Zatím bez názvu...4.díl

Vykulila jsem oči. Tak tohle byla Shirleyina matka.Bylo mi divné, že Shirley za ty 4 dny nepřišel nikdo navštívit…A teď byla její máma tady. Úplně mě upoutala, bohužel ne v dobrém slova smyslu. Musela jsem od ní odtrhnout zrak, aby si mého pohledu nevšimla. Pozdě. Zkoumavě si mě prohlédla a zaševelila : “A ty jsi…” předstírala, že mé jméno zná, ale nemůže si vzpomenout. Její přesládlý tón mě úplně odpuzoval. “Já jsem Lily Madeová. Tady Shirley mě omylem srazila na skatu a dali nám společný pokoj.” “Aha! Ale to ovšemže omylem! Proč by to měla udělat schvááálně?” zaskřehotala chraplavým hlasem Shirleyina matka. Shirley zrudla : “Mami, to je v poho, my už jsme si to s Lily vyříkaly.” “No dobře, “ přikývla nepřesvědčeně ta ženská. “A jak se máš? Vaří tady dobře?” Následovala záplava odpovědí, která byla přerušená až příchodem sestry. Matka Shirley sebou trhla, jakoby si teprve teď uvědomila, že je v nemocnici. Během Shirleyina vyprávění se totiž moc nesoustředila a bylo vidět, že je myšlenkami jinde. Teď, když do pokoje vtrhla sestra, sebou poplašeně trhla a vyhrnula si rukávy svého roláku, aby se mohla podívat na displej ohnivě rudých hodinek. “Beruško moje, přijdu pozítří, teď už musím jít! Jsem objednaná ke kosmetičce na manikůru a pedikůru.” – nespokojeně pohlédla na své nehty, nalakované lahvově zeleným lakem se třpytkami, které se mi zdály naprosto dokonalé, ale ona na nich zřejmě stále viděla chyby. Pak se snahou o ladný krok vyplula z místnosti a cestou své dceři poslala vzdušnou pusu. Když se za ní zavřely dveře, sestra spustila: “Holky, měla jsem za úkol jít vás navštívit, abych vám něco oznámila!” Tajuplně se pousmála. “Co? “ hořely jsme zvědavostí. “Na příležitost propuštění velkého množství propuštěných dětských pacientů v jeden den, se hlavní dětská sestra rozhodla, že uspořádáme večer plný her pro všechny děti. Bude se konat v předvečer vašeho propuštění, kdy už Lily bude moci chodit “ kývla hlavou směrem ke mně. “ a Shirley bude moci odvézt. Účast samozřejmě není povinná, ale myslím, že by pro vás mohla být dobrým zakončením pobytu tady. “ usmála se a čekala na naši reakci. Váhavě jsem na Shirley pohlédla. Vypadala, že se jí tam zrovna dvakrát nechce. Já jsem na tom byla stejně, v dětském oddělení jsme momentálně byly nejstarší, takže jsem měla pocit, že by nás to tam moc nebavilo. Sestra to vycítila a poznamenala : “Až se rozhodnete, dejte mi vědět!” “Sestři, “ začala jsem váhavě “moc se mi tam nechce, asi zůstanu na pokoji.” “Já taky.“ přidala se Shirley. Sestra s trošku pokřiveným úsměvem přikývla, otočila se na podpatku ( i když žádný neměla ) a vyšla ze dveří. Po cestě jsme zaslechly jak si mumlala: “Tss, to byl zase nápad. Nikdo nepřijde, já jsem to věděla…”. Když už byla dostatečně z doslechu, vypukly jsme se Shirley v hlasitý smích. “Nezahrajeme si ty karty?” navrhla jsem, když nás záchvat přešel. Shirley nadšeně souhlasila a za chvilku jsme se tak ponořily do hry, že jsme ani nevnímaly přicházející čas večeře. Podávala se topinka s výbornou, ale trochu pálivou masovou směsí a čaj. Shirley už si na chuť jídla vůbec nestěžovala, a když sestra s vozíkem odjížděla, už ji hlasitě pozdravila a dokonce poděkovala za jídlo. Po večeři jsme si dlouho povídaly o škole, hudbě, a o tom, co rády děláme. Dozvěděla jsem se, že Shirley se ve skateparku ocitla stejným způsobem jako já, tedy omylem. Jedna její kamarádka jí přemluvila, ať si zkusí sjet z jedné rampy a půjčila jí své prkno. Jenomže Shirley vůbec nevěděla, jak se správně jezdí, tak to do mě napálila. Teď už jsme se tomu smály, ale tehdy by nám to samozřejmě vtipné nepřišlo. Navíc jsem zjistila, že Shirley má jinak podobný vkus v hudbě i podobné záliby jako já. Taky neměla moc ráda sport, milovala knihy a taky psaní.Ve škole jí šla nejlépe čeština a dějepis – přesně jako mě. Zjistily jsme taky, že bydlíme docela blízko sebe, takže bychom se někdy mohly vidět znovu. Povídaly jsme si až dlouho do noci, jako nejlepší kamarádky, a potichu jsme se našim prupovídkám smály. Náhle jsme zaslechly kroky na chodbě. Sestra šla zkontrolovat, jestli už spíme. Bleskurychle jsme zaklaply oční víčka a nasadily správné “spící” výrazy. Sestra vešla do dveří, přejela pohledem přes celý pokoj, nespokojeně zamlaskla, zřejmě nad našim nepořádkem, ale jak se zdálo, na to, že spánek pouze předstíráme, nepřišla. Po jejím odchodu se v místnosti na chvilku rozhostilo neproniknutelné ticho. Dlouho jsme to ale nevydržely a po chvíli jsme vybuchly v snažně utajovaný smích. Bohužel sestra nejspíš poslouchala za dveřmi, aby se o našem spánku ujistila, a tak nás zaslechla. Poznaly jsme to, protože vtrhla do dveří jako vichřice a spustila na nás vodopád slov, až jsem měla strach, že se pod nimi utopíme. Když jsme vyslechly snad pětiminutové kázání o tom, že pravidla se musí dodržovat, jak by to vypadalo, kdyby se celé oddělení chovalo jako my, a že je ráda, že už brzo půjdeme pryč, zavládlo konečně ticho. Sestra si nás ještě úsečně změřila a rozzuřeně zabouchla dveře. Tentokrát už nám moc do smíchu nebylo. Jen jsme si navzájem pošeptaly dobrou noc, mrkly jsme na sebe a pokoušely se propadnout do říše spánku. Shirley se to povedlo hned, ale já ještě usnout nemohla. Pořád mi nešla z hlavy Shirleyina proměna v úžasnou holku. Rozhodla jsem se, že se tím prostě nebudu zabývat a budu ji brát takovou, jaká je. Teď mi to nedělalo sebemenší problémy.
Brzo ráno jsem náhle procitla, přemýšlela jsem, co mě vzbudilo, když v tu ránu mi došlo, že slyším Shirleyin hlas. “Lily, vstávej!” “Co, co je? Co se děje?” zamumlala jsem ospale. Vůbec jsem nechápala, proč jsem byla probuzená tak brzo. “Před chvílí tady byla sestra a říkala, že už nás dneska pustí! A prý hned po snídani!” Vyděšeně jsem se koukla na hodinky. Bylo teprve 6 hodin ráno, takže do snídaně zbývalo ještě spoustu času, ale stejně mě její tvrzení vylekalo. Upřeně jsem se na ni zadívala : ”Opravdu? A jaktože tak náhle?” Shirley mému pohledu statečně čelila, až jsem vycítila, že si nevymýšlela. “Říkala, že náhle přišlo několik nových případů a oddělení by už nemělo místo. Takže my 2 jsme jedny z těch, které dnes propouští.” “Aha...” nevěděla jsem, co na to říct. Byla jsem sice hrozně ráda, že zase budu doma, ve svém pokoji se svým blokem a knihami a vůbec. Ale přece jen mi bylo líto, že sotva jsem našla dobrou kamarádku, už ji zase ztratím. “Ty, Lily, nechtěla bys mi dát své číslo?” ozvala se nesměle Shirley. “Jo, jasně!” zaradovala jsem se a nadiktovala jí ho. “A kde vlastně bydlíš?” Shirley mi začala složitě popisovat cestu k ní domů od nemocnice. Když konečně domluvila, uvědomila jsem si, že to místo dobře znám. Kolem jejího domu jsem chodila do školy a z ní, skoro každý den. Ta ulice byla proslulá jako sídlo snobů. Upravené, čisté chodníčky lemovaly silnici, po které projížděly pouze luxusní vozy. Domy tady byly obrovské, s velkou zahradou, která však vůbec neodpovídala mému vkusu. Zahradníci se zde msesli činit – keře byly přesně vystříhané do určitých tvarů, žádné stébélko trávy nevyčnívalo nad přesně danou řadu a živý plot byl pečlivě olemován růžemi, vysazenými s geometrickou přesností. “Normální” lidé se této městské části vyhýbali, asi jim to působilo nějaké trauma. Já tudy však chodila ráda, i když bych si na cestu do školy mohla vybrat i z jiných cest. Ráda jsem se dívala na ty obrovské domy a představovala si, že v takovém bydlím. Nakonec jsem stejně vždycky došla k názoru, že ani takoví lidé nemusí být šťastní, že se možná i já, co bydlím v paneláku, mám lépe.