Nemoc

Smutně se díval na spící Kamilu. Rakovina postupovala dál a zmáhala ji čím dál tím víc. Pravidelně chodila na chemoterapii. Vypadalo to, že bude muset brzy do nemocnice. Jasně cítil, že jejich společné dny se zkracují.
Přešel k postýlce Kamilky a sklonil se nad ní. Spala klidným spánkem. Bezmyšlenkovitě se na ni díval, když se za ním ozval šramot. Kamila se probrala, vstala a šla za ním.
„Nesmutni, prosím, teď ještě ne. Nemysli na budoucnost.“
„Snažím se.“
Přikývla a přitiskla se k němu. Užívala si jeho přítomnosti, lásky, důvěry, tepla a věrnosti.
Něžně ji začal laskat na krku. Nadzvedla mírně hlavu a naplno si vychutnávala jeho polibky. Celým tělem mu začalo proudit vzrušení. Vzal ji do náruče a položil na postel. Pomaličku ji svlékal a dál něžně líbal po celém těle.
Cítila ho až v konečcích prstů. Dech měla zrychlený. Bylo to tak neuvěřitelně krásné, slastné. Mazlili a milovali se ještě dlouho. Bůh ví, kolikrát se ještě budou moci pomilovat. Bůh ví, jestli se ještě někdy budou moci pomilovat.
Leželi na posteli vedle sebe, líbali se, hladili a mazlili. Měli pocit, že byli stvořeni jeden pro druhého, jako by byla jejich těla stvořena pro jeden celek.
„Děkuju ti, miláčku. Bylo to nádherné“ zašeptal Robert.
Spokojeně se na něj usmála.
„Úžasné“ dodala.
Dál ji hladil po vlasech, líbal na rty, krk, ňadra, bříško...

Objímali se a jen tak vedle sebe leželi.
„Ještě pořád nelituješ, že sis se mnou něco začal?“ zeptala se Kamila.
„Nelituju. A nikdy nebudu. Bude to bolet, moc bolet. Ale čas, který jsem s tebou prožil, byl ten nejkrásnější v životě. A navíc pořád tady bude Kamilka. To bude moje štěstí, i když mi ze dvou andílků zbyde jen jeden.“
Mlčela, po tváři jí tiše stékaly slzy.

Chovala zrovna Kamilku, když si Robert přisedl a přitulil se k nim. Nejdřív si jen užíval jejich přítomnosti, potom se na Kamilu něžně zadíval svýma čokoládovýma očima.
„Něco bych ti chtěl dát, lásko.“ řekl.
Vyzvala ho pohledem. Vytáhl menší krabičku rudé barvy, trochu sešlou věkem. Otevřela ji. Byl v ní zlatý prsten, vcelku těžký.
„Je to rodinná památka.“
Víc neřekl. Věděli jak se to má s těmihle rodinnými památkami, že je dávají svým milým. „Děkuju.“

Robert škrtl sirkou a zapálil svíčku. Slzavým pohledem se podíval na Kamilku, která tiše seděla v kočárku. Připadal si, jakoby se mu někdo snažil vyrvat srdce z hrudi. Věděl, že to bude bolet, že to bude takhle moc bolet, ale nedokázal se na to připravit. Na tohle se nedalo připravit.
S pláčem se díval na nápis na studeném kameni:

Kamila Hájková
23.7.1980-10.11.2007

Nedokázal se na nápis déle dívat. Vyměnil ve váze povadlou kytici za čerstvou a znovu upadl do nostalgických myšlenek a vzpomínek. Věděl, že tuhle bolest si sebou ponese celý zbytek života, i když už ne v takové míře jako teď. Ale nevěděl, jak dlouho tahle bolest bude přetrvávat. Nikdo nikdy neřekl jak dlouhý čas je k tomu zapotřebí a nikdo to nikdy neřekne.
Nešťatně se podíval na Kamilku, svého andílka, který mu zbyl. Jeho všechno. Znovu se podíval na náhrobek.
„Říkala jsi, že až od nás odejdeš, tak mě to bude moc bolet. Bolí, ale ničeho nelituju. Jsem rád, že jsem tě poznal, že jsem tě požádal o ruku, vzali jsme se a měli spolu Kamilku. Nikdy jsem toho nelitoval, nelituju a ani litovat nebudu. Nikdy. Vždycky ti bude patřit moje srdce. Jestli existuje nebe, tak se tam určitě potkáme.“
S těžkým srdcem se zvedl a s kočárkem se vydal k hlavní bráně. Ať šel kudy chtěl, měl pocit, že Kamilu vidí všude. Každé místo mu ji připomínalo. Nedalo se tomu utéct. Ani se už nesnažil. Sehnul si ke Kamilce. Nevinně se na něj usmála. Vykouzlila tak na jeho tváři úsměv. Otevřela pusinku a řekla: „Máma.“
„Zlatíčko“ řekl se slzavým úsměvem „vyndal ji z kočárku a přitiskl ji k sobě „andílku můj...“