Černá a bílá 14

A že jim to přátelství vydrželo. Ze začátku se oba museli dost snažit, aby to klapalo, ale postupně si tak zvykli. Jejich setkání už nebyla ani jednomu nepříjemná, pak ani nějaká zvláštní blízkost už jim nepřišla neobvyklá. A tak to bylo.
Končilo jaro, začínalo léto. To jsou ty nádherné jarní rozkvetlé dny, kdy už je teplo jak v létě, a lidi si po zimě ještě stále užívají sluníčka. Čím dál tím víc času tedy všichni strávili venku. A to fotbalisti … „Kluci, přijďte,“ žadonil Dušan, který se už dlouho připravoval na domácí zápas. Za město hrál už dlouhou dobu a hra mu vážně šla. „Tak jo,“ souhlasili nakonec všichni. „A holky nepozveš?“ ozvala se naoko dotčeně Vlasta. Láska jim kvetla a zatím moc zkouškami neprošla. „Tak já to myslel, jako že samozřejmě holky přijdou s klukama. To je jasný, to bych musel všechno, co řeknu, papouškovat dvakrát – pro kluky a pro holky. Jasně, že jste zvaný.“ To už bylo něco jiného. Vlasta se rozzářila a ostatní holky se už kluků začínaly vyptávat na pravidla fotbalu.

Konečně došli k místu, kde už spokojeně seděl Mirek a všem ukazoval jejich místa. Obětoval se a přišel dřív kvůli místům. Na tak důležitý zápas přišla hromada lidí a už když oni procházeli vstupem, lidé postávali všude kolem a netrpělivě očekávali zápas. Sesedli si tedy všichni do jedné řady a s pitím v ruce vyčkali začátku. Ten se dostavil chvíli poté, přišli tedy akorát. Jakmile si družstva nastoupila před tribunu, Dušan jim co nejnenápadněji zamával. Vlasta se nadšením téměř složila. Byl odpískán začátek zápasu a hned v úvodu bylo vidět několik pěkných akcí z obou stran. Odpoledne pěkně utíkalo, zápas byl napínavý a Dušan, k Vlastině radosti, mnohokrát zazářil.
Neúprosně se blížil konec zápasu. To neradi viděli všichni domácí fanoušci, protože jejich miláčci zrovna prohrávali o jeden gól. Napětí by se dalo krájet a každá nezdařená akce byla doprovázena ohlušujícím zklamaným hučením. Eva, sedící mezi Štěpánem a Davidem (zajímavé, že ji kamarádi vždy nechali sedět mezi těmi samými), byla šíleně napnutá a jako správný fanda domácí hlasitě podporovala. Čas utíkal a celá tribuna byla v očekávání, jak nakonec tento zápas dopadne. Míč najednou dostali hosté a rýsovala se jim nenápadná akce, která ve výsledku byla dosti nebezpečná. Mnoho lidí se při ní zvedlo ze lavic. Celá parta měla oči přilepené na míči a v duchu ho směrovali na druhou stranu. Soupeř se najednou rozmáchl a vyslal míč velkou ranou k bráně. Eva se strachem chytila Štěpánovy ruky. Tiskla jej napětím tak silně. Ani jeden si toho ale vlastně nevšimli, tak byli zabráni do hry. A co, kamarádi se nemůžou držet za ruce? Jediný, kdo si toho všiml byl David. Zrovna on. Míč se blížil k bráně a … brankář jej skvělým zákrokem zachytil. Pár minut do konce plus nastavení. Publikum téměř nedýchalo. Rozehráli, a pomalým tempem se snažili propracovat přes střed hřiště. Uběhla další minuta a míč se na jejich kopačkách posunul jen o pár metrů. Tik tak … A v tom se jeden z hráčů uvolnil v obraně a mířil k protihráčově brance. U míče byl zrovna Dušan, který jej pohotově nahrál spoluhráči a ten jej naprosto nekrytý uklidil do brány. Celá tribuna v tu chvíli stála na nohou. Všichni se radovali a jásali a klukům nadšeně děkovali. Kamarádi skákali a pískali, tleskali. V záchvatu radosti se Eva i Štěpán zároveň vrhli tomu druhému do náruče a dali si pusu. Když si to uvědomili, oba se uculili i zasmáli a jen to přešli. A co, v záchvatu radosti líbáte úplně všechny kolem sebe. Tak proč ne Davida?
Posledních pár minut už dokázala obě družstva udržet soupeře dostatečně daleko od brány, a tak zápas skončil remízou. Po zápase ještě počkali u hřiště, až se Dušan vypotácí ze šaten. Vlasta se mu okamžitě vrhla kolem krku. Ten den už se od něj na krok nehnula. „Tak jo, lidi, zvedáme kotvy,“ odpískal to Dušan a dal se na odchod. „Hele, Štěpáne, platí ten filmovej večer příští týden u vás?“ zeptal se Mirek ještě, než na to zapomněl. „Jasan. Ale nenazýval bych to filmovej večer, spíš filmová noc. Doma nikdo nebude, tak to pořádně protáhnem.“ A s dalšími plány se od místního fotbalového svatostánku vzdalovali a vzdalovali. „To je ale banda,“ pomyslel si starý pán sedící u vstupného. Díval se za nimi, dokud nezmizeli za rohem.

„Tak už to pusť,“ řvali jeden přes druhého. Štěpán se právě potýkal s ovladačem a ne a ne spustit zvuk. Když se konečně zadařilo, málem všem praskly bubínky, jak to bylo zesílené. Za hlukem následoval výbuch smíchu. Obývák byl nacpaný. Pohovku okupovali čtyři lidi, namačkaní jak sardinky v konzervě, v křeslech si hověli další tři a na zemi ještě dva seděli. „Jo, a David se omlouvá, že nemoh přijít. Rodiče ho prej vytáhli někam ven,“ omlouvala ho Kamila, když se kdosi začal po něm shánět. Stůl byl zarovnaný pivy a brambůrkami, vedle televize stál komínek dvd, které chtěli ten večer zhlédnout. Vlasta seděla na křesle na Dušanovi, Mirek a Karel seděli v dalších dvou křeslech, na gauči seděli Mirek, Kamila, Filip a Jarda a místo před pohovkou na zemi obsadil Štěpán s Evou (opět vedle sebe). Konečně tedy normálně spustil film a dokonce jel i zvuk. Na začátek si dali nějakou komedii, pro odlehčení nálady. Hlášky z filmu byly doprovázena hláškami kluků a ty byly doprovázeny hlasitým smíchem.
Už bylo deset hodin, první film se chýlil ke konci a vtipné scény v něm nabíraly na oprátkách. Dům se rámusem otřásal v základech, kvůli dalším a dalším poznámkám musel zvuk neustále zvyšovat. V tom se rozsvítilo na schodišti a ve dveřích obývacího pokoje najednou zůstal stát Aleš. „Ty vole, co tady všichni děláte?“ zůstal na ně zírat jak vyoraná myš. Oči měl zalepené spánkem, na sobě jen boxerky. „Brácha, co tady děláš?“ zůstal na něj stejně vyjeveně zírat Štěpán. „No co asi? Zůstal jsem doma, nikam se mi nechtělo. Co vy tady?“ „Koukáme na filmy. Nechceš se přidat?“ navrhnul mu Karel. Aleš si je změřil zkoumavým pohledem. Nakonec se mu tvář rozsvítila úsměvem a souhlasil. Otočil se, že se půjde aspoň trochu obléct. Všechny dívky, kromě Vlasty, se ohlédly za jeho postavou mizící na schodech. Kluci si zase neodpustili nemístně komentáře.
Během minutky se Aleš vrátil, už byl aspoň trochu oblečený. Tílko a kraťasy jsou taky oblečení. Přisedl si k nim na zem, z druhé strany vedle Evy. Po pár minutách koukání se ale zvedl a s vysvětlením, že je mu zima, si donesl deku. „Chceš si vlízt za mnou?“ mrkl na Evu žertovně. Nadšeně souhlasila. Aleš se k ní tedy pořádně přitiskl a s rukou kolem jejího ramene ji schoval pod deku. „Nechceš za náma?“ navrhl pak ještě Štěpánovi, když viděl, že tam tak sedí. Sám, osamocen. „Jasně,“ odpověděl vděčně a zabalil se do nabízené deky. Tak tam seděli. Eva seděla uprostřed, oba kluci vedle ní, a protože deka byla menších rozměrů, pořádně se k ní namáčkli, aby se všichni vlezli. Dívala se na jejich nohy. Aleš na rozdíl od nich neměl ponožky. Pak ať se nediví, že je mu zima. „Teda Evi, ty se máš,“ ozvala se za ní Kamila. „Závidíš? Ale já se nepodělím,“ odpověděla jí okamžitě Eva zpět. Bráchové se k ní se spokojenými a potěšenými úsměvy ještě více přitiskli. Aleš začal svoji ruku pomalu posunovat kolem Evina boku až … „Hej, ty čuně!“ vyhrkl Štěpán, když Aleš narazil na jeho zadek. Všichni se smíchy téměř váleli. Aleš s úsměvem stáhl ruku zpět.

Seděla v cukrárně. Jen tak seděla u svého obvyklého stolu. Byla sama. Pojídala zákusek a dívala se ven z okna. Prostě dnes dostala strašnou chuť na sladké a nikdo nebyl poblíž, kdo by šel s ní. A tak nerozhodla užít si odpoledne sama. Koupila si svůj oblíbený desert a klidně přemýšlela o všem možném. Prostě co ji napadlo. Třeba o Davidovi. Byli jen kamarádi, jasně. Oficiálně. Ale jak se říká – kamarád taky rád, že? A byla si čím dál víc jistá, že si David stále udržuje jisté naděje. Jenže ona má v tomhle tom jasno. S Davidem bude jen přátelství a nic víc. Na víc se nezmůže. Vojta? Vojtu vlastně neviděla od doby, kdy mu řekla jasně ne. Kupodivu, přestože byla ráda, že se už nevídají, často nad ním takto přemýšlela. A co … Z myšlenek ji vytrhl menší hluk z ulice. Na tváři se jí vyloupl úsměv, když zjistila, o koho jde. No jasně, Mirek, Dušan, Karel, … Štěpán a nějaká holka. Pozorovala je mlčky z cukrárny. V ruce cigarety, pití, zase. Štěpán však bez cigarety. Už nekouří. Vlastně už hodně dlouho. Ale co ta holka vedle něj? Je na něm nalepená, usmívá se na něj, a jak vidí, neustále zasypává dotazy. Kdo to může být? Jak je tak pozorovala, kluci si jí všimli a až na Štěpána s doprovodem se k ní vydali do cukrárny. Ti dva zůstali stát venku, ani si nevšimli, že osaměli. „Nazdar, Evčo,“ hlásili se k ní už ode dveří. Kývla jim na pozdrav a už si k ní sedali. „Co pozoruješ?“ zeptal se Mirek a nakoukl ven. „Štěpána?“ Neodpověděla. „To je Zuzana. Holka o rok níž, taky od nás.“ Myslel tím učiliště. Stále nemluvila. Odhadl ji naprosto přesně a nechtěla to přiznat. Stále pozorovala ty dva venku. Dívka se k němu zrovna přiblížila víc než je normální a šeptala mu něco do ucha. Eva to pozorovala až s nepřirozeným klidem. Možná proto, že uvnitř ní to vřelo a řvalo a … Dívka se ke Štěpánovi přiblížila tak blízko, ruce začala nenápadně omotávat kolem něj a svou tvář už směřovala k němu. Mirek stejně jako Eva pozoroval situaci venku na ulici. Na rozdíl od Evy však on byl doopravdy klidný. Naprosto věděl, co Štěpán udělá. A přesně tak. V ten okamžik, když už se málem políbili, ji Štěpán uchopil za paže a odtáhl od sebe do bezpečné vzdálenosti. Zůstala před ním stát, v očích nevěřícný pohled. Podle všeho to ale vypadalo, že se jen tak nevzdá. A začala něco namítat a opět přistupovat blíž. Štěpán ale udělal krok zpět a začal jí něco říkat. Zuzana vypadala jako spráskaný pes, když s ní skončil. Až teď se podíval, kam všichni zmizeli. Podíval se do cukrárny a u okna zahlédl Evu. Bez rozloučení zanechal dívku na ulici a šel se k nim přidat.