Příběh ze života

„Tak na tvůj křest v Lesný“ usmála se na mě Máří a převrátili jsme do sebe panáky krevesaje. Na parketě v Lesný jsem totiž byla poprvý.
„Půjdeme se ještě projít? Než se to rozjede“ navrhla Máří.
„Jo“ řekla jsem jen.
Chvíli jsme se procházeli. Když jsme se vrátili, řekla mi Máří: „Moni, tohle je Pavel“ ukázala na jednoho kluka „dej si na něj pozor. Je to strašnej sukničkář. Chodil se Zuzanou a Helou. A taky jel po Šárce.“
„Neboj. Tohle není můj typ.“
Opravdu to můj typ nebyl.
Sedli jsme si na lavičku, pili pivo a povídali si.
„Ne, to snad ne“ vzdychla si Máří.
„Co je?“ zeptala jsem se.
„Jde k nám Pýřák.“
Zkřivila jsem obličej do grimasy.
„Ahoj holky“ pozdravil nás.
„Nazdar“ odpověděli jsme.
Nemohli jsme se ho zbavit. Konec konců jako vždy. Kecal o všem možném i nemožném. A měl o čem, protože já jdu do prváku do Humpolce a on tam byl taky- na stejnym intru. Mimochodem jsme se dozvěděli, že za 3 roky bude milionář. Přitom každý v Lukavci ví, že má sotva na cíga.
Rychle jsme s Máří dopily pivo a rychle šli na parket tancovat. Pýřák taky, ale Medvěd 009 naštěstí nehráli ploužáky. Tancovali jsme dlouho. A když přestali hrát Medvědi, nastoupila znovu předkapela a my vesele křepčili dál.
Když odešla předkapela, pozval nás na panáka.
„Bacha“ řekla Máří „myslím, že Pýřák tě bude chtít opít.“
„Opít? S touhle frekvencí panáků?“ podivila jsem se.

Máří poodešla s Pýřákem stranou. Něco jí-prý nutně- potřeboval říct. Chvílema se po mě Máří nejistě podívala. Když si vylil srdce, přišli zpátky a tentokrát jsem šla stranou já s Máří. „Moni“ začala „mám pro tebe blbou zprávu. Líbíš se mu.“
„To snad ne. Proč? Proč zrovna já?“
Vrátili jsme se k němu. Pořád po mě koukal, jestli mu nedám něco nějak najevo. Ale to jsem vážně neměla v úmyslu.
„Já si jdu pro pivo“ oznámila jsem jen a odešla.
„Jedno“ řekla jsem krátce.
Pohled mi padl na kluka, který točil pivo. Toho znám, blesklo mi hlavou. A hned jsem také věděla odkud. V listopadu jsem totiž vyhrála okresní soutěž v psaní na klávesnici a on tam byl taky. Jelikož se mi tam líbil, pamatovala jsem si i jeho jméno. Jmenovala se Honza.
Zpět jsem se vrátila v lepší náladě, i když jsem se neměla na co těšit. A Máří mi to hned potvrdila: „Promluv si s ním, prosím, jinak se z něj zcvoknu.“
„No tak jo no“ řekla jsem kysele.
Poodešla jsem tedy kousek stranou a Pýřák šel za mnou.
„Máří ti už asi řekla vo co jde, viď?“ zeptal se.
Mlčky jsem příkývla.
„Víš, ty jseš vnitřně strašně krásná. A taky zranitelná. Já vím, že ti nemám moc co nabídnout. Ale věř mi, že mě nejde o postel ale o čistou lásku. Vopravdu. Věř mi. Já to myslím vážně. A pamatuj si, že já nikdy nedávám kopačky jako první. Nikdy.“
„To je všechno hezký, ale ty víš, co ti řeknu. Já se teď nechci vázat.“
Byla to lež jako věž, ale radši do smrti panna než mít něco s Pýřou.
V tu chvíli mě ale nějakej Pýřák přestal zajímat. Zaujmulo mě to, co se dělo za ním. Nejdřív jsem jen vyjeveně čučela, jestli vidím to, co si myslím, že vidím a dospěla jsem k tomu, že ano. Máří se vykusovala s Pavlem. S tím Pavlem, před kterým mě varovala.
„Promiň“ řekla jsem mu.
Jako ve snu jsem došla k lavičce.
„Máří, viděla jsem před chvílí správně?“
Přikývla. Ale znovu za mnou přišel Pýřák.
„Já se hned vrátím“ řekla jsem rychle Máří a znovu s ním odešla, abych se ho jednou pro vždy zbavila.
„Věř mi, že mi jde o tebe a ne o postel“ řekl ještě jednou „kdyby sis to rozmyslela, tak já sem tady pořád.“
„To je hezký, ale já nechci a nepočítej, že bych někdy chtěla. Nepočítej s tím. A teď promiň, já musím jít za Máří“ řekla jsem a rychle odešla.
Máří stála sama u brány. Došla jsem k ní, na nic jsem nečekala a hned spustila: „Co to bylo? Ty mě před ním varuješ a pak se s ním sama vykousneš?“
Nechápavě jsem se na ni dívala.
„Já vím“ řekla „ale když on je ták krásnej.“
„Krásnej? Od kdy si podle obličeje vybíráš kluky?“
Nepokračovala jsem, nevěděla jsem co říct. Podívala jsem se na hodinky.
„Za chvíli pro nás přijedou naši.“
„Jdeme ještě na panáka?“
„Jo.“
Cestou zpátky jsem zahlídla Pavla.
„Počkej“ řekla mi.
Doběhla k němu a políbila ho.
„Počkej na mě chvíli“ požádala jsem ji a šla směrem k němu.
„Můžu s tebou mluvit?“ zeptala jsem se ho.
„Jasně.“
„Hele, jestli chceš jen nějakej krátkej románek, tak dej od Máří ruce pryč, jasný?“
Odešla jsem.
„Vaši už tady jsou“ oznámila mi Máří.
„Tak jdem“ vyzvala jsem ji.
Když jsme byly skoro u auta, všimla jsem si Pýřáka. No jo, určitě chce svíst do Lukavce. Když už jsem ho odmítla, tak se u nás aspoň zajistí odvoz. Naštěstí si Máří okamžitě sedla doprostřed. Už mi dal pokoj a v Lukavci vystoupil spolu s Máří na náměstí.