Výměnný pobyt 14. díl

Asi jsem se o tom nezmiňovala, v poslední době se toho na mě navalilo tolik, že jsem nad tím ani nepřemýšlela. V pátek se koná i něco jiného než diskotéka v nějakém dobrém klubu, kam s Kate půjdeme. V pátek jsou takzvané Bank Holiday, což pro mě ve zkratce znamená volno ve škole i v práci. Ještě jsem pořádně nevymyslela, co budu dělat celý den, ale už se na to těším. Mám na přemýšlení ještě pár hodin, pak se ručička hodinek přesune přes dvanáctou a kalendář změní své číslo.
Dneska to v práci ubíhalo moc pomalu a ani myšlení na volno mě nezachraňovalo. Lítala jsem neustále od jednoho stolu ke druhému, lidé se nejspíš přišli bavit, než bude v jejich oblíbené restauraci zavřeno. Nedivím se jim a nedivím se ani svému šéfovi, který si chce aspoň na jeden den udělat volno a užít si ho se svou rodinou. Ta je přeci důležitá, vlastně nejdůležitější. Svou rodinu jsem již neviděla deset týdnů a jak se cítím? Ani nevím, nedokáži to popsat. Chybí mi, strašně moc, ale bojím se vrátit. Vrátit tam, kde se se mnou dělo tolik věcí. A nikdo je nezaznamenal, Bohu dík.
„Slečno?“zavolala na mě mladá holka u baru. Probrala jsem se ze zamyšlení, několikrát zamrkala, abych zahnala všechny obrazy, jež se mi promítaly na pozadí očí, a zaostřila na ni, mile se tvářící.
„Promiňte, přála jste si něco?“jsem mimo a měla bych se sebrat. Za hodinu končíš, to přeci vydržíš. Neuděláš si tu problémy pár dnů před skončením, ne?
„Ano. Omylem jsem převrhla skleničku, podala byste mi nějaký hadr, kterým bych mohla způsobenou škodu napravit?“takhle hodnou holku jsem už dlouho neviděla. Zvláštní.
„Bohužel vám ji nepodám, protože vaší povinností není uklízet za ty, kteří jsou za tuto práci placeni. Zavolám k vašemu stolu oprávněnou osobu a vy si, jestli by vám to nevadilo, přesedněte na jakékoli volné místo.“požádala jsem ji zdvořile a otáčela se, abych houkla na kluky.
„Jistě, že to nebude vadit. Děkuju.“usmála se na mě a zamířila pryč. Já nevěřícně zakroutila hlavou a šla si po svém. Ještě jednu hodinu.

„Veru? Pojď do obýváku, prosím.“zavolala mě k sobě Annie. Jack seděl před televizí, kde právě moderátorka mluvila o zátahu policistů na fotbalovém zápase. Hooligani zase něco prováděli, jak se zdá.
„Moment, už jdu. Jenom tohle douklidím.“houkla jsem na ně z kuchyně a pospíšila si s opláchnutím talíře s polévkou. Pak jsem zamířila k nim a uvelebila se vedle Jacka na pohodlnou sedačku. „Co se děje?“dlouho se mnou takhle nemluvili, obávala jsem se, jestli se něco důležitého nestalo.
„Chtěli jsme se s Jackem zeptat…Počkej moment.“přerušila svoji řeč Annie a rozzlobeným hlasem vyštěkla na Jacka, který vůbec nevnímal debatu, již se Annie snažila započít. „Laskavě ztlum tu televizi a dávej pozor, nebo ti to vypnu úplně. Stejně v ní není nic zajímavého, tak se někde poprali no. Jako by to neříkali po každém zápase. Tohle je mnohem důležitější a musíme to vyřešit.“opřela se do manžela teď už zase mile se tvářící opatrovatelka.
„Zítra máme všichni volno, ty také, pokud se nepletu.“byla to řečnická otázka, na kterou jsem kladně odpověděla.
„Dobrá. Každý rok pravidelně jezdíme v tuhle dobu k jedněm známým i s Christ. Mají krásný víkendový dům skoro u moře. Můžu ti ukázat fotky, jestli chceš. No a teď je problém v tom, že nevíme, co s tebou. Neví o žádném výměnném pobytu, takže bychom jim museli ještě teď hned zavolat, aby ti připravili pokoj, anebo nás napadla jiná varianta a doufám, že se nebudeš zlobit, když ji navrhnu.“to by mě tedy zajímalo, co přesně má na mysli.
„Myslím, že se zlobit nebudu. Jen do toho.“pobídla jsem ji.
„Nevadilo by ti, kdybys přes celý víkend zůstala doma sama a starala se o dům?“Co? Tohle by mi mělo vadit? Jen z představy, že rodiče odjedou pryč má skoro každý náctiletý radost, jak bych se mohla zlobit?
„Já myslela, že to bude něco vážného, a přitom se mi tohle jeví jako prkotina. Samozřejmě mi nevadí být tři dny sama. Navíc myslím, že se tady nebudu zdržovat tolik, abych to nějak výrazně pocítila. Zítra jdu na diskotéku a byla by škoda ji odříct. Jen jeďte a užijte si to tam, se mnou si nelamte hlavu. Nechci vám kazit přátelskou sešlost.“ujistila jsem je.
„Ale drahoušku, tak jsem to nemyslela. Samozřejmě bys nám ji nekazila. Klidně pojeď, jestli chceš. Jen mě napadlo, že si budeš chtít poslední dva týdny užít v Londýně a ne někde na venkově, kde ani nikoho neznáš. Navíc nevím, jak to máš s prací.“
„Annie, nedělej si starosti. Mě spíše udivuje, že jste ochotni mě tu nechat samotnou. Já proti nic nemám, jen jsem to nečekala.“
„No, říkáme si, že ti přeci jen není čtrnáct a navíc nejsi ani naše dítě. Ovšem bereme tě skoro jako vlastní, aby sis nemyslela. Potřebuješ nějakou volnost a nemůžeme ti poroučet, můžeš si vybrat. Buď pojedeš s námi nebo tu zůstaneš a užiješ si celého domu jen pro sebe. Jak zní tvá volba?“loupla po mně okem Annie. Raději přehlížela manžela, který náš rozhovor poslouchal asi jen jednu minutu, možná ani to ne.
„Já chci být tady a nechat vám prostor pro přátele. Na víkend mám už domluvené akce, nudit se tady rozhodně nebudu.“přesvědčila jsem ji a nechala zbytek na ní.
„Fajn, to jsem ráda. Zítra odjedeme brzy ráno, protože cesta tam trvá pár hodin a máme tam být na oběd. Nechci tě ráno budit, když se můžeš vyspat, řeknu ti tedy nezbytné informace už teď. Věnuješ mi chvilku, že jo?“
„Určitě. Nikam se nechystám, leda tak do postele. Ale to počká. Povídej. Mám si vzít něco na psaní, abych si to mohla zapsat, nebo toho nebude tolik?“
„Myslím, že se to obejde i bez zapisování.“ujistila mě Annie. Jen aby, pomyslela jsem si. Například moje máma mi vždycky diktovala úkoly, které zaplnily celou stránku. „Necháme ti tu peníze na nákup a zábavu. Hlavně si vař, protože tu v neděli nechceme uklízet lidské kosti. Je na tobě, co si vymyslíš, snad si s tím lámat hlavu nemusím. Dále bys pak mohla zalít květiny na zahradě, pokud by tě to moc neobtěžovalo. A myslím, že to je všechno.“čekala jsem úkoly pro pět lidí a ne to, co se dá udělat za pět minut.
„Všechno? Vždyť jsi mi skoro nic neřekla. Opravdu ještě něco nepotřebuješ? Nebo ty, Jacku?“ptala jsem se jich znovu, aby si to dobře promysleli. Není možné, aby po mně nechtěli víc věcí.
„Ne. Opravdu je to snad všechno. Jen ať dům stojí, až se vrátíme. Máš na starosti ho hlídat a to si myslím, je velká zodpovědnost. Víc tě rozhodně zatěžovat nehodláme. No, ráno ti dáme peníze na kuchyňskou linku, tak si je někam schovej a nezapomeň na ně. Půjdu si lehnout, ráno brzy vstáváme. Dobrou a zvládni to tu. Zavolám ti.“rozloučila se se mnou unavená Annie, políbila mě na čelo, pohladila po vlasech a zamířila na schody. Jack se ani nehnul od televize. Bylo mu absolutně jedno, co se kolem dělo. Zakroutila jsem nad ním hlavou a šla si lehnout.

Přesně jak Annie říkala, ráno jsem nalezla na stole několik bankovek a jinak po nich nezbyla ani stopa. Celý dům patřil po tři dny jen mně. Měla jsem z toho ohromnou radost a chtěla toho využít. Žádná domácí párty, nic takového. Čistě jen relaxovat, užívat si volna, válet se a nemyslet na povinnosti, večer diskotéka a ty zbývající dny se nějak zabavím. Sice jsem tvrdila, že už něco mám, ale opak je pravdou. Na sobotu a neděli nemám naplánováno zhola nic. Nevadí. Přeci bych jim neřekla, že se budu celý víkend nejspíš válet doma? Ještě by tak neodjeli a zmeškali svoje každoroční oslavy s přáteli, anebo bych v horším musela jet s nimi a na to já rozhodně nemám náladu. Užiji si poslední chvíle v Londýně.
Hodila jsem na sebe kalhoty, triko, mikinu, vzala si peněženku a naplnila ji penězi, jež mi tu zanechali a vydala se na nákup. Nikam jsem nespěchala, proto jsem nezvolila autobus, nýbrž moje vlastní nohy. Projít se ve slunečné dopoledne prázdnými ulicemi má něco do sebe. Jako pokaždé, co těmihle ulicemi procházím, obdivuji jejich kulturu, postavené cihlové domky, posekané trávníky a všechny ty anglické zvláštnosti, které ani nejsou zvláštní. Za pár minut jsem dorazila do supermarketu, který měl dnes otevřeno jen do pravého poledne kvůli svátku. V klidu jsem si přidávala do vozíku svěže vypadající ovoce a zeleninu, čerstvé pečivo, něco z lahůdek a nějaké další nezbytné, avšak výborné potraviny. Ráno jsem si promyslela, co uvařím, takže jsem teď nemusela s námahou vymýšlet, jak se budu ty tři dny živit. K pokladně jsem dojela s poloplným nebo poloprázdným vozíkem, jak se to vezme. Naskládala jsem nákup do dvou velkých papírových tašek, zaplatila, a obtěžkána nákupem, vydala se k domovu.
Po cestě mě začala přepadat melancholická nálada. Nic mladého člověka nedostane více, než když musí sám sobě nakupovat, žít v opuštěném domě a postarat se o sebe. Všem se svoboda líbí, ale takhle si náhle uvědomí, že se vlastně už o něj nikdo nestará a všechno je na něm. Jindy si to tolik neuvědomuje, protože stále přetrvává pocit nějakých zákazů a nařízení, ovšem když je sám sobě strůjcem, projeví se vše bez ohlášení. Nevadilo mi to, jen mi přišlo, že až moc stárnu. Kam se poděla ta léta, kdy jsem si hrála s kamarádem na písku, koukala v zimě na pohádky, těšila se na Vánoce a na dárky? Všechno je pryč, vývoj se nezastaví.Už to nikdy nebude jako dřív a vůbec tím, že jsem se sem dostala, jsem učinila nepředstavitelný krok k dospělosti. Žiji vlastně v úplně cizí zemi, bez rodičů, známých, učitelů, odkázaná na sebe. A líbí se mi to, i když zároveň mě to trochu děsí, ale koho by to neděsilo?
Odemkla jsem si branku, pracně otevřela dveře. S plnýma rukama se klika chytá špatně. Pak prošla přes kamennou cestičku k vchodovým dveřím, odemkla si a zamířila do kuchyně. Tašky jsem položila na stůl a sama se zmoženě opřela dlaněmi o kuchyňskou linku. Všechno to na mě dolehlo. Tenhle svět mám za pár dní opustit? Vzdát se angličtiny? Annie, Jacka, Christ, Kate? I té ztřeštěné trojky? Nechce se mi. Vůbec se mi nechce. Povzdechla jsem si, rukou si prohrábla vlasy a lehce za ně zatahala – můj projev zoufalství. Dopodrobna jsem zkoumala složení mramorové kuchyňské desky a přitom věnovala pozornost milionům představ, jež se mi honily hlavou. Někdy se mi tu zrovna nevedlo nejlépe, ale představa, že bych měla odjet, mě děsí.
„Ach jo, to je situace.“prolomila jsem ticho a začala povídat vzduchu kolem sebe své vlastní myšlenky. Nikdo mě nemohl slyšet, takže mi to bylo úplně jedno.
„No jo. Na truchlení bude ještě času dost, nákup nepočká.“A tak jsem se sebrala, zamířila k taškám přeplněným k prasknutí a dala se do vykládání a třídění.

Vystoupit z autobusu, dojít k domu číslo osm a jsem tam. S Kate jsme se domluvili, že se nejdřív stavím u ní, a až pak půjdeme na diskotéku. Asi se chtěla společně připravit, namalovat, obléct. Já bych se bez toho obešla, avšak chtěla jsem jí pomoct, protože jsme se na diskotéce měli sejít s Alexem, s kterým měla v pořadí už třetí rande od návštěvy kina, a ještě s pár lidmi. Mám takové matné tušení, že holky z tancování něco říkaly, ovšem jistá si nejsem.
Zazvonila jsem na zvonek a odstartovala tak po půlnoci končící šílenství. Kate mě hned vyzvala dál, poté zatáhla do pokoje a zasypala nespočtem otázek, jež se týkaly jejího vzhledu, výběru oblečení, vhodnosti líčení a správnosti účesu. V tomhle nejsem odborník, takže jsem jí na všechno jen přikyvovala a sem tam něco řekla. Spíše jsem se divila, co na sebe nenaplácá. Leč musím uznat, že ve finále vypadala opravdu skvěle, ale nevím, jestli bych byla ochotná strávit hodinu zkrášlováním se na jednu pitomou diskotéku. Co teprve až půjdeme na ples?
A tak jsme v sedm hodin vyšly z jejího domu. Já s černým tílkem potištěným červenými ornamenty, temně modrými džíny a černou mikinou s neonově zeleným obrázkem. Vlasy jsem si svázala do culíku jako vždy, protože nějaké kreace vymýšlet, to není můj styl. Ale na líčení jsem si dala záležet trochu více než obvykle, to musím uznat. Kate se změnila v dobrém slova smyslu. Oblékla se do krátké sukně, ovšem ne úplně minimální, světle zeleného tílka a tmavě modré tenké mikiny. Moc jí to slušelo s lehce sepnutými vlasy, leskem na rty a visacími náušnicemi. Málem bych ji nepoznala, kdybych u zrodu této nové Kate nestála. Ovšem v jejím výrazu tváře jsem pořád viděla tu starou Kate, která teď pochybovala o tom, zda-li svou přípravu moc nepřehnala, jestli je Alex opravu tak skvělý, jak se zdá, a jestli má vůbec cenu na tu diskotéku chodit. Čím více jsme se přibližovaly, chytala větší a větší nervy. Nevěděla jsem, jak ji mám utěšit, proto jsem ji čapla za ruku a držela pevně, aby nikam neutekla. To bylo jediné řešení, které mě napadlo.
Přesně v osm hodin večer jsme stanuly na červeném koberci, značícím vchod dovnitř klubu. U něj se tísnilo několik natěšených holek bezvadně připravených a pár pokuřujících kluků, kteří nejspíš čekali na svou dívku nebo na někoho z party. Kate se zastavila, oznámila mi, že se tady má sejít s Alexem a dál už se nehnula ani o píď. Musela jsem čekat s ní. Ani mi to nevadilo, aspoň mě s tím, o němž jsem slyšela povídání na několik hodin, seznámí. A za chvíli se tak vskutku stalo. Od schodů se odlepil kluk, jenž vypadal přesně jako ten uvaděč v kině. Nebylo pochyb, i když neměl pracovní oblek, vypadal pořád stejně. Přistoupil k nám, na Kate se srdečně usmál, mě pozdravil a lovil v paměti, odkud mě zná.
„Alexi, tohle je Veronika. Veru, Alex.“představila nás ve zkratce Kate, my si potřásli rukou a formality byly za námi. Mohli jsme se jít dovnitř bavit a užívat si volného večera. To je přeci naprosto perfektní vyhlídka, ne?

Možná by byla, kdyby se nestalo tolik věcí a kdyby do jednoho a samého klubu nezamířilo tolik známých lidí. I když jak se to vezme. Všechno má nějaký svůj úděl a možná, že bych se tu bez tohoto „opepření“ nudila. Mně se vždycky musí stát něco extra, když to nejméně čekám, proto nechápu, jak jsem mohla být tak překvapená a neočekávat nějaké nepříjemnosti. Jak jsem řekla dříve, ať se hnu kamkoliv, vždy narazím na ty, jež mě snad neustále pronásledují.
Zrovna jsem seděla s Kate a Alexem u stolu v rohové části prostorné místnosti. Dalo by se říci, že jsem vedle sebe měla spíše jen nějaké tělesné schránky dvou mladých lidí, oba totiž postrádali ducha, který se momentálně vznášel někde ve hvězdách. Ovšem to mi bylo upřímně řečeno jedno. Horší to bylo za chvíli. Všude vyhrávala hudba na plné pecky, nebylo divu, když se ti dva zvedli a zamířili na parket. Já setrvávala na místě a ještě meditovala o nějakých záležitostech. Samozřejmě jsem si sem přišla zatancovat, ale ne hned teď. Uvelebila jsem se na pohodlný roh koženého boxu, dopila svou kolu a rozhlédla se po okolí. Nikdy jsem sice nebyla v cizí zemi na diskotéce nebo nějakém obdobném klubu, ale myslím, že se nijak neliší od těch našich českých. Možná jen trochu lepším vybavením, jinak je vše v podstatě stejné. Bavící se mládež, hlasitá hudba, světelné efekty, fronty na pití, zakouřené prostory, ožralové a osahávající se dvojice. Nic nového pod sluncem. A co jsem taky čekala? Nic.
Zvedla jsem se od osamělého stolu a zamířila k baru pro pití. Když už, nebudu tu přeci na suchu. Ten, kdo by si myslel, že jsem se mířila opít, byl na omylu. Nic takového. Opít se dá i z celkového rozpoložení, nemusí se k tomu míchat ještě nějaké smrtící kombinace. Poručila jsem si dnes už v pořadí druhou sklenku koly, posadila se na židličku a pomalu upíjela. Párkrát jsem zašilhala k parketu, kde se Kate s Alexem docela dobře míchali s nadšenými tanečníky.
„Veru!“vyhrknul mi někdo do ucha, až jsem na židličce samým leknutím poskočila. Otočila jsem se a koho před sebou nevidím. Jenn se na mě usmívala, zjevně už v sobě nějakou tu skleničku měla, ale opile ještě nepůsobila, jen rozjařeně. „Co ty tady děláš? A ještě k tomu tak sama?“tahala ze mě.
„Ne sama. S Kate a jejím klukem.“ukázala jsem na ně, jejich dvojice nešla přehlédnout.
„Aha. A nechceš se k nám přidat? Sedíme tamhle u stolu.“a mávla rukou pro změnu někam ona. Kývla jsem na souhlas, sebrala sklenku z pultu a zamířila za ní. Za chvíli jsem se vítala s celou čajovou partou a ještě dvěma dalšími holkami z třeťáku. Aleesha byla nadšená, že mě vidí a hned si se mnou chtěla přiťuknout. Učinili jsme tak, já se k nim vmáčkla na sedačku a zábava začala. Opravdu jsem se s nimi nenudila, to se musí uznat. Nejen že mě bavilo poslouchat jejich vtipné řeči, ale také sledovat pomalu se měnící chování způsobené alkoholem. Holky se stávaly čím dál odvážnější, nahlas komentovaly každého, kdo přešel kolem našeho stolu. Já v duchu prosila, ať to ten dotyčný(á) neuslyší. Nechceme přeci žádné problémy, člověk když je opilý, neví, co dělá.
„Jé, zvoní mi mobil. Musim...“zakřičela na celý stůl Aleesha a odběhla pryč, aniž by dořekla, co musí. Běžící a s telefonem daleko od sebe vypadala opravdu vtipně. Smály jsme se jejímu úžasnému běhu dobrých pět minut, pak mě asi jako jedinou smích přešel. Holky naopak vybouchly všeobecným veselím. Aleesha k nám nemířila sama, ale s trojkou za zády. Peter se hned odpojil a došel pro pití, Max se porozhlédl kolem, zaostřil na Jenn a usmál se. Dneska mu to slušelo, dal si na sobě záležet. Asi věděl, kdo také vyrazí za zábavou. Daniel se vůbec netvářil zachmuřeně, po tváři se mu rozléval blažený úsměv a já ho proto málem nepoznala. Takhle jsem ho dlouho neviděla. Kluci si sedli ke stolu vedle, protože k našemu by se už nesesedli. Mě ještě nikdo z nich nezaregistroval, protože jsem se snažila za každou cenu nebýt vidět. A docela se mi to dařilo. Jenomže nic netrvá věčně.
Holky hlučně hovořily s vedlejším stolem, kde už byla celá trojka komplet. Všichni seděli tak zvláštně natočení, že na mě neviděli. Pak ovšem Jenn zaklonila Danielovi násilím hlavu, aby na ní koukl, když mu něco ukazuje, a v tom si mě všiml. A já měla po schovávačce. Zůstal na mě civět s hlavou zakloněnou a otevřenou pusou. Z očí jsem nemohla nic vyčíst, v pološeru nejsou patrné detaily, ale i ten zbytek mi stačil. Jenn netušila, co se děje, pustila ho a nakvašeně do sebe kopla obsah poloprázdné sklenky. Chtěla jsem zmizet dříve, než se zbytek stolu dozví, že tu jsem.
„Nepůjdem tancovat, Aleesho? Jenn?“zeptala jsem se holek a nehledě na jejich odpovědi mířila pryč směrem k parketu. Holky neváhaly a připojily se ke mně, když už jsem se nacházela uprostřed davu lidí. Nebylo sem vidět, hodila jsem všechno za hlavu a oddala se tanci. Konečně. Na parketě jsem z holek vydržela nejdéle, také mě k tomu povzbuzovala silná motivace vyhnutí se stolu. Když jsem nemohla, zamířila jsem na bar, odpočinula si, vypila nealkoholický drink na načerpání sil a zase pokračovala v tanci. Kate s Alexem už jen pomalu ploužili zaklesnutí do sebe, tancovali již několik hodin, proto nebylo divu.
„Veru,“přiběhla za mnou Aleesha, „pojď si k nám sednout. Přece nebudeš tady u baru sedět sama. Nechceš tam kluky?“zeptala se přímo. Asi si spojila jedna plus jedna.
„Ne. Zrovna nadšená z nich nejsem, ale půjdu.“nedalo se nic dělat. Kdybych nešla, zavařila bych si to ještě více, než to je.
„To jsem ráda.“usmála se mile a vedla mě do jámy lvové. Už tak pokažená nálada ze mě prchala každým krokem.
„Tak jí vedu. Teď jsme kompletní.“zavolala nadšeně Aleesha a obdařila všechny zářivým úsměvem. Můj úsměv vypadal spíše jako nepodařený škleb. Peter se málem zadusil pitím, Maxovi na obličeji vyrazil upřímný úsměv a Daniel se tvářil neutrálně. Horší to být opravdu nemohlo. Sedla jsem si na kraj pohovky a posouvala hodinky ke dvanácté. Jenomže do té zbývalo ještě několik desítek minut. A tak jsem tam dřepěla, snažila se neposlouchat ty žvásty a nepozvracet se nad Peterovým chováním. Jedinou útěchou mi byla Kate. Kolem ní a Alexe zářila světelná aura, která mi dodávala energii a trpělivost.
„Kam to pořád koukáš? My jsme přeci tady.“přitočil se ke mně Max. Jak jsem si teprve teď všimla, vyměnil si místo s Aleeshou.
„Na tvou sestru přeci.“odpověděla jsem mu a koukala na parket dál.
„Cože? Kate je tu taky?“zeptal se nevěřícně. Musela jsem se na něj otočit a nedobrovolně přejet pohledem všechny přítomné. Všimla jsem si dvou tmavých bodů, jež se na mne upíraly.
„Samozřejmě, že tu je. Tos myslel, že chodím na diskotéky sama nebo co? Tamhle tancuje s Alexem.“ukázala jsem na tančící dvojici.
„Kdo je Alex?“vytřeštil oči. To si ze mě musí dělat srandu, ne?
„Alex je její kluk.“řekla jsem mu bez servítek. Myslím, že Kate to nebude vadit. Stejně by si jí jednou všimnul.
„Ona má kluka a ani mi to neřekne?“zakřičel nahlas, že se po nás celý stůl otočil. Jistě, upírej na mě ještě větší pozornost.
„Za to já nemůžu, tak neřvi na mě.“zpražila jsem ho pohledem. „Navíc s ním má teprve třetí rande, nijak dlouho spolu nejsou. A rozhodně nemá cenu říkat něco, když ani nevíš, jestli je to pravda.“
„Hm. Promiň. Jenom mě to zaskočilo. Ale vypadají spolu docela dobře, co říkáš?“s tím se nedalo nesouhlasit. Opravdu jim to slušelo.
Chvíli jsme seděli mlčky u stolu, pak se Max zeptal, jestli si nepůjdu zatancovat. Ostatní se nacházeli v družném hovoru a on chtěl raději využít čas jinak, než rozebíráním nezajímavých událostí. Nehráli nic pomalého, ani nic moc rychlého. Zaklesli jsme se do sebe, protože na nějaké rychlejší pohyby už nikdo z nás neměl ani náladu, ani energii. Za chvíli se na parketu mihla i Jenn s Danielem. Ostatní zůstali u stolu. Peter byl obklopen třemi kočkami a docela si to užíval. Nikdo z těch čtyř nevykazoval chuť k tanci.
„Snad bude Katey šťastná, aspoň někdo z rodiny.“řekl mi po dlouhém mlčení do ucha Max. Pohlédla jsem na něj s otazníkem v očích, on jen zavrtěl hlavou.
„Pořád jsi ještě nepozval Jenn na ples, je to tak.“odvodila jsem si z jeho smutné nálady. Jen přikývl, neměl slov. Pak jsme tančili mlčky, jedna píseň vystřídala druhou. Otočila jsem hlavu tak, abych na druhou dvojici viděla. Jenn se zrovna smála nějakému Danielovu vtípku a v tom mě to napadlo. Proč bych jim nedopomohla? Pokud vím, Jenn ještě na ples nikdo nevyzval a Max stále váhá. Teď je vhodná příležitost a z tohohle se nevykroutí. Budu se muset sice překonat, ovšem jestli to k něčemu bude, nebudu litovat. A u překonávání koneckonců nebudu sama. Je to hlavně na Maxovi, jak se zachová a jestli nabízené šance využije.
„Víš co?“směrovala jsem Maxe nenápadně k Jenn blíž. „Vystřídáme se.“oznámila jsem mu. On na mě jen nevěřícně koukal a snažil se zastavit chod událostí. „Neštvi mě. Tvoje štěstí leží v tvých rukách, nebuď zbabělec a seber se.“řekla jsem mu ještě a pak poklepala Jenn na rameno.
„Můžeme se prohodit?“zakřičela jsem jí do ucha. Jen pokrčila rameny, pošeptala něco Danielovi do ucha a přitočila se k Maxovi. Loupla po mně pohledem a pak oba spokojeně ploužili. Já stála naproti Danielovi a ani jeden se neměl k tomu, aby druhého požádal o tanec. Sice se to na diskotékách nedělá, leč prostě nějaký náznak musel být. Cítila jsem se hrozně trapně. Ty jeho oči mě šíleně znervózňovaly, i když to možná nebylo vidět.
„No. Ahoj.“prolomil mlčení jako první a přiblížil se ke mně. Konečně jsem to nebyla já, kdo začal.
„Ahoj.“odpověděla jsem mu a na tom naše konverzace skončila. Položil mi ruku na bedra, druhou na lopatky. Já ho chytla staticky kolem krku a postupně ruce z napětí uvolňovala. Tančili jsme mlčky, každý zabrán do svých úvah. Cítila jsem, že ho zajímá, proč tu teď s ním tancuji. A v tu chvíli mi došlo, že to vypadá, jako bych já chtěla tancovat s ním, a proto jsem záměnu vyžádala. Jenomže to není ten důvod! Já s ním přeci tancovat nechtěla, to kvůli Maxovi. Sakra. Musela jsem něco udělat.
„Já jsem nás prohodila, protože Max potřebuje něco vyřídit s Jenn a sám by se k tomu nedokopal.“objasnila jsem situaci a přitom nic důležitého neprozradila. Ovšem ihned, jak se má slova rozplynula v hudbě, jsem uvědomila si, jak strašně to znělo. Jako bych se byla obětovala a šla dobrovolně na smrt k nějaké zrůdě. Jenomže tak to také není. Ach jo. Netoužila jsem po tanci s Danielem, ale nemůžu popřít, že by mi to nějak vadilo. Jen jsem prostě nechtěla, aby si myslel, že o to usiluji; že o něj usiluji. Já jsem se do toho zamotala! Nemohla jsem pořádně myslet, jeho parfém mi vnikal do nosu a ta vůně mě prostě odzbrojila . Cokoliv řeknu, ještě to zhorším. Co teď?
„Aha.“ Hlesnul. Zdálo se mi to, nebo se mu v očích zračilo zklamání?
„Myslím, že ji právě teď pozval na ples.“řekla jsem, aniž bych na něj dále pohlédla. Prohlížela jsem si obličeje těch dvou. Oba se šťastně usmívali. Aspoň něco se vydařilo, pomyslela jsem si smutně.
„Ty máš s kým jít?“zeptal se najednou.
„Ne. Já na ples půjdu jen kvůli vystoupení a pak chci udělat pár fotek.“znělo to chabě, došlo mi to. Leč pravda to byla. Nebyl, kdo by šel se mnou. A já nechtěla někoho z nutnosti. Navíc tohle ani není ples určený pro mě.
„Proč? Ples je mimořádná událost a je škoda si ho neužít.“promlouval mi do duše.
„Možná ano, jenomže tohle není má mimořádná událost.“oponovala jsem mu.
„Když myslíš.“
„Ty s někým jdeš?“zajímalo mě.
„Hm. Ano. Partnerky jsem se zeptal radši už tři měsíce předem.“tři měsíce? To je blázen.
„Trochu brzy, ne?“
„Jo. Jenomže nechtěl jsem to honit na poslední chvíli. Asi jsem tenkrát udělal chybu, teď už to však nemůžu zrušit, neslušelo by se to.“povzdechl si.
„Prosím tě. Nevím, proč bys to měl rušit. Když sis ji „zamluvil“ už tři měsíce předem, stojí ti určitě za to. Tak tu netruchli.“utěšovala jsem ho a povzbuzovala sebe, abych to vydržela bez nějakého emotivního projevu.
„To si právě nemyslím.“zamumlal tak potichu, že jsem to neslyšela.
Už jsme jen tancovali, povídat nebylo o čem a kdyby ano, tohle bylo stejně lepší. Opřela jsem si hlavu o jeho rameno, zavřela oči a užívala si zbytek večera v teď už docela příjemné společnosti. Ke stolu jsem se již nevrátila. Po půlnoci jsem Danielovi poděkovala, přerušila tanec a poodešla stranou. Neplánovala jsem nějaký úprk, ale při pohledu ke stolu jsem si říkala, že odchod bude lepší. Nebudu se vměšovat někam, kam nepatřím. Sebrala jsem se a odešla nikým nezpozorována do noci.