Černá a bílá 8

Když se oba dostatečně nabažili společného tance, obrátili se zpět k baru. Objal ji kolem pasu a takto dokráčeli až k podniku. Z toho usoudila, že se s tím, co cítí, nemusí tajit. Je to jasné, ani ji nemusí oficiálně žádat (jako to bývalo na základní škole). Chodí spolu a jen tak je od sebe nedostanou. Uvnitř se na rozloučenou políbili. Eva se přidala ke kamarádkám a během chvilky odešly. Když přišla domů, pořád nemohla usnout. Oči se jí zavřely až někdy k ránu.
Pondělí ve škole bylo k nevydržení. Většinu práce, kterou měla přes víkend udělat, nestihla. Měla hlavu plnou jiných myšlenek, a tak se na učení téměř nepodívala. Konečně odzvonilo poslední, osmé hodině a celá třída se s úlevou vyřítila ven. Příjemně ji překvapilo, že na ni Štěpán čeká před školou. Rozloučila se s kamarády a zamířila s úsměvem k němu. „Ahoj,“ pozdravila ho vesele. Zůstala stát asi krok před ním. Přes víkend se neviděli, nevěděla, jak se má (nebo spíš může) chovat, nevěděla předem jeho reakci. Štěpán však zahnal veškeré pochybnosti. Přitáhl si ji za boky k sobě a na přivítanou jí políbil. „Ahoj,“ oplatil jí úsměv, když se od sebe odtrhli. Spolužáci po nich udiveně koukli, ale víc pozornosti tomu nevěnovali. David po nich vrhl ledový pohled a přidal do kroku. „To seš hodnej, že na mě čekáš? Jak víš, jak dlouho dneska máme?“ „Nevím, čekám tady od půl druhý.“ Darovala mu další polibek. Zasloužil si ho, za dvouhodinové čekání.
Vydali se spolu do parku. Měli si toho hodně co říct. V podstatě spolu ještě pořádně ani nemluvili. K jeho radosti zjistil, že není ani trochu tak povrchní, jak se při prvních setkáních zdála, k radosti její se moc nezmiňovali o setkáních před chatou. Vždy, když si na to vzpomněla, byla rudá až za ušima. A k radosti obou tak nějak bez řečí přišli na to, že mají na vztahy téměř stejné názory. Nemuseli se věčně procházet ruku v ruce, věděli i bez toho, že se mají rádi. Občas si ji k sobě přivinul, ale to už tak zamilovaní běžně dělávají. Bylo to nádherné odpoledne, pro oba. „Abych nezapomněl,“ vzpamatoval se, když spolu seděli v obětí na lavičce, „něco pro tebe mám?“ Vrhla na něj překvapený pohled. Z batohu vytáhl originál cd, rockové balady. „Jsou tam vážně dobrý kousky,“ podotkl jen tak mimochodem. Radostí a nadšením se na něj vrhla, v hlavě představu, jak je budou poslouchat někdy o samotě na chatě. Když se rozloučili, kousek od jejího domova, byl už večer a dávno po večerníčku.
Podobně probíhalo několik dalších dnů a týdnů. Chodili do kina, na koncerty, na chatu, do lesa, jen tak se prostě procházeli. Přestože spolu byli strašně rádi, každou společnou chvíli si užívali, nebylo pravidlem, že se viděli každý den. Oba měli své povinnosti, museli se občas věnovat i jiným lidem nebo věcem. Stávalo se, že se den dva neviděli. Moc to ale nevadilo, o to raději pak spolu byli.
Eviny rodiče o Štěpánovi nic nevěděli. Ani jeden nepokládali za důležité představit se rodičům. Evina matka viděla dceřino navrácené štěstí v návratu k Vojtovi. Obdivovala ho, stejně jako její otec, a nevěděli nic o tom, že by se rozešli. Dceři ho přála, podle ní to byl příjemný mladík, inteligentní, s jistou budoucností. Podle Evy to byl ale hlupák a sobec, který nestál za zmínku. „Evičko,“ zastavil ji jednou matka, když se chystala ven za Štěpánem, „jsem ráda, že máš opět tak výbornou náladu. Poslední dobou jsi bývala nějaká zamlklá. Ale vidím, že se to spravilo. A tak jsem tě chtěla ujistit, že nám, tedy mě a tátovi, nebude vadit, když občas přespíš mimo domov,“ a významně na dceru mrkla. Ta, nemajíc tušení, že tím myslí noc u Vojty, byla návrhem nadšena. Víc si však neřekly, měla zpoždění. Matka ji se spokojeným úsměvem vyprovodila z domu.
„Hlásili, že má být přes víkend pěkně,“ prohodila, když se procházeli parkem a nohy se jim prodíraly popadaným listím. „Tak co s tím provedem?“ obrátil se na ni s laškovným úsměvem na tváři. „No já nevím,“ prohlásila na oko lhostejně, „asi tu sobotu a neděli proležím doma …“ Provokaci ji oplatil polechtáním, až skončila v jeho náručí. „A nechtěla bys se mnou přespat na chatě?“ navrhl, když ji svíral u sebe a jejich tváře byly vzdáleny sotva pár centimetrů. „Ráda,“ nenechala se dlouho přemlouvat. Na to jej políbila, jeho sevření povolilo a ona se mu se smíchem vysmekla.
Takovýmto popichováním strávili téměř celou cestu přes park, až došli ke Štěpánově partě. Nijak se jim nevyhýbala, snažila se s nimi spřátelit. Po bližším poznání zjistila, že sice nejsou dokonalí (kdo je?), ale že jsou to vesměs dobří kluci. S některými se jen pozdravila, s některými se seznámila blíž. Tak například Mirek se jí zdál nejvíc fajn. Byl to nejmladší člen party a ještě pořád nebyl natolik zkažený, jako někteří jiní. Štěpán se snažil v její přítomnosti nekouřit. Moc dobře si pamatoval, že jí to vadí, a přestože mu to nijak nevytkla, snažil se to množství cigaret aspoň trochu snížit.
Před víkendem tedy doma nahlásila rodičům, že bude přes sobotu pryč. Setkala se s okamžitým souhlasem a přáním příjemného víkendu. Ti rodiče se asi zbláznili … Celé sobotní odpoledne se pak toulali po okolí chaty. Loudali se po lese, Štěpán občas něco vyfotil, i když se na to nemohl dvakrát soustředit. Ukázal jí nádherná místa, která ještě nenašla, a tak se procházeli až do večera. Brzy se stmívalo, vyrazili směrem k chatě. Když přecházeli přes louku, ještě zpomalili a dívali se na hvězdy. Bylo jasno a hvězdná obloha byla nádherná. Užívali si té chvíle. Sami, večer, pod hvězdami, … Našli pár souhvězdí, které znali, a když došli konečně do chaty, byli promrzlí až na kost. „Ty jo, mě je zima,“ pronesla, když ze sebe shodila bundu. „Zahřeju tě, jestli chceš?“ Jeho zelené oči po ní vrhli šibalský pohled. Místo odpovědi se ale dočkal krátkého polibku. Zatopil tedy v kamínkách a dal vařit vodu.
V místnosti začalo být pomalu teplo. Seděla na pohovce a dál četla knížku, kterou tu měla už dlouho rozečtenou. Seděl před ní na zemi, opřený o gauč a hrál na kytaru. Tyhle chvíle zbožňovala. Byli spolu, bylo ticho, přesto to byli nejspíš okamžiky, kdy si byli hodně blízko.
Když se k němu naklonila a políbila, už byla téměř půlnoc. „Už bych šla spát,“ navrhla mu a vstala vrátit knížku na její místo. „Fajn,“ a odložil kytaru. Vrátil ji do skříně a zároveň z ní vytáhl deku a triko. „Na,“ podal jí ho zároveň s přikrývkou. „Aby ses nám nezmačkala,“ dodal rýpavě až po něm vrhla na oko naštvaný pohled. Sundala si svetr i triko a zůstala stát uprostřed pokoje v podprsence. Prošel zrovna kolem ní a políbil ji na holá záda mezi lopatky. Po celém těle jí naskočila husí kůže. Všiml si toho, ale nijak to nekomentoval. Karimatku nechal ve skříni ležet.
Ulehla (už v triku) na pohovku a Štěpán (opět bez trika) vedle ní. Znovu se neubránila pohledu na jeho tělo, tentokrát se však za svůj zkoumavý pohled nemusela stydět. Byl těsně u ní, leželi tváří v tvář.
Cítila šílenou touhu jej políbit, dotknout se ho. Přitahoval ji jak magnet. Nejraději by se na něj okamžitě vrhla, ale něco jí radilo, ať to nedělá. Možná by se tím leccos pokazilo, možná by si myslel, že je moc k mání. Ale ty jeho ruce, ty oči …
Potřeboval notnou dávku odvahy, aby si k ní vůbec přilehl. Když ji před chvíli políbil na záda, měl co dělat, aby zůstal jen u jednoho polibku. A ta její reakce … Přitahovala jej jak magnet. Cítil její blízkost, které se nedalo vyhnout. Cítil její dech, její vůni. Ta vůně jej přiváděla skoro k šílenství. Pokaždé, když byli spolu, ta vůně … Přemáhal se jak jen to bylo možné. Byl tak blízko ní a nic. Nechtěl však nic uspěchat, možná by ji tím polekal, možná urazil. Kdo ví?
Nedali si ani pusu na dobrou noc. Oba měli strach, že by to jedním políbením neskončilo. Dívali si do očí, viděla v jeho tu vášeň, on v jejích touhu. Těla jim hořela, stejně jako srdce. Nakonec se oba otočili k sobě zády s přáním „Dobrou noc“. Než ale usnuli, jejich ruce se propletly.
Ráno se probudili na zemi. Štěpán ležel jen zpola na dece. Hlavu měla položenou na jeho břiše a on ji svíral v náručí.