Sharome 9.

Sharome 9.
„Tady jste nezbednice. Nejdříve se nedostavíte domů, pak strašíte chudáka pana krále.“ Vyhubuje nám, jakmile nás spatří. „Už chtěl vyslat pátrací četu.“
„Ahoj mami, ahoj tati.“
„Ahoj strejdo, ahoj teto.“ Pozdravíme je a skočíme jim do náručí.
„Určitě si krále přemluvila, aby ji neposílal.“ Usmějeme se výmluvně.
„Přemluvila, ale cožpak se tohle dělá panu králi? Nezbednice nezbedné. Tytyty.“ Naoko nám vynadá strejda. Obě nás chytí kolem pasu a hodí nás na čerstvě přivezené seno. Přihlížející král i Jakub, šlechtičny i šlechtici a služebnictvo jen kroutí hlavou. Teta Marta se popadá za hlavu.
„Nechte toho. Chovejte se způsobně, jsme přeci na hradě.“ Hudruje. My ji však neposloucháme a ani neslyšíme.
„Mirku, holky mějte, prosím vás, rozum.“ Prosí nás.
„Jen je nechte.“ Vloží se do toho král Michal.
„Ale vždyť…“ Chce protestovat.
„Alespoň uvidím, jak se dokážou dívky z vesnic, statků a nižších vrstev pobavit.“
„To naše holky se s mým manželem dokážou pobavit s čímkoli a jakkoli.“ Prohlásí. „Věci, z kterých se nedokážou nebo nemohou pobavit, byste mohl spočítat na prstech a určitě by jich vám ještě zbylo.“
„Tak to jsou šikovný. To na hradě bude mnohdy o zábavu postaráno.“ Usměje se.
„Promiňte, pane. Oběd je již hotov.“ Oznámí sluha, ten samí co se tu noc optával, zda se má o nás postarat.
„Díky Jane. Tak bysme mohli se jít naobědvat. Co myslíte?“ Nabídne tetě rámě. Ta se otočí k nám.
„Tak dost.“ Razantně ukončí naši zábavu. Slezeme z vozu nahážeme na něj spadané seno a stoupneme si jako na povel do řady, v pořadí: strejda Mirek, Sabina a já si stoupnu mezi Sabinu a Jakuba, který se mezi nás dostal náhodou.
„Jdeme na oběd.“ Zavelí teta. Přijme nabízené rámě od krále, Sabině ho nabídne její tatík a mě Jakub.

***

Brzo po velkém a chutném obědě nechal král svolat všechny obyvatele hradu. A jelikož ani jedna z nás netuší, jak se na něco takového obléknout vybereme si jedny ze třech propůjčených šatů ty šaty, které jsou pro šlechtičny obyčejné, ale nám se moc líbí.
„Myslíš, že je to správně?“ Zeptám se šeptem Sabiny. Podívám se na oblohu. Tyrkysově modrou oblohu protínají oblaka tvořící různé obrazce.
„Je nebo není, to už je teď asi jedno ne? A navíc, jsi jeho sestra? Jsi. Takže, ti ten titul patří, ať chceš nebo ne.“ Odpoví mi šeptem.“Dámy a pánové, milí přátelé.“ Rozezní se králův hlas. „Vždycky jsem si přál sourozence. Mé přání se mi vyplnilo a po dlouhou dobu mi bylo utajováno. Až včera jsem zjistil, že mám sestru. Je jí 18 let. Ano 18 je jí a tu dobu mi ji zamlčovali. To je ona, Kristin Sharome Lavojová.“ Ukáže na mě.
„Ona? Princeznou? Vždyť se ani neumí podle toho oblékat.“ Jedovatě prohodí.
„Tak jí to naučíš.“ Zchladí jí Michal. „Dále bych rád představil nové šlechtičny a šlechtice. Jsou to: slečna Sabina Šamanová a její rodiče Marta a Miroslav Šamanovi.“ Po tomhle oznámení vypadá Sabina, jakoby na ní vylili pořádnou vlnu studené vody, na tetu se překvapením sápou mdloby a na strýčka naopak jakoby opařili.
„Kris! Nejsem moc příznivec Maroniných názorů a tyhle šaty co jste si vzali na sebe vám opravdu, moc sluší. Marion měla ovšem pravdu, i když to řekla jinak, v tom že takové šaty na něco podobného jako bylo to oznámení, se nehodí. Ale pevně doufám, že se naučíte zvykům našeho hradu a téhle společnosti.“ Řekne mi Michal v salonku.
„Blahopřeji vám. Jak se cítíte jako šlechtici?“ Otočím se směrem k celé rodině Šamanových, jež právě vkročili do salonku. Otázka mi ovšem nebude zodpovězena. „Této Marto, chcete přinést vodu?“ Zeptám se tety, která stále ještě rozdýchává předchozí překvapení.
„Ano, prosím.“ Vezmu džbán položený na ozdobném stolečku a kvapem vykročím na nádvoří ke kašně pro vodu.
„Tys o to věděla?“ Dohoní mě Sabina.
„Věděla.“ Přikývnu. „Včera večer jsem za Michalem byla. Poprosila jsem ho, aby vám ten titul dal.“
„A proč jsi mi o ničem neřekla?“
„Chtěla jsem, aby to bylo překvapení. Zlobíš se za to na mě?“
„Ne nezlobím.“ Obejmeme se a jsme rádi, že se máme.