Černá a bílá 11

Toulala se po městě. Jen tak, procházela se uličkami, pohled zabořený do chodníku pod sebou. Nic nevnímala, lidi, co procházeli kolem, projíždějící auta, obchody. Byla ponořená do vlastních myšlenek.
Ráno za ní přišel Mirek. Sdělil jí, že Štěpán „přespal“ u něj v pokoji. (Neřekl jí ale, že usnul teprve kolem osmé, proseděl tedy asi tři čtyři hodiny na zemi zíráním do blba.) Naprosto odhadl, o čem přemýšlela celé ráno, a nabídl jí, že ji bude krýt, až bude odcházet. Takže se s ním vůbec nesetkala. Nestála o to, nevydržela by to. Dnes spala asi jen dvě hodiny. Jakmile se vzbudila, první, na co si vzpomněla byla nevydařená oslava, a do očí se jí opět nahrnuly slzy.
Byla neděle. A v neděli co? Jezdí málo autobusových spojů. Nijak se tedy neoddávala naději, že by ho v autobuse nepotkala. Chvíli dokonce uvažovala o tom, že si zavolá taxi nebo se ozve rodičům. Ale ne. Nedopřeje matce to potěšení se vše za čerstva dozvědět. Hodnou chvíli se tedy jen tak poflakovala po městě, a když nadešel čas, vydala se na zastávku.
Čas tedy měla vypočítaný perfektně. Když dorazila, autobus už tam stál a nabíral poslední lidi. Nastoupila, koupila si lístek a otočila se do uličky. Ušla dva kroky a v zadní části uviděla jeho obličej. Vzhlédl k ní a vypadalo to, že se chce zvednout, zamířit k ní. Při pohledu na něj se jí v hlavě vynořil obraz z noci a oči se jí zalily. Sklopila hlavu a rychle si sedla na nejbližší místo. Přisedla si k oknu a zírala ven. Začínalo sněžit. Dívala se ven přes zadýchané sklo, pozorovala poletující vločky a po tváři jí stekla slza. Nechce s ním mluvit, nechce jej slyšet, vidět, mít na blízku. Nechce o něm nic vědět. Mlčky seděla na sedadle a pozorovala poletující vločky.
Když dorazil na zastávku, nebyla tam. Zklamalo ho to, ale tak nějak s tím mohl počítat. Když se od Mirka dozvěděl, že už dávno odešla, chtěl vyrazit za ní a hledat ji. Ale on ho zastavil. Ani se nepídil proč. Musí jí to vysvětlit. Dnes, zítra … co nejdřív. Když bude mlčet a vyčítavě se dívat do země, jen jí tím potvrdí, že udělal chybu, že ji podváděl, lhal. Tak to ale není a ona se to musí dozvědět. Nastoupil do autobusu a otočil se do uličky. Ona však nikde. Vypadla tedy i možnost, že nastoupila o zastávku dřív. Třeba. Ale to byl jen dohad a ona tady není. Usedl teda a zahloubal se do svých myšlenek. Pak nastoupila ona. Podíval se na ni, stále tak krásná … I ona jej zahlédla. Musím jí to vysvětlit, bleskl mu hlavou neodkladný povel. Musím. Nadzvedl se ze sedadla a chtěl zamířit k ní. Ale její pohled ho vrátil zpět. Byla tak nešťastná, zklamaná, ublížená. Sklopila oči a posadila se. Neměl odvahu za ní jít, vysvětlovat jí to, a přesto byl schopen to říci nahlas před všemi těmi lidmi tady. Usadil se zpět a přepadla ho taková slabost, že nebyl ani schopen podívat se jejím směrem.
Oba vystoupili na stejné zastávce. Rychle si to namířila k výstupu, aby jej nemusela potkat. Jakmile byla venku, zamířila si to rázným krokem pryč. Vyběhl rychle ven za ní, ale než se z autobusu vybelhala malá stařenka s berličkou, mizela už za nejbližším rohem. Chodník byl přikryt bílou vrstvou sněhu a na něm zůstaly jen její stopy. Chtěl se za ní rozběhnout, dostihnout ji, ale chyběla mu odvaha. Sám nevěděl proč.

Od té chvíle, co se vrátila domů, nevylézala z pokoje. Vždy si zašla jen pro jídlo a pití, zběžně se umyla v koupelně a zase zmizela za dveřmi svého soukromí. Od rána do noci měla zataženo, na noc už ani neodtemňovala. V místnosti byla tma. Nepouštěla si depresivní hudbu, nečetla si jeho staré vzkazy, nepálila jeho fotky. Většinu času buď jen tak ležela na posteli, ponořená do vlastních představ, nebo tiše seděla u počítače. Seděla a tupě zírala do zářícího monitoru. Nevnímala ani, co se na něm děje. Opuchlé oči zavrtané někam daleko za něj a seděla.
Doma strávila celý týden. Se stejným scénářem. Do školy nechodila, kamarádky se za ní stavovaly s učením, měly o ni strach, ale kloudné slovo z ní nedostaly. Rodičům napsala vzkaz, že tady pro nikoho není. Zvláště pak pro … „Evičko, máš tady návštěvu,“ volala na ni matka od vstupních dveří. Nic. Žádná odpověď. „Evi!“ Nic. „Evo, no tak, dělej,“ naléhala, až se ozvalo cvaknutí kliky. Loudala se pomalu dolů po schodech, až došla na chodbu. „Kdo …?“ zeptala se jí otráveným tónem. Když ale viděla, o jakou jde návštěvu, měla sto chutí se otočit zpět. Teď už to ale nešlo. Ve dveřích stál Štěpán s růží v ruce. „Ahoj, Eviku,“ promluvil k ní opatrně. Poprvé od toho okamžiku. „Přišel jsem … víš, já … musím ti to …“ koktal ze sebe, ale větu se mu doříct nepodařilo. S hlasitou ránou mu přibouchla dveře před nosem a se vzteklým výrazem se odporoučela zpět do pokoje. Zahlédla matku, jak stojí opodál, a neskrývaně se tím vším baví.
„Holka zlatá, to jsme rádi, že seš zase zpět,“ promlouvala k ní za všechny Kamila, když byly s kamarádkami po dlouhé době spolu venku. Ochotně se chopila řečnické úlohy a s myšlenkou, že mluví za všechny přítomné, vrhala na Evu soucitné pohledy. Všechny tušily, co nejspíš stojí za její týdenní absencí ve škole, za smutnou náladou a depresí. Vlasta se k ní otočila s upřímnějším vyznáním: „Evi, co tě trápí? Měla bys nám to říct. Víš, to máš tak. Když nám to neřekneš a budeš to v sobě kupit, budeš jak papiňák. Prostě bouchneš. A navíc, když se nám nesvěříš, nebudem pak vědět, jak ti pomoct.“ Její dobromyslně mířená slova však nenašla odezvu. Stále mlčela a nepřítomně kráčela dál. Jedním uchem tam, druhým ven.

Uplynulo už několik týdnů od doby jejich posledního setkání. Vyhýbala se mu, jak jen to bylo možné. Jisté pokroky se objevili v komunikaci s kamarádkami, ve škole se začínala orientovat a časem bylo možné na jejích rtech zahlédnout i úsměv. Hluboké zářezy v srdci a na duši se již začaly pomalu vstřebávat, i když i staré rány někdy znovu zabolí. S matkou odmítala řešit něco jiného než jen základní životní potřeby. Jejich vztah se čím dál tím víc blíž k bodu mrazu.
Těžké chvíle také zažívala, když občas potkala paní Bílou nebo Aleše. Paní Bílá byla opět hrozně milá a pozorná, a přestože na ní bylo znát, že tuší, co se děje, všemožně se vyhýbala zmínkám o synovi. Byla strašně hodně. Škoda jen, že čím víc se tématu „Štěpán“ vyhýbala, tím víc na něj Evu upozorňovala. Aleš, kterého potkala jen párkrát, se snažil o to samé, co matka. V jeho případě to však bylo mnohem horší. On totiž jako Štěpán i vypadal.

Vracela se pomalu domů z procházky. Byla dnes venku s kamarádkami, nakupovali pár věcí do školy. Vzala si to zpět přes park, neměla chuť na dlouhé obchůzky. Když procházela okolo lavečky, na kterou zrovna nerada vzpomínala v souvislosti s jedním spolužákem, všimla si, že právě on tam sedí. A sám. Zamířila tedy směrem k Davidovi. Ani nevěděla proč. Přestože ignorovat ho ji už dávno přestalo bavit, nebyl to zrovna známý, jehož společnost by vyhledávala. Tak proč teď? „Můžu si přisednout?“ zeptala se a tím ho vyrušila z myšlenek. Úsměvem jí naznačil přitakání. „Co ty tady, tak sám?“ pokračovala, ticho se jí dvakrát nezamlouvalo. „Co, že jsi si ke mně přisedla?“ „Ani nevím,“ odpověděla popravdě a zadívala se do nitra zasněženého parku, který byl odtud krásně vidět téměř celý. Mlčeli. Nevěděla, proč za ním přišla, ani co říct. On nevěděl, jak načít téma, ke kterému se už dlouho odhodlával. Po chvíli ticha prolomila bariéru ona. Prostě ji přestalo bavit mlčet. „To budeme už jako napořád jen tak blbě mlčet?“ Podíval se na ni nechápavě. Vždyť to ona se mnou přestala mluvit, blesklo mu hlavou. „Já vím, začala jsem si já,“ nepatrně naťukla ošemetné téma, „ale už mě to přestalo bavit. Poslední dobou pořád jen mlčím.“ Konec. Utichla. Nad posledními slovy se zamyslela. Má pravdu. Ve škole toho moc nenamluví, místo ní většinou mluví kamarádky a doma je věčně zavřená sama ve svém pokoji. A mlčí. „Omlouvám se ti,“ řekl. „Omlouvám se ti, že jsi mě začala ignorovat, že jsem se ti zprotivil i že jsem tě zklamal.“ Otočila se k němu a začínala tušit, že se tu dnes bude nejspíš řešit věc dávno promlčená. Mlčení. Ticho. Poslední dobou ji tato slova doprovázela všude. „Udělal jsem tenkrát na podzim šílenou chybu a doteď si ji vyčítám pokaždý, kdy tě vidim.“ Nekomentovala to. Bála se, co teď přijde dalšího. „Evi, já … jsem do tebe zamilovanej. Už od tý chvíle, co jsi se mnou šla poprvý do školy, co jsme spolu byli poprvý venku. A vím to jistě od tý chvíle, co jsme se tady políbili,“ zmlkl a zadíval se pod sebe. Vyrazil jí dech, tohle nečekala. Nechápala to. Co se jí to snaží říct? Vždyť to on ji odkopl! To on je ten, kdo to všechno uťal. „Ale …“ snažila se něco namítnou, avšak on ji nenechal. „Předtím, já se toho lekl. Neměl jsem před tím moc štěstí. Bál jsem se, abych tě nezranil. Vlastně … Odmítl jsem tě proto, že jsem tě tolik chtěl.“ Zírala na něj s otevřenými ústy. Tohle je tedy moc. Docházelo jí to dost pomalu, seděla, zírala před sebe a přemýšlela. Z myšlenek ji však vytrhl známý hlas …