodneme se, že spaní necháme opravdu na noc, vezmeme kalendář a začneme vybírat jméno. Valerie jenom přikyvuje, přece jenom je to na mě, ale jiný názor taky není špatný.
„Víš, ale já jsem vlastně už rozhodnuta. Když to bude kluk, tak to bude Patrik a když holka tak Patricie. Tyhle jména jsem vždycky chtěla.“ Rozhodnu se. Vlastně poprvé zjišťuju, že s nikým nehádám, třeba kvůli jménům, nevynesenému koši, neuvařené večeři…Jenom si říkám, jestli to prostě k tomu životu patří a o co vlastně přicházím. Když si vzpomenu, jak onehdy vypadal Petr v mé kuchyni, podlamují se mi kolena doteď. Můžu si stokrát říkat, že už na něho nebudu myslet, ale to prostě nejde…chci ho, stále ho strašně chci, ale nejde vrátit to, co udělal.
„Sáro? Spíš nebo bdíš?“ vytrhne mě Val ze snění.
„Ano? Jenom jsem se zamyslela.“
„Nepůjdeme zítra někam? Vždyť je pátek, nebudeme sedět doma, co ty na to?“
„No, to není až tak špatný nápad, ale kam by to měla být?“ zeptám se napjatě, doufám, že to nebude zase Libor, protože u něho jsem toho zažila opravdu spoustu, neříkám jenom špatného. To, že jsem potkala Petra, bylo nejhezčí období v mém životě.
„Zajdeme si na nějakou dobrou večeři a pak bych se mohly třeba projít po městě.“navrhne a já jsem hned pro všemi deseti.

„Tak, co si dáte, dámy?“ zeptá se nás číšník když se postaví u našeho stolu. Tak v takové příjemné restauraci jsem opravdu dlouho nebyla. Na stolech krásné bledě oranžové ubrusy, na kterých byste nenašli ani jednu skvrnu, skleničky vyleštěné na nejvyšší stupeň, no prostě nádhera.
„Neperlivou minerálku.“ Objednám si.
„Já si dám…bílé víno.“ Usměje se mile na číšníka, ten si to samozřejmě nenechá ujít a úsměv oplácí a odpochoduje.
„Valerie, ty koketo.“ Zasměju se na její účet.
„No, co no. Užívám si ne?“ šibalsky na mě mrkne a obě se dáme do smíchu. Když nám číšník donese objednané pití a zase odfrčí s objednávkou jídel. S Valerií se dáme do zajímavé debaty o tom, zda je lepší koupit oblečení v barvě zelené nebo bílé, když ještě nevím, jestli je to kluk nebo holka. Já bych byla pro zelenou, bílou nemám vůbec ráda, přijde mi prázdná, nicneříkající…Ale debata se pěkně rozrostla, nikdy bych neřekla k čemu se přes dětské oblečení dostaneme.
Když se nejíme skvělého jídla, a já se nemůžu ani nadechnout jak jsem plná, zaplatíme a můžeme se vydat na tu procházku večerním městem. Venku je ještě příjemné teplo, tak jsem si na sebe vzala jenom lehké sáčko, pro které si zajdu k věšáku a můžeme vyjít. Dovnitř začnou vcházet hosté zrovna když chceme vyjít, tak musíme počkat až všichni přejdou. Všechno by bylo v pořádku, kdybych mezi nimi nezahlédla Petra. V pracovním obleku, s kravatou a s okouzlujícím úsměvem na tváři. Snažím se co nejrychleji dostat ven, ale skupina je tak velká, že to jde mnohem pomaleji než bych potřebovala.
„Sáro?“ ozve se vedle mě zrovna, když jsem uviděla skulinku, kterou bych se mohla protlačit. Ale teď nemůžu zbaběle utéct, musím se tomu postavit čelem.
„Ahoj Petře.“ Pozdravím ho a snažím se na sobě nic nedat vědět. Nevím jestli mi to jde, ale Petr se zrovna kamennou tváří mě pozoruje a zkoumá každý detail. Když jeho oči doputují k mému už trošku vystouplému bříšku, zkamení a hledí jenom na něho. Úplně vidím, jak v hlavě počítá a počítá…
„Nechceš mi něco říct?“ vypraví ze sebe a já musím přemýšlet, co mu zrovna v tuto chvíli řeknu.