Elisa z rivombrosy- III

Fabricio se zhluboka nadechl a začal vyprávět.
„To ráno, kdy si všichni mysleli, že mě zabili, jsem chtěl Elise říct něco moc důležitého. Věděl jsem, že potom bude trpět tak hodně, že to bude téměř k nesnesení. Antonio u mě totiž zjistil velice těžkou a málo známou nemoc. Neznám ani její jméno, ale vím o ní, že způsobuje postupné zpomalování organizmu a tělesných funkcí. Antonio na ni neznal lék a já jsem věděl, že postupně umírám. Zatím jsem na sobě nedával nic znát, ale musel jsem to Elise říct.
Když jsem ráno vyjel a když mě přepadli a mě střelil Arman Benac, byl bych nepochybně nepřežil, ale díky mé nemoci se moje tělo střele nepodvolovalo, jen pozvolna upadalo do velice hlubokého spánku. Vydržel jsem ještě v plném vědomí dojet za Elisou, ale pak jsem ztratil vědomí. Jakoby z veliké dálky jsem však slyšel vše, co se kolem mě dělo. Rval mi srdce Elisin nářek, bylo to nesnesitelné. Když mě pohřbili, přepadl mě velký strach, protože jsem opět začal vnímat, a všude kolem mě bilo jen ticho a tma. K mému nezměrnému štěstí jsem zjistil, že šroubi v rakvi nejsou pořádně dovřené a to mě přivedlo k domněnce, že Antonio musel tušit, že nejsem mrtvý i když moje srdce bylo velice tiché. S vypětím všech sil jsem se nakonec dostal ven na vzduch a chtěl jsem se okamžitě rozběhnout za Elisou. Napadlo mě ale, že nevím, jak dlouho budu ještě živý, ta má nemoc…
Tak jsem odjel do Janova a rozhodl jsem se nastoupit na lod do Neapole. Nevěděl jsem, proč právě tam, ale hlavní je, že jsem sem přijel.“ Fabricio se na chvíli odmlčel a potom zase pomračil o něco smutnějším hlasem.
„K mé nezměrné úlevě jsem v Neapoli našel lékaře, který mě vyléčil. Dlouho jsem se zotavoval, až jsem nakonec byl připraven odjet za mojí Elisou., ale potom jsem Elisu uviděl, jak rychle prchá z Neapole, a dozvěděl jsem se, že se zde zamilovala do muže jménem Cristiano a to mne zdrtilo. Když jsem se pak po nějaké době dozvěděl o jejich svatbě…bylo to hrozné. Už jsem se za ní nemohl rozjet, protože s ním byla určitě štastná a já ji opustil přece jen proto, aby to tak bylo!!! Chtěl jsem, aby byla štastná!!!“ Podíval se na isabelu zdrcenýma očima.
„Ted už nemůžu dál, musím ji alespoň vidět!“
Isabela se podívala na zdrceného muže, kterého měla před sebou a rozhodla se. I když měla Christiana moc ráda a věděla, že když ted Fabriciovi pomůže, Christian pravděpodobně ztratí svoji lásku, musela hraběti pomoct.

………

„Cristiano, Emilie! Kde jste tak dlouho byli?“ Elisa s radostí sledovala, jak k ní míří Cristiano a Emilia. Doufala, že se ti dva přece jen začnou brát jako rodina, protože jediná Emile si na Cristana stále nezvykla.
„Eliso, potřebuji ti něco říct.“ Cristiano se podíval Elise upřímně do očí.
„Musím na chvíli odjet, rozhodl jsem se, že navštívím Martina.“ Cristiano si raději nevšímal Emiliiných zmatených pohledů. Dohodli se, že elise vše řekne Cristiano a to hned. Christiana ted ale napadl mnohem lepší nápad. Martin byl právě ten člověk, který by mohl dovést Fabricia za Elisou a tak by to bylo mnohem jednodušší. Pravda byla, že Cristiano v sobě nemohl najít sílu říct Elise pravdu o jejím…manželovi?...kdo je vlastně její manžel? Vždyt si ji Fabricio vzal jako první! Znamená to snad, že je jejich snatek neplatný? Že jeho slib věčné lásky v kostele nic neznamenal?! Raději na to nechtěl myslet.
„To je výborný nápad! Jsem si jistá, že tě Martin moc rád uvidí!“Elisa se tvářila jistěji, než se ve skutečnosti cítila.
„Raději se půjdu připravit na cestu, vyjedu ještě dnes.“

O hodinu později se před zámkem loučili Cristiano s Elisou.
„Bude se mi po tobě stýskat, miláčku.“ Cristiana stále uchvacovaly její oči, ten její upřený pohled…
„Mě také, nemůžu se dočkat, až budeš zpátky a přived mi s sebou také Martina, stýská se mi po něm.“
Polibek…dlouhý a krásný…neobyčejný…takový Elisa zažila jen jedinkrát v životě, ale nemohla si vzpomenou kde…
Kdyby si tak Elisa vzpomněla, že takto ji políbil Cristiano, když už si myslel, že ji víckrát neuvidí…stejně jako tomu bylo ted…Cristiano měl jisto v tom, že se na Rivombrosu vrátí jen jedna Elisina láska…a