Zatím není název...3.kapitola

Její chování mě zklamalo, ale nehodlala jsem se vnucovat. Dojedly jsme tedy v tichosti a ve spěchu, abychom moc nezdržovaly sestru, která u našich postelí už netrpělivě přešlapovala. Ale přece jen se na Shirleyině chování něco změnilo. Když se s námi sestra loučila, Shirley jí pozdrav opětovala. Sice jen velmi potichu, ale…Snad se přece jen změní. Ale kdy?
“Lily, už můžeš zkusit chodit!” překvapila mě po pár dnech sestra, která nás každé ráno chodila kontrolovat. Později jsem se dozvěděla, že se jmenuje Eva. Jistě, na první kroky jsem se těšila jako babka na důchod, ale přece jen jsem se bála. Co když jsem zapomněla, jak se chodí? Co když nebudu mít na chůzi dost síly? Co když se budu muset učit od prvních krůčků?
Když jsem později seděla tam, kde mi nikdo pomoci nemůže, musela jsem se sama sobě smát.
Jak jsem si vůbec mohla myslet, že bych za těch pár dní zapomněla chodit? Byla jsem tak ráda! Konečně jsem si mohla zajít na záchod jako normální člověk a nemusela používat tu potupnou mísu! Když jsem se z koupelny vrátila, Shirley se na mě závistivě podívala. Ona zatím chodit nemohla, měla zakázáno i postavit se – prý by to pro ni byla zbytečná námaha. Rozhodla jsem se, že když už mě čekají jen 2 dny pobytu, pořádně si to tady užiju. Tedy jestli je něco takového vůbec možné. “Shirley? Co kdybychom si zahrály karty? Rodiče mi je tady přinesli.” navrhla jsem s možná až moc zářivým úsměvem. Shirley na mě vykulila oči, až připomínaly tenisáky. “Já…” začala váhavě. “Docela ráda bych si zahrála, kdyby to šlo, ale víš, že se nemůžu moc hýbat.” “To bude v pohodě…Pomůžu ti na vozík a tady přisunu stolek!“ ukázala jsem do rohu pokoje a znovu jsem se, snad přívětivě, usmála. Jen doufám, že jsem svým výrazem spíš nepřipomínala klauna bez hereckého umu. Vstala jsem z postele, nazula si své černé chlupaté pantoflíčky s kočičkami a pomalu se vydala těch pár metrů ke stolku. Pořád ještě jsem ohledně svého zdraví nechtěla nic uspěchat. Stolek byl naštěstí dost malý a docela lehký – mám totiž zakázáno nosit těžké věci. Když byl na určeném místě, přešla jsem k Shirley a váhavě natáhla ruku. Zatvářila se nevraživě, až jsem měla strach, že ji odmítne, ale nakonec se mě pevně chytla. Podařilo se mi ji vytáhnout až do sedu, a taky jsem jí pomohla dostat zdravou nohu z postele. Nakonec se nám vše podařilo a Shirley usedla do kolčekového křesla, které v místnosti bylo už od jejího nástupu do nemocnice. Vytáhla jsem z nočního stolku karty, pečlivě je zamíchala a hromádku postavila na desku stolku před Shirley. “Na, snímej!” Shirley zavřela oči a předstírala, že se plně soustředí. Dvěma prsty přejížděla zboku po všech kartách a něco si potichu mumlala. Celý obličej měla napjatý, než svraštila čelo. Musela jsem se smát. Díky vráskám nad obočím vypadala trochu jako malý buldok. Nechápavě oči otevřela. Rychle jsem zakašlala – nebyla jsem si jistá, jestli by můj smích Shirley nenaštval, přece jen jsme zatím oficiálně nestanovily příměří. Ona mě však přistihla a začala se smát taky. Kdyby nás teď někdo viděl, myslel by si, že jsme nejlepší kamarádky. Náhle se ozvalo tiché zaklepání na dveře. Rychle jsem karty shrnula na kraj stolu a vyskočila jsem, abych Shirley pomohla vstát. Vlastně zbytečně, stejně bych to nestihla. Zaklepání se totiž ozvalo znovu a mnohem důrazněji. Nezbývalo už nic jiného, možná nás sestřička zdrbe, co horšího by se mohlo stát! “Dále!” Dveře se otevřely a dovnitř vpochodovala nějaká žena. Rudé vyšisované vlasy, sepnuté ohnivě rudou sponou se jí volně vznášely kolem hlavy. Měla na sobě láhvově zelený rolák, vestu v barvě spony a světle zelené tříčtvrteční kalhoty. Obličej působil trošku jako maska, měla na sobě příliš mnoho mejkapu, červená tvářenka a výrazná linka, lemující oči – to vše by bylo samotné dokonalé, ale na jeden obličej se to jaksi nevešlo. Tahle osoba přeletěla očima přes celý pokoj, než spatřila Shirley. “Holčičko moje!” teatrálně vykřikla.