Já, anorektička

12.
„Uaaa,“ hlasitě jsem zívla a snažila jsem se protáhnout, přičemž jsem rukou do něčeho narazila.
„Au.“ Syknula vedle mě známá hlava. „To je teda probuzení.“ Vysoukal se z pod peřiny Kristián a mně chvíli trvalo, než jsme si uvědomila, co tady dělá. Tak tohle bude asi pěknej průser.
„Dobré ráno,“ nadzvednul se, aby mi dal pusu.
„Uvidíme, jaký ještě bude, až tohle naši zjistěj.“ Zhrozila jsem se.
„Když mě propašuješ ven v nákupní tašce, bude ok.“
„No ještě si z toho dělej srandu.“ Nervně jsem vylezla z postele. „Jdu obhlédnout situaci.“ Vyšla jsem z pokoje, sešla po schodech, ale nikde nikdo. Všichni asi ještě spali.
„Když se rychle oblečeš a vypadneš, tak to projde.“
„To mě jako vyhazuješ,jo?“ Zubil se.
„Jasně, že né. Ale matka bych fakt zuřila.“ Kristián si tedy oblékl nějaké svršky a potichu se vydal se mnou.
„Koupelnu máte tam na konci, že?“ Zeptal se a já neklidně přikývla. Zůstala jsem hlídkovat u schodiště, kde jsem měla největší přehled. Zanedlouho zachrastili v zámku klíče a v mém zorném úhlu se objevil můj otec s velkou nákupní taškou.
„Ahoj Evičko. Pojď mi s tím pomoct.“ Zamával mi. Sešla jsem k němu a dotáhla věci do kuchyně. Pomáhala jsem mu vykládat a zároveň furt tikala pohledem ke dveřím.
„Jaký to včera bylo?“
„Super.“ Ujistila jsem ho a vzápětí do kuchyně vešla máma a hned za ní Kristián. Srdce se mi hlasitě rozbušila a už jsem byla připravená všechno vysvětlit.
„Dobré ráno.“ Pozdravila mamča. „Evčo, přichystej ještě talíř navíc. Adamův kamarád se u nás taky nasnídá.“ Zaúkolovala mě a začala chystat jídlo. Házela jsem po Kristiánovi nechápavé pohledy. Ten se jen nevinně usmíval. Vypadalo to, že mi všechno projde, dokud se v jídelně neobjevil bratr.
„Co ty tu..?“ Pohlédnul překvapeně na svého „kámoše“.
„Koukám, že jsi přišel domu v pěkném stavu, když si nepamatuješ, že tady..“ Pohlédla máma na Kristiána.
„Kristián.“ Doplnil jí dotyčný.
„Kristián přespal.“ Prohlídla si ho zkoumavým pohledem. Prosím, ať jí nedojde, že tenhle Kristián je ten Kristián, co jsem s ním byla venku. Prosím.
„Ehm, to jsem asi byl.“ Souhlasil bratr a vrhnul po mně a mé drahé polovičce naprosto znechucenej ksicht. Naložila jsem si na talíř tři lžičky ovesných vloček a čtyři bobulky hroznového vína.
„Ty víc nebudeš, Evo?!“
„Ne, mami.“
„Evidentně si to včera taky přepískla, sestřičko, že ti nechutná.“
„Co my to máme za děti.“ Zasmál se táta.
„Že chodí na párty Adam, dobře, je už vysokoškolák, ale Eva? Středoškolačka. To já v jejim věku..“
„Mami, nezačínej zas.“
„Děkuju za snídani. Budu muset letět, za chvíli mi jede bus.“ Zvednul se z ničeho nic Kristián od stolu.
„Není zač.“ Kývla mamka hlavou.
„Tak nashledanou. A ahoj. Dám ti nějak vědět.“ Prohodil směrem k Adamovi, ale mě bylo jasné, že je to pro mě. Jen co se za ním zaklapli vrátka, máma na mě zvláštně pohlédla. Rozhodla jsem se radši vypakovat k sobě do pokoje a hned se dala do cvičení. Naši se mě už během dne na nic nevyptávali, i když si myslim, že mamča určitě pojala nějaké podezření, každopádně i kdyby, bylo by jí to celkem k ničemu, protože hnedka zmizela do práce a já se s ní pak už neviděla.

„Páni Evo, máš fakt dobrou postavu.“ Pochválila mě hned první školní den spolužačka Klára, která dělala modeling.
„Dík.“ Naoko jsem se usmála. Klára byla blbka. Jak může být ke mně tak krutá? Copak nevidí, že mám ještě špeky?
„Jsi docela dost zhubla, co?“
„Není to až moc?“ Utahovali si ze mě všichni.
„Aby to nebyla anorexie.“ Zaslechla jsem ještě v šumícím davu, který okamžitě ztichl, jakmile do třídy vešel náš třídní učitel. Anorexie? Anorektičky vypadaj úplně jinak než já. Ty jsou přece hubený. Argumentovala jsem si v hlavě a nechápala, proč do mě všichni musí rýpat hned takhle na začátku.
„Evi, možná bys tý diety měla nechat.“ Řekla Lenča cestou ze školy.
„Jako proč?!“
„Už nehubni.“
„Ještě ty začínej!“ Hrubě jsem se na ní ohradila a přidala na tempu, aby mě nemohla dohnat.
Doma nikdo samozřejmě nebyl. Ihned jsem vběhla do koupelny, abych se upravila. Dneska měl přijet Kristián. Neviděli jsme se od tý doby, co u nás spal; začala mu totiž brigáda a tak neměl moc času. Naštěstí si dneska kvůli mě urval chvilku. Před zrcadlem jsem si vyhrnula triko a začala se zkoumat. Proč zrovna já musim vypadat takhle? Nenáviděla jsem svůj tučný odraz. Z mého dumání mě vytrhnul zvonek. Seběhla jsem schodiště a otevřela dveře.
„Ahoj princezno.“ Pozdravil mě Kristián a vešel dovnitř. Připravila jsem nám něco k pití a pak jsme si šli sednout do obýváku. Schoulila jsem se do jeho náruče a po dlouhé době si připadala aspoň chvíli šťastná. Začali jsem se líbat a on mi rukou zajel pod triko. Pak ale přestal a odtáhnul se ode mě.
„Evo, ty jsi ještě zhubla...?“
„Ne.“
„Mně to tak nepřijde.“
„Opravdu.“ Lhala jsem.
„Už když jsem Tě poznal, bylas krásná.“ Ha,ha.
„No tak, ty přece vůbec hubnout nepotřebuješ.“ Snažil se mě utěšit.
„Že ne?“
„Ne. Ani nevim, jestli jsem Tě někdy viděl pořádně jíst.¨
„Nejsem posedlá se furt nacpávat.“
„Ale to není o nacpávání.“
„Ještě nějaká přednáška?!“ Obořila jsem se.
„No tak. Myslim to dobře..“ Chtěl si mě přitáhnout a polibkem udobřit, ale já se nedala.
„Tak já už asi radši půjdu.“
„To bude nejlepší.“ Souhlasila jsem.
„Hm. Ahoj Evo.“ Zvednul se a já ho nešla ani ke dveřím doprovodit. Proč jsem tak blbá? Objala jsme rukama své nohy a z očí se mi začaly řinout velké slzy. Spát jsem šla strašně brzy. S nikým z rodiny jsem se vůbec nepotkala. Před usnutím jsem si jako obvykle zacvičila. Pak jsem se zachumlala pod peřinu. Co jsem všem udělala? Byla jsem nešťastná a snažila jsem si vybavit krásné chvíle prázdnin. Začala jsem si projíždět vzpomínkami od června až do teď a v ten okamžik se mi poprvé hlavou mihla myšlenka, že možná nebudu úplně v pořádku.