Elisa z rivombrosy-II

Emilie pozorně zkoumala Elisinu tvář. Potřebovala vědět, jestli je štastná, protože kdyby nebyla, kdyby nebyla s Christianem štastná, tak by mohla zařídit, aby štastná byla.
Elisina tvář byla pobledlá a na čele se jí zračily vrásky. Její oči však byly stále živé, plné života a lásky...
Emilie se rozhodla, zatím nic Elise nepoví, nemůže jí přidat nové starosti, ale někomu to říct musí a možná že Cristiano by pro vyslechnutí jejího tajemství byl ten praví…

………

Nad neapolí svítilo žhavé dopolední slunce, které bylo tak nebodobné kouzelným slunečním paprskům na Rivombrose…Ne, už to tady nemůže vydržet, musí se na Rivombrosu vrátit, když nevěděl, co přesně cítí Elisa k Christianovi…Přece nemůže toho muže milovat?!
Vrátí se, ale potřebuje pomoc…a tady v Neapoli zná jen Isabelu…

………

„Emilie! To jsem rád, že tě konečně vidím!“ Cristiano se zářivě usmíval na Emilii. „také je mi potěšením, Cristiano. Už je to opravdu dlouho, co jsme se naposledy viděli.“ Emilie se nikdy nenaučila mít Cristiana ráda, ale vždy se k němu snažila chovat mile. A nyní ho navíc potřebovala.
„Cristiano, mohl by jsi se, prosím, projít se mnou po zahradě? Naše krásná zahrada mi opravdu chyběla.“ Cristiano přikývl na souhlas a nabídl jí své rámě.

„Cristiano, miluješ Elisu?“ Emilia se rozhodla, že se na tohle musí nejdříve zeptat, aby věděla, jak postupovat dál.
„Copak to není vidět? Elise patří má duše, moje srdce, moje tělo, patřím jí celý! Miluji ji víc než cokoliv na světě, položil bych za ni život!!!“ Cristianovi přímo hořely oči, mluvil vášnivě.
„Chtěl bys, aby byla štastná, kdyby to znamenalo, že bys ji už víckrát neuviděl?“ Emilii trochu poskočil hlas, ale Cristiano si toho naštěstí nevšiml.
„To je hloupá otázka!“ Cristiano se tomu nejprve chtěl zasmát, ale hlavou mu projela zlá myšlenka. „Proč se ptáš, co se stalo, Emilie?“
„Cristiano,“ tohle bude velice těžké, doufám,že na to vůbec najdu odvahu, nechci ho ranit, „Fabricio, Elisin manžel, s velkou pravděpodobností žije.“
Cristiano na ní nechápavě zíral a v očích se mu začal zračit děs.

………

Ne, to není možné! Isabela nevěřila tomu, co vidí. Blížil se k ní člověk, o kterém si myslela, že je mrtvý. Člověk, který Elise způsobil svojí “smrtí“ tolik smutku a bolesti. Nemohla uvěřit, že je to opravdu on až do chvíle, kdy ji oslovil.
„Isabelo, potřebuji tvoji pomoc“ Jeho oči se na ni dívali s pochopením a s prosbou a ona nemohla nic než přikývnout a pokynout mu, aby šel za ní.

………

„Emilie, to není možné, je to naprostá hloupost!!!“ Cristiano jí nemohl uvěřit.
„Je to pravda, já ho viděla! Spatřila jsem ho v Neapoli, vypadá o hodně starší a unavenější, ale je to on!“ podívala se mu do očí. „Kdybych si byla jistá, že by pro Elisu byl Fabricio ten nejlepší, tak bych jí to řekla okamžitě. Ale vidím, že je s tebou štastná a tak mnou zmítají pochybnosti. Ale ty i já víme, že Elisa vždy milovala a bude milovat Fabricia. Opravdu nevím co dělat, Cristiano, proto jsem to nejdřív řekla tobě a prosím tě, abys mi poradil a pomohl.“

………

Isabela ho zavedla do parku. Stále se na něj dívala jako na ducha, jednoduše nemohla uvěřit, že tam je.
„To přece nemůžete být vy, hrabě. Vy jste mrtvý.“
„ne nejsem, Isabelo. Jinak bych tu nebyl. Musel jsem Elisu opustit, aby netrpěla tolik, jako kdybych ji býval neopustil…“ Isabela ho hněvivě přerušila.
„Aby tolik netrpěla?! Víte vy vůbec, co si všechno prožila?! Nechal jste ji úplně samotnou! Ji i vaše děti! Kdyby tu nebyl Cristiano, bůh ví, co by se jí stalo!“
Fabricio hleděl strnule před sebe. A je to tady, pomyslel si, Cristiano. Ten, kterého se ze všeho nejvíc bojí. Stojí mu v lásce, a proto ho nenávidí, ale díky němu je Elisa štastná a proto je mu neskonale vděčný.
„Isabelo, já tohle všechno vím, a přesto tě žádám, aby sis vyslechla můj příběh.“