Černá a bílá 13

...
Čas není náš známý, není to kamarád a už vůbec ne doktor. Jak lidi často říkají ‚Čas to zahojí.‘, tak to je blbost. Nebo se mu to aspoň nepodaří úplně. Řeknete si, že to bude časem dobrý, ale čas uplynul a ono to pořád bolí. Co je vlastně čas za doktora? Má nějaký titul? Je to chirurg? Psycholog? Ne. Když už tak anesteziolog. Jo, to by šlo.
Čas plyne jako voda. To není básnický obrat ani výplod jedné poetické fantazie. To je prostě fakt. Uplyne jak voda a nic z toho, co odnese, už nejde vrátit. Ať je to dobré či zlé.
Občas někdo řekne: ‚Jo, to časem přejde.‘ Třeba vás někdo zradí, nebo urazí, nebo podvede. Tak to necháme na čase, ten to zpraví. Blbost. Čas ne. To my. Je jen na nás, jestli tomu člověku odpustíme, nebo na něj zapomeneme. Obojí je ale jen na nás. Čas ne, kdepak.
…

Co na to říct? Když dorazila domů, měla už za sebou dlouhou cestu, během které neustále přemýšlela o tom, co slyšela a co to vlastně znamená. Takže on ji nepodvedl, znělo jí pořád dokola v uších. V hlavě jí hučelo. Bylo jí do breku. Co teď s tím? Vrátit se k němu, vždyť přece nic neudělal. Ale … Pořád v ní něco namítalo, že už to není jako před tím. Že už spolu prostě být nemůžou. Že se to stalo, ať to zavinil kdokoli. Třeba to časem přejde, říkala si. Uvidíme.

Dlouhá doba utekla. Jo, čas vážně plyne jako voda. Se Štěpánem se stále ještě neodvážila promluvit. Neměla na to dost sil, zvláště když věděla, že se v něm zmýlila.
„Tak my si tě večer vyzvedem, jo,“ volaly na ni kamarádky, když se před školou rozcházeli. Večer vyráží do klubu na oblíbenou kapelu. Moc se na ně těšila, tak dlouho je neslyšela. Doběhla domů a pomalu se začínala chystat. Večer byl sice daleko, ale těsně před tím, než se holky staví, musí ještě někam zaběhnout, a to by pak neměla čas na nějaké zkrášlování. Když pak večer parta zazvonila u dveří, už byla nachystaná a natěšená. Rozloučila se s tátou, po mámě vrhla chladný pohled a vyrazila ven. Parta se jim teď rozrostla o jednoho člena. David s nimi chodil téměř všude a byl v jejich dívčí společnosti příjemným zpestřením. Bavil holky svými hláškami a poznámkami k jejich „záležitostem“. Pár ulic od baru na ně čekala druhá část party, a to Štěpánovi kamarádi. Dali se dohromady hlavně kvůli Vlastě, která se zase dala dohromady s Dušanem. Zamířili společně ke klubu. V Evě zatrnulo, když uviděla mezi ostatními i Štěpána. Poslední dobou (tedy od jejich rozchodu) s nimi ven téměř nechodil. Nepočítala tedy, že se tu potkají. Její chvilkovou nepřítomnost přetrhl až David, který ji objal kolem ramen a do ucha pošeptal vtipnou poznámku k prodavači, co právě zavíral svůj obchod. Na tváři jí vykouzlil úsměv a se slovy: „To je lepší, prcku.“ se spolu vydali za ostatními. Štěpán to mlčky pozoroval a chvíli dokonce přemýšlel o tom, že to jednoduše otočí. Na tohle se tedy dívat nebudu.
Vyrazili dostatečně brzy na to, aby si mohli vybrat v podniku dobrý stůl. Vybrali si ten velký v rohu, aby se tam všichni vešli. Naskládali se na rohovou pohovku, pohodlně se usádlili a vyslali dvě oběti pro pití. Zábava se rozjížděla, pokaždé se našlo něco k probírání a díky pánské části se odtud často ozýval hlasitý smích. Večer příjemně ubíhal, všichni se dobře bavili, tančili, pili. Avšak ani Eva, ani Štěpán se neubránili letmým pohledům na toho druhého. Když se ale jejich pohledy střetly, oba okamžitě uhnuli.
Bylo něco k půl druhé ráno a zábava se stále držela. Nikomu se nechtělo domů, nikdo nechtěl odejít. Ale dusno zde bylo opět strašné. To majitele nenapadne, aby sem pořídil klimatizaci? nadávala v duchu. Tak se začali pomaličku zvedat, že se půjdou ven projít. „Jdete taky?“ otočili se ještě na Evu a Štěpána. Oba zůstali do teď sedět. Stejně tak oba doufali, že ten druhý půjde ven a zůstane tu sám. Když ale zároveň procházku odmítli, bylo jasno, že tu zůstanou sami. Ostatní, zřejmě potěšeni, se tedy odebrali na vzduch.
Seděli u stolu, téměř naproti sobě, oba pohledy zabořené dolů. Občas se jen tak rozhlédli po parketu a pak se opět vrátili k prozkoumávání podlahy. Ani jeden nevěděli, co říct. Cokoli Evu napadlo, byla pitomost, raději tedy mlčela. Pak se ale Štěpán zvedl a přisedl si k ní. „Můžu?“ zeptal se a ona mu odpověděla jen kývnutím. Opět se odmlčeli. Věděl, že teď už si s ní musí promluvit, ale nevěděl jak. „Ehm … no, já … ahoj,“ dostal po chvíli ze sebe a okamžitě po tom, co to vyslovil, zrudl až za ušima. Já jsem ale kus vola, nadával sám sobě. „Čau.“ To je vše. „Chtěl, chtěl jsem s tebou mluvit. Už od …,“ to radši říkat nebudu. „Musím ti to totiž vysvětlit, jinak … To na té oslavě, já …“ „Vím, jak to bylo,“ přerušila ho nervózním hlasem. V rukou cítila divné svědění a nervozitou se jí stahovalo hrdlo. „Ne. Ono to nebylo tak, jak to vypadalo. To ona, ona se na mě …“ „Já vím,“ znovu ho přerušila. Zůstal potichu. Ona to tedy ví? A to tu jen tak sedí? Nic neřekne? Ona to ví! Na jednu stranu v něm všechno jásalo radostí, na druhou stranu se v něm vše trhalo, když viděl, že tu jen tak sedí, i když vše ví. Hudba hrála pomalou sadu, lidé se začali párovat a pomalu ploužit. „No, … jestli … můžu …“ nestihl ale prosbu o tanec vyslovit. Předběhl ho David, který se právě vrátil s ostatními z pročišťovací procházky. „Půjdeš si zatančit?“ zeptal se jí a skočil tak Štěpánovi do řeči. Zvedla se a beze slova jeho nabídku přijala. Odešli na parket, objal jí kolem pasu a začali se pomalu pohybovat. Doufala, že David nějak naváže rozhovor, ale ten si tuhle chvíli zřejmě natolik užíval, že to nechtěl žádnými řečmi kazit. Byl rád, že ji konečně cítí ve svém náručí, že se k ní může konečně trochu přitisknout. Se zavřenýma očima si vychutnával ten okamžik, zatímco ona, pohled upřený někam na protější stěnu sálu, se jen nepřítomně kolébala, ještě k tomu mimo rytmus. David byl skvělý kamarád, ale v tuhletu chvíli i ona poznala, že jako kamarád netančí. Když píseň skončila, vrátila se i přes Davidovo naléhání ke stolu k ostatním. Posadila se, David po chvíli s pivem v ruce vedle ní. Štěpán už opět seděl na druhé straně stolu a od chvíle, co se vrátila z parketu ji nepřestával pozorovat. Cítila na sobě jeho pohled, vyčítavý, smutný, zamilovaný. Během okamžiku se zvedl, rázným krokem přešel k ní a požádal o tanec. Mohla teď snad odmítnout? Zvedla se tedy z pohovky, vložila svou dlaň do jeho nabídnuté a odebrala se s ním na parket. David jen vrhl rezignovaný pohled směrem k baru a po chvíli si tam zašel pro panáka.
Zastavili se spolu až kousek od středu parketu. Rukou ji chytil kolem pasu, druhou propletl tou její. Přitáhl si ji k sobě a začali tančit. Byla tak blízko, že cítil tlukot jeho srdce. Stejně tak on. Obou jim tlouklo na poplach. Po dlouhé době cítila jeho vůni, jeho teplo. Každou chvílí se zachvěla, když si uvědomila jeho ruku na zádech, jeho blízkost. Přiblížili se k sobě ještě víc, tváří se otřela o jeho a projela jí vlna vzrušení. Z toho, že je s ním, že je tak blízko, že je to on. Položila hlavu na jeho rameno a stejně jako před chvíli David i ona si teď vychutnávala každou vteřinu toho okamžiku. Když hlavu pak opět odtáhla, dívala se mu přímo do tváře. Jeho smutné oči ji hypnotizovaly, byl tak blízko, jejich špičky nosu se téměř dotýkaly. Pomalu se k sobě začali přibližovat. Jeho rty byly jak magnet, jen takový kousek od těch jejích. V tom se ale zastavila. Všiml si jejího zaváhání. Něco v ní ji stoplo, řvalo „Stát!“ a nepustilo ji dál. Znovu se jí vynořil ten srdceryvný obraz. Zamrazilo ji v zádech. Vřelo to v ní, nemohla se rozhodnout, ale v tuhletu chvíli … Tušil, co se děje. „Promiň. Odpustíš mi?“ stále se na ni díval tím žadonícím pohledem. Musela se hodně přemáhat, aby se jí nezpustily slzy. Samozřejmě myslel to líbání s cizí holkou na kamarádově oslavě. „Já už ti odpustila,“ pronesla tiše. Tak proč se ani jeden neusmívá? Oba totiž ví, co přijde. „Štěpáne, já ti odpustila, ale to je vše. Nedokážu na to zapomenout. Nedokážu to vymazat.“ … a bylo po všem. Věděla, že to takhle skončí. Už v ten okamžik, kdy ho slyšela v parku. Věděl, že to takhle skončí. Už v ten okamžik, kdy po všem tom doznání stále mlčela. Zůstali stát v obětí uprostřed parketu. Mlčky. Křičel, uvnitř křičel bolestí. Je konec, bylo to jasné. Nic víc. V jediném okamžiku skončily jejich společné chvíle, blízkost, jejich něžnosti, milování. Prostě konec.
Když dohráli, obrátili se zpět k ostatním. Usedli opět na svá místa, opět se bavili s kamarády. Opět pili, poslouchali, mluvili, byli uprostřed party fajn lidí. A byli sami. Každý sám. Sami snášeli svou bolest, nevěnovali si jediný upřímný úsměv. Jediné, co by si teď mohli navzájem darovat, by byl nešťastný pláč. Pláč zklamání, rozchodu. Tím večerem to vše skončilo.
„Hele lidi,“ pronesl Mirek ještě těsně pře odchodem. Postavil se, v ruce držel skleničku s pitím a chystal se na přípitek. Kromě těch dvou už byli všichni v náladičce. „Tak na to, že se nám ten dnešní večer,“ podíval se na hodinky a neubránil se úsměvu. Dvě ráno. „Na to,“ pokračoval, „že se nám ten dnešní večer povedl, a hlavně … na přátelství!“ Pozvedl své pití výš spolu s ostatními a na ex je vypil. Stejně tak ti okolo. Ona se Štěpánem si darovali pohled a s tichým „Na přátelství.“ se napili také.