Nemoc

S úsměvem se díval na Kamilu, jak malé Kamilce zpívá ukolébavku. Přišel k ní a objal ji. Oba byli moc šťastní. Jediné co mu kazilo radost, bylo to, že Kamila byla unavená víc než dřív a to jejímu stavu vůbec nesvědčilo.
„Už spí“ řekla potichu.
„Náš sladký andílek“ dodal Robert.
Moc dobře si uvědomoval, že to všechno jednou skončí. Že všechna tahle krása skončí, ale nechtěl na to myslet. Věděl, že si musí užívat současnost a nemyslet na budoucnost.
Od narození malé Kamilky k nim chodily zástupy příbuzných a známých. Příbuzní Kamily tvrdili, že je podobná jí a naopak Robertovi známí by přísahali, že je celá tatínek.
Samozřejmě se přišla podívat i Dita.
„A jak to zvládáš?“ zeptala se.
„Dobře. Sice se občas v noci nevyspíme, ale dá se to vydržet. Zvlášť, když se na tebe pak malá usměje.“
„A že jsem tak zvědavá, jak jste se poznali? Mám pocit, jakoby jsem tě už někde viděla“ dodal směrem k Robertovi.
„Pamatuješ si, jak jsme spolu byly u pravoslavného kostela sv. Cyrila a Metoděje?“
„No jasně- už vím. Tys do něj vrazila- nebo si mu spíš spadla do náručí.“
„Přesně. A potom jsme se náhodou potkali na tom ostrově na Vltavě. Těsně potom co jsi odešla.“
„Ona to až tak náhoda nebyla“ přiznal Robert „já tě tak trochu od toho kostela sledoval.“
„Cože? Ty jsi mě sledoval? To je sladký“ řekla a dala Robertovi pusu na tvář.

Po porodu musela Kamila častěji na kontroly do nemocnice. Výsledky se zhoršily. Nijak rapidně, ale zhoršily.
Ale jednoho dne přišla se špatnou zprávou.
„Ty výsledky se zhoršily. Příští týden na ně budu muset znovu a jestli se nezlepší, pošlou mě do nemocnice.“
„A je to hodně špatné?“ zeptal se Robert se strachem v očích.
„Nevím, to se uvidí příští týden.“
„A kdyby byly špatný- šla by si do nemocnice a tam?“
„Tam by mi posadili chemoterapie a podobně. Přesně nevím- a snad ani nechci.“
Pevně ji objal.

„Dobrá zpráva, Kamilo“ oznámil jí doktor.
„Tak to sem si oddychla.“
„Věřím. Zvlášť teď, že? Ještě si pamatuju doby, kdy jste tvrdila, že se už nechcete zamilovat.- Natož mít dítě.- A teď.- Jste vdaná, máte dceru a očividně jste naprosto šťastná.“
„Jsem. Bránila jsem se rodinnému životu, ale Robert mi naprosto převrátil život.“
„Tak hodně štěstí. Ať se vám všem třem daří" rozloučil se s ní doktor.

"Tak jak jsi dopadla?" zeptal se Robert okamžitě, jak se objevila ve dveřích.
"Dobře. Všechno je v pořádku."
Šťastně ji objal a políbil „To jsem si oddychl" řekl.
Bylo to na něm znát.
"Opravdu hodně. Už jsem se bál, že se blíží-“ nedořekl.
Oba věděli, čeho se bál- protože se toho báli oba...