Elisa r rivombrosy-I

Je to už tak dávno, tak dávno, kdy naposledy viděl svoji milovanou, svoji Elisu…jedinou opravdovou lásku, hrál si se svými dětmi, opravdu tak dávno…
Kdyby se to tak nestalo…mohl by zůstat napořád s Elisou…se svými dětmi, celou rodinou…ale osud mu nepřál…připravil mu dlouhou cestu plnou trápení…
Muž, který stál v nočním tichu v neapolském přístavu, měl prošedivělé vlasy a celé jeho tělo bylo poznamenáno smutkem a únavou, nevypadl jako ten statečný voják, kterým kdysi byl, ale uvnitř jím stále byl, i když to už sám nevěděl…

………

„Mamá, mamá, kdy už přijede?“ ptala se malá Clelia. Elisa se na svoji dceru s hrdostí podívala. Clelia byla malá pětiletá holčička, která se do posledního detailu podobala svému otci. Stejně jako Cristiano měla ty hluboké, tmavé oči, nad kterými byla Elisa vždy uchvácena. Bylo to velmi živé dítě a Amelie s ní měla hodně práce, musela za ní pořád běhat a hledat ji, ale vůbec jí to nevadilo. Malou Clelii musel mít každý rád, stejně jako její sestru Agnese.
Elisa obě své dcery milovala. Byla s nimi šťastná, ty dvě jí dodávaly sílu.
Agnese, čtrnáctiletá dívka, byla mladší kopií své matky. Byla statečná a velmi krásná, a dokud byl na Rivombrose i Martino, který se nechal po vzoru svého otce naverbovat, učila se s ním šermovat. Pro šerm měla přirozené nadání, stejně jako otec, Fabricio. Uměla krásně tančit, stávala se z ní opravdu okouzlující mladá dáma, která brzy zamotá hlavu všem mladým šlechticům v okolí.
Právě ted všechny tři, Elisa, Clelia a Agnese netrpělivě vyhlíželi Emilii, která se vracela se svých studií ve Francii.

………

Procházel se po přístavu, jako to dělal každý den. A jako každý den se nevědomky přibližoval ke čtvrti Lazaronů, tam, kde naposledy zahlédl Elisu…viděl ji tam s tím mužem a věděl, že ten muž miluje Elisu celým svým srdcem a že ona jeho lásku z velké části opětuje. Tohle zjištění pro něj bylo…sám nevěděl jaké…viděl, že Elisa je s tím mužem štastná, později zjistil, že se jmenuje Cristiano, když do čtvrti Lazaronů došly zprávy, že si Cristiano bere hraběnku Elisu Ristori za svoji ženu…ale na druhou stranu trpěl, jeho Elisa si vzala onoho…věděl, že si přál, aby měla otce pro jejich děti, aby byla štastná, ale nesnesl pomyšlení, že elisa už není jeho…

………

Emilie vystoupila z kočáru a už vidí, jak k ní běží malá Clelia. Usměje se, to malé dítě jí opravdu chybělo. Daleko za Clelií vídí Elisu s Agnese, jak se zeširoka usmívají. „Emilie, to jsem ráda, že už jsi tady. Začínali jsme mít strach, že se ti něco stalo.“ Emilii neunikne, že Elisin hlas zní trochu unaveně, ale zatím tomu nevěnuje pozornost, má pro ni zajímavé novinky, které ji, jak doufá, potěší. Emilie se usměje na Agnese. „Má drahá, už vidím tu dlouho řadu zlomených srdcí, co za sebou brzy zanecháš.“ Agnese se tomu jen zasměje. „Ale nepřeháněj. O zlomených srdcích nám toho budeš určitě vyprávět dost ty sama. Brzy si tě vyslechneme.“ Se smíchem odejsou do salonku.