Černá a bílá 10

Poslední dobou, když zrovna nebyla venku se Štěpánem nebo neměla něco důležitějšího na práci, dost často přemýšlela o sobě a o posledních měsících. Ještě nedávno si myslela, že s Vojtou je to navždy, že důležité je to co bude, že musí vždy a ve všem poslouchat rodiče. Pokaždé se téměř rozesmála, když si vzpomněla na ty řeči, které vedla o lidech z učiliště. A teď jsou to její dobří známí. A jeden dokonce … Neuvěřitelné, už jsou spolu takovou dobu.
S matkou se ještě dlouho nebavila. Nemohla jí odpustit scénu, kterou předvedla pře Štěpánem. S tátou to tak špatné nebylo. I on leccos pochopil a přestal být tak přísný. Bohužel to stejně nic nezměnilo, když v rodině rozhodovala matka. O to víc byla mile překvapena po návštěvě Štěpánovy rodiny.
Jeho matka, tedy paní Bílá, byla moc příjemná a milá dáma. Chovala se k ní jak k vlastní hned při prvním setkání. Byla pozorná, dobře se s ní povídalo. A kromě otce jejich idylickou rodinku nikdo nerušil. Ten však byl věčně mimo domov. No jasně, jak jsem si mohla myslet, že dokonalý kluk bude mít i dokonalou rodinku! Ale skoro. Měl také dva sourozence. Nejstarší byla sestra, která však studovala vysokou školu někde hodně daleko a stejně jako otec doma moc času nestrávila. Setkala se s ní asi jen jednou. A pak ještě bratr, Aleš, který byl o rok starší než Štěpán. Byli si strašně podobní, až ji to děsilo. Až na oči. Aleš měl totiž tmavě hnědé oči po matce.
Strávila teď u nich hodně času. Paní Bílá proti tomu nic neměla, naopak. Byla ráda, že má „novou dceru“. Často se společně dívali večer na televizi, nebo jen tak popíjeli kafe a povídali si v rodinném kruhu. Eva z nich byla naprosto unešená.
Jednou zase jen tak leželi u něj v pokoji na posteli, v objetí a povídali si ?. Paní Bílá nebyla doma, jen ve vedlejším pokoji byl stále ještě Aleš, ale ten už se také chystal ven, jak to tak vypadalo. Ozvalo se zaklepání na dveře a chvíli na to vešel bratr do pokoje. „Sorry, že ruším, ale oznamuju vám, že mizim. Takže máte barák pro sebe, jo?“ Usmál se na ně a zase za sebou zavřel. „Co tím jako myslel?“ podíval se na ni, ale koutky už mu cukaly. V tom oznámil počítač, že došla nová zpráva. S výrazem naprostého odporu se zvedl z postele a zamířil ke stolu. „A hele,“ vykouzlil na tváři radostný úsměv, „Mirek má za týden narozky a zve mě k nim na oslavu. Bohužel,“ zatvářil se nesmírně nešťastně, „pozval i tebe.“ Hodila po něm polštář.

„Ahoj, kámo, Evi,“ přivítal je Mirek ve dveřích, když zazvonili u jeho domu. Zevnitř se ozývala hlasitá hudba. Pozdravili, předali mu dárek, který společně vybrali a vešli dál. „Jo, a platí ta nabídka na přespání? Není totiž jistý, jestli pro nás bude moct brácha dojet,“ otořil se ještě Štěpán. „Jasan,“ potvrdil mu a postrčil je do víru dění.
Mirek bydlel ve vedlejším městě ve vilové čtvrti. Byla to jedna z obětí kapitalismu. Přestože měl vše na co si vzpomněl, rodiče byli neustále v práci a moc času Mirkovi nevěnovali. Dnes však byl dům nabytý k prasknutí. Všude, kam oko pohlédlo, všude lidi. Hromada známých, Štěpán s Evou nemohli v klidu ujít ani pět kroků, aby jej nezastavil některý kamarád, se kterým se už dlouho neviděl. V kuchyni i v obývacím pokoji byli stoly plné piva a alkoholu, hlasitá tvrdá hudba drásala bubínky. U otevřených oken postávali kuřáci a vyfukovali kouř. Zábava byla v proudu dění a pokaždé se objevil někdo, kdo byl aspoň na chvíli středem pozornosti. „Počítám, že dřív jak ve čtyři tady dnes neskončíme,“ přitočil se k nim Mirek a povzbudivě na ně mrkl. Vzali si každý pivo a šli si pokecat s dalšími známými.
Měl pravdu. Půlnoc už dávno odbila a lidí neubývalo. Všichni už v dobré náladě se bavili a tančili. „Zdar,“ pozdravil je z ničeho nic nějaký cizí kluk s dredy, který se k nim prodral masou lidí. „No nazdar,“ oplatil mu Štěpán nadšeně pozdrav, když v něm poznal spolužáka ze základky. „Co ty tady, vole? Kde se tady bereš?“ spustil na něj kamarád nejhlasitěji, jak mu to v tu chvíli šlo. I tak ho špatně slyšeli. „No co. Znám Mirina, tak jsem taky pozvanej.“ V podobném stylu se rozhovor nadále ubíral. Nezapomněl představit Evu, přičemž známý jen obdivně hvízdl a dál se bavil o něčem úplně jiném. „Broučku, já jdu teď s Honzou ještě za ostatníma spolužákama ze základky, jo? Vydržíš to chvilku beze mě?“ Přitakala a dívala se za ním, jak odchází do vedlejších místností.
Moc lidí tu neznala, bavila se hlavně s kluky z party. I když na zážitky z jejich opilé přítomnosti by ráda brzy zapomněla. „Kde máš Štěpána?“ zařval jí Mirek do ucha, když už nebylo přes hudbu slyšet ani vlastního slova. Bylo už něco po třetí, lidi se začali rozcházet. „Šel s nějakým spolužákem. Honzou, myslím.“ A jé, říkal Mirkův výraz. „Ten bude vypadat,“ dodal. Začala se připravovat na to, že noc bude trávit vedle Štěpána na záchodě a utěšovat ho, až bude zvracet a stěžovat si na bolesti břicha. Od Mirka se totiž dozvěděla, že Honza je trochu tvrdší povahy a nebude spokojenej, dokud spolu nevypijí flašku vodky. Rozhodli se, že ho najdou a v jeho vlastním zájmu vyprostí z kamarádových spárů.
Potloukali se davem lidí, sem tam do někoho vrazili, sem tam něco vylili. Pokaždé, když koberec zakusil, co je to pivo nebo kola, Mirkova tvář se srazila do útrpného výrazu. Prošli kuchyň, obývák, jídelnu i ostatní návštěvě přístupné místnosti a zbývala jim akorát vstupní hala. Plno pohovek a křesel bylo zaplněno, mezi tím vším tancovali ostatní hosté. Mirek ukázal prstem do opačného koutu místnosti, kde zahlédl Honzovy dredy. Zamířili si to k němu, doufali, že tam najdou i Štěpána, ještě v dobrém stavu. Štěpán seděl kousek od něj a jakmile ho spatřili, Eva zůstala stát na místě jako opařená. Seděl na gauči a na něm se svíjela naprosto cizí blondýna. Podle všeho se vášnivě líbali, dívka se nebála zajít i dál a začala vyhrnovat Štěpánovi triko. Na to se dívat nebudu, otočila se a se slzami v očích se rozběhla k chodbě a pak dál ke schodišti. Zrovna ve chvíli, kdy se otáčela k odchodu, Štěpán vzhlédl. Shodil blondýnu dolů a rozběhl se za ní.
Vtrhla do pokoje, který měli tu noc určený pro sebe, a zabouchla za sebou dveře. Když vybíhala schody, slyšela za sebou Štěpána, jak ji volá. Slzy se jí kutálely po tváři, měla jich plné oči, až přes ně téměř neviděla. Zamkla dveře, v zámku byl naštěstí klíč. Vrhla se s brekem do postele, hlavu zabořenou do polštáře a plakala. Srdce měla roztrhané na tisíc kousků a v hlavě neměla nic, jen jeho obraz z haly. Nemohla tomu uvěřit. Jak jí to mohl udělat? Nebo to snad nebylo poprvé? Jak mohl, vždyť tu byla s ním? Jak mohl?! Chtělo se jí křičet, ale na to neměla sílu. V tu chvíli by se ani nemohla postavit na nohy.
Když doběhl ke dveřím, byly zavřené a slyšel cvaknutí zámku. „Evo! Evi!“ bušil pěstmi do dveří. Co viděla? letělo mu hlavou. Co se to teď vůbec děje? Vždyť to nebyla jeho vina. Ta holka se na něj vrhla a nemohl se jí zbavit. Vždyť od ji od sebe odháněl, odtahoval. Co mohla vidět? Stále bušil do dveří. Hluk však jeho bušení naprosto utlumoval. „Evi, to není tak jak to vypadá. Musím ti to vysvětlit!“ Neslyšela ho. Nechtěla ho slyšet, nechtěla ho vidět. Každé jeho další slovo víc a víc trhalo její duši. Zanechávalo další a další rýhy v jejím srdci. „Evo!“ Bušil dál.
Uplynula další hodina. V domě zůstalo už jen pár lidí, hudba utichla. Po všech tu zůstala jen hromada prázdných lahví, kelímků, talířů, sáčků, skvrny na koberci, pozvracené záchody, vybraná lednička. Téměř naprostý klid. Mirek však téměř nepřemýšlel nad tím, jak tohle všechno dá do pořádku. Měl starost o ty dva nahoře. Když vyprovodil poslední hosty ke dveřím a naposledy se rozloučil, vydal se pomalými kroky nahoru do patra. Už od posledních páru schodů se mu naskytl žalostný pohled. Štěpán seděl na zemi, opřený o dveře, s trpícím výrazem. Těžko říct, co vše teď cítil. Z jeho nepřítomného výrazu šla poznat snad jen marnost, beznaděj. Pláč uvnitř pokoje už dávno utichl. Usnula.