Elisa z Rivombrosy- VI

Cristianovi přišel dopis od Elisy. Smutně ho otevřel, protože myslel na to, že ž ji nikdy neuvidí. Nejprve vůbec nevnímal, co čte, ale ted mu to začalo dávat smysl.
Cristiane, stalo se něco hrozného! Clelia je postřelená a Antonio jí moc šancí nedává! Moc se o ni bojím a potřebuji ti! Přijed co nejdřív.
Tvá Elisa
Cristian hleděl na dobis, na kterém byly stopy slz. Nemohl tomu uvěřit! Jeho malá krásná dceruška je postřelená! Ted se musí na Rivombrosu vrátit. Okamžitě to še říct ostatním.
„hrabě Ristori, na Rivombrosu se vrátíme oba.“
Fabricio se na něj zmateně podíval. Proč?
Martin, který si povídal s otcem, než sem Cristian přišel, se ho zeptal proč.
„Někdo postřelil Clelii.“ Cristian to na sobě nedával znát, ale byl vyděšený. Co když přijede pozdě?
Fabricio nevěděl o Clelii vůbec nic a tak se přirozeně zeptal, kdo to je.
„Clelie je moje a Elisina dcera.“
„Cože?! Vy máte spolu dceru?!“ Fabricio to nemohl pochopit. Věděl, že je to velmi pravděpodobné, ale stejně ho to zaskočilo. Ted věděl, že cristian z Elisina života nemůže jen tak odejít.

………

„Eliso, měla bys jít spát.“ Antonio jemně promlouval k Elise, která od doby, kdy Clelii postřelili, nezamhouřila oko.
Podívala se na něj přes své zarudlé oči. Už nemohla ani plakat, jak měla oči vysušené. „Antonio, dokud nebude moje dcera v pořádku, odpočívat nebudu.“ Elisina slova byla plná rozhodnosti, ale hlavně hlubokého zoufalství. Cleliin stav se nelepšil, spíše naopak. A ona by už další ztrátu neunesla.
„Eliso, prosím…“
„Ne.“

Emilie byla zoufalá. Nic se nevyvíjelo příznivě. Pokud Fabricio přijede, nebude to dobré. Možná…možná kdyby nepřijel, kdyby Elisa zůstala navždy s Christianem…nad tím se ted raději nezamýšlela. Clelie byla v ohrožení života a hlavní prioritou bylo, aby žila, vše ostatní počká…

………

Je to velice zvláštní, pomyslel si Martin. Vidět vedle sebe stát Cristiana a otce na jedné palubě…Fabricio, první láska Elisy a Cristian, jeho “nástupce“. Oba dva s ní měly dítě, oba dva Elisa milovala. Byl by moc rád, kdyby Elisa žila opět s Fabriciem, ale Cristiana mu bylo líto…už ho začínal mít rád…kdyby s nimi neodjel zpět do Janova, bylo by vše jednoduché, ale Clelii postřelili a on jí jako správný otec musel být na blízku.

„Hrabě Ristori?“ Cristian se díval na Fabricia.
„Ano?“ Nemohl toho Cristiana vystát. Má dítě s jeho Elisou!
„Vím, že je vám hrozně, ale zkuste si představit, jak je mně. Elisu, ženu kterou nadevše miluji, nejspíš uvidím naposledy v životě, protože se vrátila její pravá láska. Já nechci, aby trpěla jen pro to, že jí nechci dopřát štěstí.“
„Jsem vám vděčný, že jste se o Elisu postaral, ale přiznávám, že vás nenávidím za to, že vás Elisa miluje. Rozhodnutí necháme na ní, nemusí mě už chtít.“
Cristian byl velmi rád za jeho upřímnost.
………

„Emilie, ty mi něco tajíš.“ Agnese vycítila, že se něco děje,
„Nic ti netajím, Agnese a jestli už mám nějaké tajemství, tak ještě nenadešel čas, aby ses ho dozvěděla.“
Agnese se na Emilii pozorně podívala. Viděla, že má starosti a chtěla jí pomoci. Nyní museli sržet všichni při sobě a pomoci Elise.
„Věř mi, Agnese, vše důležité se brzy dozvíš, ale nejsem si jistá, jestli to pro tebe bude to nejlepší.“

………

Konečně se na obzoru objevil Janov! Brzy už budou doma a vše se vyřeší. Každý z nich myslel na něco jiného. Martin měl starosti, jak Elisa zareaguje na Fabricia. Cristian se bál o svoji jedinou dceru a jedinou lásku. Fabricio myslel na vše, co zanechal na Rivombrose, lásku rodinu, domov…

………

Agnese se rozhodla, že si vyjede na koni. Už velmi dlouho na vyjížďce nebyla a nyní potřebovala provětrat hlavu. Napadlo ji, že by se mohla podívat k domku “na konci světa“, o kterém jí Elisa mnoho vyprávěla. Když k němu přijížděla, překvapilo ji, že se k němu blíží tři jezdci. Snažila se rozpoznat, o koho jde, a když se jí to podařilo, vykřikla radostí. Poznala Martina, Cristiana a nějakého neznámého muže. Jela jim naproti.

„Martine, Cristian!“ Byla moc ráda, že je vidí, moc se jí stýskalo.
„Agnese!“ Martin už svoji sestru neviděl celé věky. Objal ji. Moc mu chyběla.
„Princezničko!“ Cristian ji také objal.
Cristian byl pro Agnese téměř jako vlastní otec. Milovala, když jí říkal princezničko, ale když jí tak řekl kdokoli jiný, tak ji to rozzlobilo.
Potom Agnese zvážněla. „Musíte jet okamžitě na Rivombrosu. Elisa tě potřebuje, Cristiane. Bojím se, že Clelie nebude mít dost síly…a ty jim musíš být nablízku…“
Cristian by se nejraději okamžitě rozjel na Rivombrosu, ale Martin ho zadržel.
„Agnese, dříve než pojedeme na Rivombrosu, musím ti představit tohoto muže,“ ukázal na Fabricia a nadechl se, „Toto je hrabě Fabricio Ristori, náš otec.“
Agnese oněměla úžasem.