Elisa z Rivombrosy- V.

„Isabelo, vyřiď svému příteli, že zítra ráno může odjet do Janova.“
Isabela nadšeně poskočila a políbila svého manžela. „Gajetano, ty si tak úžasný, hned mu to půjdu říct.“
Gajetana velice zajímalo, kdo je ten Isabelin přítel, ale svojí ženě důvěřoval a tak to raději nezjišťoval, věděl, že by ho Isabela nikdy nepodvedla…“

„Hrabě! Mám pro vás skvělou zprávu! Zítra můžete odjet!“ Isabela si oddychla, že už se do toho nebude muset dál míchat.
„Děkuji, Isabela, budu ti za to až do smrti vděčný.“

……...

Elisa sledovala své dvě dcery a přemýšlela, proč musel Cristian tak narychlo odjet.
„Mamá?“ Agrese se dívala na svoji matku trochu vyděšeni.
„Copak se děje?“ Elisa se na svoji starší dceru usmála.
„Víš, myslím, že už jsem dostatečně velká, abych mohla jet studovat do Paříže.“ Agnese se na toto chtěla zeptat už několik dní, ale teprve ted našla odvahu.
Elisa by jí nejraději řekla, že ne, ale…to by byla sobeckost…věděla, že by Agnese měla jít studovat, ale nechtěla ji pustit. Nechtěla si to přiznat, ale Agnese bylo to poslední, co jí připomínalo Fabricia tak, že to nebolelo, ale dodávalo jí to sílu…musela se rozhodnout správně, pro Agnesino dobro. „Máš pravdu, ale počkáme s tím, než přijede Cristian.“
„Dobře mamá, děkuji.“

……...

Cristian s Martinem připluli do Neapole. Martin, který v Neapoli ještě nebyl, byl uchvácen, Neapol, město pohádek a splněných snů byla jednoduše nádherná. Ale nebyli zde, aby se kochali její nádherou, ale aby našli Fabricia.
„Půjdeme do čtvrti Lazaronů, ti nám pomohou.“ Christian doufal, že o hraběti Ristorim budou něco vědět, jinak by jejich hledání trvalo o hodně déle.
Martin šel za ním a sledoval krásu Neapole a myslel na to, že opět uvidí svého otce.

………

„Princ di Montesanto! Vrátil se princ di Montesanto!“ tyto výkřiky byli slyšet ve čtvrti Lazaronů, když tudy Cristian s Martinem procházeli. Isabela a Gajetano jim vyběhli vstříc.
„Princi, jsme tak rádi, že vás zase vidíme.“ Všichni byli s jeho návratu potěšení, protože jej měli moc rádi.
Isabela si povšimla Martina. „Martine! Z tebe je ale muž! Málem bych tě nepoznala!“
„Isabela, jsem tak rád že tě zase vidím! Nikdy jsem ti nemohl poděkovat za to, že jsi mi zachránila život!“ Martin na Isabelu často myslel a když mu Elisa řekla, že je Isabela v Neapoli a jak je tam štastná, zatoužil ji uvidět.“
„Musíte oba dovnitř a povyprávět nám, proč jste přijeli.“

„Isabelo,“ ujal se slova Cristian, „jsme tu proto, abychom našli hraběte Fabricia Ristoriho a přivedli ho zpět na Rivombrosu.“ Isabele neuniklo, jak sklesle Cristian mluví.
Gajetano byl překvapený. „Toho Fabricia? Elisina manžela? Ale ten je mrtvý.“
„Není mrtvý.“ To promluvila Isabela. „vím, kde je a zavedu vás k němu.“

„Před nedávnem mě poprosil, abych mu sehnala lod do Janova a já mu chtěla pomoct a tak má dnes odjet, nejspíš lodí, kterou jste přijeli vy.“ Isabele byla celá tahle situace nepříjemná. „Zavedu vás do parku, měly jsme tam mít ještě dnes schůzku.“
Jako první jej uviděl Martin. Málem ho nepoznal, o kolik vypadal starší. Martin byl trochu vyděšený, vždyt svého otce neviděl už tolik let!
Fabricio si jich zatím nevšiml. Byl plně zabrán do myšlenek, jak asi vypadá Elisa, jak se má jeho dcera, Agnese a co dělá Martin.Moc se na ně těšil.
Všichni se zastavili. Konečně si jich Fabricio všiml. Nevěřil vlastním očím. Vždyt to byl jeho syn Martin!
„Martine!“ Když uviděl svého syna, vlila se do něj část jeho dřívější energie, bylo to, jako by ty roky, kdy byl bez svých milovaných, vůbec nežil.
Martin se k němu rozběhl, padli si do náručí.
„Otče, myslel jsem si, že už tě nikdy neuvidím!“
Cristian se díval na muže, kterého Elisa tolik milovala. Nevěděl, co se ted stane, jestli vůbec někdy Elisu uvidí…

………

Agnese se procházela po zahradě s Clelií. Bude se jí po Rivombrose stýskat, až odsud odjede, ale zase pozná spoustu nových věcí…zaneprázdněná těmito myšlenkami šla Agnese ani nevěděla kam a nevšimla si, že její sestřička už nejde vedle ní…
Clelia sledovala skvostný kočár, který se právě zastavil kousek od ní a z něhož vystoupila žena, žena úchvatně krásná. Ta žena držela v ruce pistoli. Ozval se výstřel a Agnese se konečně otočila a uviděla…tu ženu by poznala kdekoli na světě, ženu, která ji jako malé dítě věznila, Lucrezii van Necker. A co bylo o mnohem horší, svoji sestru, jejíž šaty se začaly zbarvovat rudou barvou…Agnese se nemohla pohnout…Lucrezie nasedla do kočáru a bez jediného pohledu opustila Rivombrosu…Agnese se konečně probrala a začala volat pomoc…

Elisa seděla u postele svojí mladší dcery. Antono říkal, že Clelia má naději a díky tomu se ještě nezhroutila. Kdyby Lucrezie mířila přesněji, stačilo by jen pár centimetrů…nechtěla ani pomyslet. Lucrezie, Elisa doufala, že už ji nikdy neuvidí a ona jí málem vzala Cleliu. Už by další bolest nesnesla…napsala Cristianovi dopis, at se hned vrátí…kdyby Cristian neodjel, nic by se nemuselo stát, celé ty roky kdy tu byl, se nic vážného nestalo a pár dní potom co odjel…ted ho potřebovala víc, než kdykoli předtím…

………

Fabricio sledoval Cristiana. Tak to je ten muž, do kterého se zamilovala Elisa, díky kterému byla štastná…byl mu vděčný. „Děkuji vám“
Cristian věděl, proč to říká. „Proč jste předstíral, že jste mrtvý? Proč kvůli vám Elisa trpěla?“
Fabricio se na něj smutně podíval. „Budu vám muset říct můj příběh“ vypravoval jim vše, o své nemoci, zranění, o tom, proč odjel, o zázračném neapolském lékaři…
„Já jsem to věděl, Antonio mi řekl o tvé nemoci a já si domyslel zbytek a ponechal jsem tě tvému rozhodnutí.“ Martin se díval na svého otce a přemýšlel, jak moc asi trpěl.
„A ted se chcete vrátit na Rivombrosu?“ Cristian to potřeboval vědět.
„Dozvěděl jsem se, že je s vámi Elisa štastná a tak jsem zde zůstal, ale moc bych si přál Elisu vidět…“
Cristian se na něho podíval a věděl, co má udělat. „Na Rivombrosu se vrátíte vy, jste opravdová Elisina láska, já zůstanu v Neapoli.“
Fabricio proti tomu nemohl nic namítnout.