Červánkový sen - 20. díl

Pátek

Od rána poletujeme po bytě, sbíráme poházené svršky, uklidňujeme malého, balíme ho na cestu a konečně v jednu usedneme do auta.
„Linuš, tady máš ještě nějaké peníze. Zřídila jsem ti účet, budu ti je tam jinak posílat. Kredit si dobíjej, ale budu se ti snažit volat já. Škola by měla být zajištěná, jen si tam zajdi osobně pár dní před koncem prázdnin. To je stejně za chvíli.“
„Teto, děkuju moc,“ políbím jí naposledy na líčko.
„Ahoj bando,“ dojde k autu také strejda. Ten to má jednoduché jen vylezl z garáže, jako z práce a přišel se rozloučit. Teta si vzala dovolenou.
Sedím s malým vzadu, abych mu mohla být pořád nápomocná. Cesta se zdá neskutečně dlouhá. Dáme si tři zastávky, abychom se posilnili a snědli připravené svačiny. Malý si dokonce v tom udrcaném autě zdříml hodinu a já s ním. Hrozně mi to pomohlo a najednou se cítím jako znovu zrozená.
Po dlouhých téměř šesti hodinách dojedeme do Prahy. Je tady všechno, co potřebuju. Potraviny vidím z dálky, drogérie, domácí potřeby, lékárna, dokonce zubař a gynekolog.
Vylezeme s malým nahoru a překvapí mě, že v bytě jsou pootevřené dveře. Prudce se otevřou, jakmile zašustíme v jejich blízkosti. Celkem mě potěší, že je tam Patrikova máma a táta. Objímají se se mnou jako se součástí rodiny. Vůbec se nad ničím nepozastavují a vlastně mi to tak ulehčují. Ihned si zaberou Jonáška a my jdeme nosit všechny věci z auta nahoru. Nastane trochu problém se skříní, kde má věci Patrik a absolutně nic se už tam nevejde, ale nakonec slíbí, že mi jednu taky koupí. Zatím budu prostě ubytovaná v kufru:)
Venku se už stmívá, když jakž takž uspořádáme své věci a konečně se dostaneme k tomu, abychom usedli naproti novým prarodičům.
„Je krásný,“ rozplývá se Mariana.
„Celý tatínek,“ usměje se Patrikův táta.
„Takže, je třeba se domluvit,“ zvážní Mariana.
„Linda bude chodit do školy, ty do práce. Bydlím tady kousek, takže kdykoliv vám ho pohlídám a když nebude moci ani jeden z nás tří, tak je tady moje kamarádka, manžel a eventuálně jesle. Všechno se zvládne. Hlavně se musíme kontaktovat.“
„Není možné, aby se to nezvládlo,“ prohlásí zase optimisticky tatík.
„Jenže malý je trochu nespavec,“ pochlubí se jim Patrik.
„To je na začátku každé dítě, ureguluje si to.“
„Doufám, protože se nikdo nevyspí.“
„Určitě, pak to bude jedna radost.“
„Už se na tu dobu těším,“ ujistí Patrik svou mámu.
„Zvládnete to dneska, nebo si máme malého vzít?“
Patrik se na mě podívá jaksi podivně. Nevím, co z toho pohledu vyčíst.
„Potřebujeme to tu dát čím jak nejvíc dokupy. Zítra koupíme postýlku a stavíme se pro něj.“
„Fajn.“
Patrik hned běží pro Jonášovu tašku, kde jsou všechny potřebné věci. Mlíko, pleny, kapesníčky, dudlík...
V jedenáct za nimi zaklapnou dveře a já se svalím na postel. Naštěstí už tu má letiště, takže se nemusím mačkat někde na pohovce. Praštím ssebou do peřin, abych se trošku natáhla. Po chvíli se zase posadím a prohlížím celý byt do detailů. Patrik pořád někde lítá, nevím, co pořád kutí.
„Sedíš tu jak hromádka neštěstí,“ přisedne si najednou.
„Klidně tu mohl malý zůstat,“ podotknu.
„Nebude moc chvil, kdy se vyspíme a oba to budeme potřebovat.“
„Taky pravda, ale už mi ten maličký chybí.“
„To je dobře,“ obejme mne zboku.
Položím si hlavu na jeho rameno a vydechnu si.
„Zvládneme to,“ ozve se první Páťa.
„Zní to, jako bys ujišťoval sám sebe.“
„Snažím se ujistit nás oba.“
„Už bylo ale dost takových řečí. Zvládne se to a tečka, jo?“
„To se mi líbí,“ zamrká jaksi bezelstně.
Nestačím se zeptat, co tím myslí, když si mě položí na postel, kterou jsem již otestovala. Oči se mi sice klíží, ale neodolám a zapojím se. Líbá mě krásně, něžně, jako by mi snad nechtěl ublížit. Hrozně se mi to líbí. Navíc, když zajede svou rukou pod moje tričko a hladí mi ňadra, téměř šílím. Sama si ho přetáhnu přes hlavu a Patrik konečně zvedne hlavu. Pohlédne mi do očí. Sice jen krátce, ale to, jak se mi dál věnuje, mě přivádí do extáze.
Jsem nenasytná. Sundám mu jeho košili, abych ho mohla hladit na nahé hrudi a zádech. Tohle je to, co myslel tím, jak na mě před mámou koukal.
Nadzvedne si mě, aby hbitě odepl podprsenku a já se tak před ním ukázala nahoře nahá. Nemám se za co stydět, ale i tak mám najednou strach, že se mu nebudu líbit. Podle jeho chování ale usoudím, že se mu líbím taková, jaká jsem. Chtěla jsem milování jako vyvrcholení vztahu, ale v tuhle chvíli se nebráním a hlavně se bránit nechci. Stáhnu mu džíny. Nezůstane pozadu. Za chvíli ležíme vedle sebe jen tak, jak nás Pán Bůh stvořil. Hrozně to všechno protahuje, až bych mu nejraději řekla, že už se nemůžu dočkat, ale možná je lepší, že je tak něžný. Pomiluje mne. Není to sice vrchol vztahu, ale určitý top to je. Cítím se šťastně unavená, když vedle sebe ležíme a civíme do stropu.
„Lindo, já jsem porušil všechny svoje zásady.“
„Já vím. Pochopila jsem chybu s Daliborem a tys pochopil mě.“
„Už jsem to nikdy nechtěl zažít a zase se do toho motám.“
„Je to teď ale úplně něco jiného. Máme spolu dítě. Ne úplně, ale teoreticky je naše.“
„Jo, musíme se snažit,“ přitulí se.
„Šla bych už spát,“ zazívám.
„Já taky.“
Zvedne se, aby zhasl.
„Dobrou broučku,“ řekne něžně.
„Dobrou,“ neodpovím tak něžně, jako on, ale myšleno je to stejně.
Nemůžu dlouho usnout. Přemýšlím. Dnešek byl dlouhý, těžký, uspěchaný a krásný. Pořád si to všechno promítám a dojde mi, že život nemůže být jednoduchý, protože bychom si pak nikdy neuvědomili, že je také krásný. Musí být nějaké zlo, abychom poznali dobro. Snad se mi budou zdát hezké sny. Co se prý zdá v novém prostředí první noc, to se splní...