Já, anorektička

13.
Druhý den školy a všichni jako by se zbláznili. Hlavně kantoři. Matikářka nám napařila vstupní test. Což mě docela překvapilo a ze sedmi příkladů jsem vypočítala jen jeden a vlastně i to bych mohla považovat za úspěch. Na tělocvik jsme schytali loňského praktikáře, který se stal plno platným členem profesorského sboru, a holky z toho byly celé unešené. Náš třídní nám slíbil za týden písemku z celého loňského roku. Super. A do našeho „skvělého“ kolektivu přibyla nová holka. Černý rovný vlasy, černý hadry, černě podmalovaný oči. No prostě zvláštní typka. K obědu jídelna uvařila hranolky s řízkem, snad aby nás neznechutila hned první den nebo co. Rozřezala jsem maso, ale do úst nevložila ani kousek. Jen jsem se v tom „nimrala“. Lenka mě pozorovala zkoumavým pohledem, od včerejška jsme se jenom pozdravily a nic víc. Z toho, jak všichni nevědomky do sebe cpali tolik kalorií, se mi začal zvedat žaludek a musela jsem zdrhnout za stravovací místnosti dřív než ostatní, jinak bych asi určitě vrhla. Nepočkala jsem v šatnách na Léňu, jednak jsem na ní neměla náladu a za druhý si ji stejnak před školou nejspíš vyzvedne Libor, za to na mě Kristián kašle a já neměla dost odvahy napsat mu první, takže se budu nejspíš jenom utápět v krásných vzpomínkách ještě hodně dlouho.
Doma na mě zase nikdo nečekal, jako bych to nevěděla předem. Vyhrabal jsem až někde ze zadu ze šupliku na kazety starší nahrávku aerobiku a dala se do hodinového cvičení. Na konci lekce jsem byla zpocená, ale mně to nestačilo. Vytáhla jsem kolečkové brusle a jelikož bylo fakt hezky, tak jsem se sluchátkama v uších vyjela na malý okruh, který mi zabral skoro další hodinu. Když jsem se vrátila, mamka seděla v kuchyni se svojí kolegyní z práce a něco rozebíraly. Měla jsem strašnou žízeň a tak jsem musela mezi ně.
„Dobrý den,“ pozdravila jsem slušně.
„Ahoj Evičko. Ty ses nám ale vytáhla. A jak Ti to sluší.“ Pochválila mne a já se jen usmála a vzala jsem si vodu z lednice.
„Ty dnešní holky jsou ale hubený.“ Pokývala hlavou a sjela mne pohledem. Radši jsem se rychle vypařila.

„S-s.“ Drkla do mě nenápadně Lenča a naznačila mi, ať jí poradím. Opatrně jsme si vyměnily papíry a já jí do písemky naškrábala správný odpovědi.
„Páni, díky, nebýt Tebe, byla by to čistá.“ Poděkovala mi o přestávce.
„Není zač. Já se na to včera trochu mrkla.“ Přiznala jsem.
„To já včera měla jinou práci.“ Zajiskřilo se jí v očích a pak jsme šly spolu se převlíknout do šatny na tělocvik a celou dobu si povídaly a já byla jen ráda, že jsme se zase usmířily.
Náš mladý učitel tělocviku byl poněkud aktivnější než postarší dědula, kterého jsme měli celý minulý rok. Ne že bychom to nepoznali už před prázdninami, ale zdálo se, že přes léto načerpal novou dávku energie a pravděpodobně si myslel, že jsme na tom podobně jak on. Donutil nás jít ven a na rozehřátí si dát dvě kolečka, což pro mě nebyl nejmenší problém a navíc kousek od nás skákali do písku kluci ze čtvrťáku, tak abych převedla co ve mně je, doběhla jsem první a ani jsem se moc nezadejchala.
„No Evo, vidíš jak si se od minule zlepšila.“ Pochválil mne a mě jen zahřálo u srdce, že si pamatuje moje jméno.
„Trošku jsem trénovala.“ Přiznala jsem.
„Skvělý! Ták děvčata nástup zahrajem si volejbal.“ Začal svolávat zbytek holek.
„Myslim, že tyhle hodiny fakt nepřežiju.“ Stežovala si Blanka ve sprchách a spoustu spolužaček se k ní přidalo.
„Vždyť nejsou tak hrozný-“ Chtěla jsem dodat argument ve smyslu sportem ku zdraví, ale Laďka mě předběhla.
„Že jo? Holky aspoň se máme na co dívat.“

„A co Kristián? už všechno O.k.?“ Zajímala se Léňa v pátek odpoledne. První týden školy za mnou a můj „drahý“ se furt neozval.
„Podle toho z jaký to bereš stránky.“
„Takže jste nebo nejste spolu?“
„Jelikož mi nezavolala ani nenapsal, tak fakt netušim.“
„Nemá cenu se kvůli němu trápit.“
„Já si z toho snad něco dělám..?“
„No..“
„Trošku jo.“ Připustim.
„A tak mě napadlo, že dneska se prostě musíš odreagovat a vyrazit se mnou pařit.“
„Jenom s Tebou?“
„A s Liborem a tak. Má docela fajn kámoše.“ Mrkla na mě Lenča.
„Hele,“ drkla jsem do ní. „Já jsem ještě furt zadaná. Ale někam bych klidně večer šla.“
„Co třeba Oáza? Má tam bejt dneska fakt něco velkýho. Jakože začátek roku.“
„To v Oáze bývá vždycky něco velkýho. Právě nevim, jestli zrovna tam mě mamča pustí.“ Pokrčila jsem rameny. Ale k mému překvapení mamka ani nic moc nenamítala. Oblíkla jsem si nové džíny, který mamča přitáhla domu s větou, že už se nemůže dívat, jak na mě všechno visí, a kupodivu mi akorát sedly a vypadaly fakt dobře. Vzala jsem si delší tmavý tričko, aby náhodou někde nevylezl nějaký z mých hrozných faldíku a i když jsem svůj pohled do zrcadla nesnášela, dneska mi to docela slušelo. Až na tu postavu.
„Dvě stovky, to by Ti mohlo stačit ne?“ Dal mi tatík do ruky bankovku.
„Jo. Díky.“ Stejnak jsem měla v úsmyslu zaplatit jen vstup a žádný alkohol, protože se v něm skrývá velké množství kalorií. Maximálně si za večer koupit vodu.
„Dobrý večer,“ pozdravila Lenča mamku, když se pro mě stavila.
„Ahoj Lenko.“
„My razíme, matinko!“
„Užijte si to a dávejte na sebe pozor.“
„Neboj mami. Lenča bere svýho bodyguarda.“ Uklidnila jsem jí a zabouchla domovní dveře.
„Libor bude až na místě?“ Zeptala jsem se.
„Jasný. Sejdem se až někde tam.“ Odvětila kamarádka a mně v tu chvíli pípnul mobil.
AHOJ ZLATO. JSES DOMA? PRAVE JSEM NA CESTE K TOBE.
„Děje se něco?“ Všimla si Léňa mého zaraženého pohledu.
„Kristián píše.“
„A co?“ Podala jsem jí mobil, aby si sama mohla přečíst obsah.
„Je to normální?! Celou dobu se neozve a pak jen tak, že k nám jede.“ Rozčilovala jsem se.
„Tak mu napiš, že doma nejseš.“ Navrhla Lenka.
TAK TO JEDES DOCELA ZBYTECNE, JA TAM NEJSEM.
Odeslala jsem mu odpověď. Během okamžiku mi začalo na displeji blikat jeho jméno a ulicí se šířila melodie.
„Nezvedneš to?“
„Ne. Jeho problém.“ A červeným sluchátkem jsem ukončila jeho snahu.
A KAM RAZIS?
„Mám mu to říct?“
„Jo.“
DO OAZY.
Pak jsem schovala mobil do kapsy a další dva jeho pokusy volat mi jsem ignorovala.