Elisa z Rivombrosy- VII.

Agnese zírala na muže, který stál před ní. Je to její otec. Agnese si na něj nepamatovala, umřel, když byla ještě miminko. Jediná vzpomínka na něj byla panenka, panenka, kterou jí dal k jejím prvním Vánocům. Měla stejné šaty, která měla Elisa když spolu s otcem poprvé tančily. Její panenka ted ležela na dně oceánu společně se vzpomínkou na otce. A nyní jí řekli, že tento muž je jejím otcem. Nemohla tomu uvěřit. Podívala se mu do očí a pochopila, že jí říkají pravdu. Zhlížela se v těch očím, jenž byly tak podobné těm jejím…
„Otče…“ Agnese přemohl pláč a vrhla se mu do náruče.
Fabricio byl štastný, jak už dlouho nebyl. Měl zpět svého syna i dceru, už mu stačilo dostat zpět jen svoji lásku…

Emilíe se procházela po zahradě. Doufala, že Cristian brzy přijede, protože jinak by se Elisa úplně zhroutila.Její přání byla pro jednou vyslyšena, branou na Rivombrosu vstupoval Cristiano, za ním Martin a potom…Fabricio! Přeběhl jí mráz po zádech. Nyní musela jednat. Nedbala na etiketu a rychle se k nim rozeběhla.
Když si jí všimli, zastavili si. Martin byl moc rád, že ji vidí.
„Ne, ne! Běž pryč! Ještě nenadešel vhodný čas.“ Emilie nestačila zabrzdit a narazila do Fabricia.
„Ale Emilie…“ Fabricio byl překvapený.
„Elisa je na tom moc špatně, ted potřebuje Cristiana a ne tebe.“ Emilie musela být tvrdá.
„Co je s Clelií?“ Cristian se už samým strachem nemohl téměř ani hnout.
„Pojd.“ Emilie rychle vedla Cristiana za jedinou rodinou, co kdy měl.

„Antonio, prosím, udělej něco!“ Elisa už nemohla. Viděla, jak špatně na tom je její dcera a pomalu se vzdávala naděje.
Místo Antonia jí však odpověděla Emilie. „Tady je tvá pomoc, Eliso.“
„Eliso…“ Cristian nemohl dojetím mluvit. Nic si neuvědomoval, jen poznal, že přistupuje k Elise a velice opatrně ji začíná líbat. Dal do toho polibku všechno, věděl, že je poslední. Když od ní ustoupil, měl mokrou tvář, Elisa plakala. Přistoupil ke své dceři. „Miláčku, je tady tatínek…“ Nemůže umřít! Dal by za ni život, za ni a za Elisu. Proč musí takto trpět?!
„Cristian…“
Podíval se do jejích nádherných očí.
„Cristian, chci, abys věděl, že vidím, jak trpíš. Nejen kvůli Clelii ale i…nevím přesně pro co…ale bojím se toho…Cristiane, já tě miluji!“ Nevěděla, proč mu to říká právě ted, ale říct mu to musela. „Vím, že si myslíš, že jsi jen odstín Fabricia, ale to není pravda! Miluji tě celým svým srdcem! Fabricio je jen krásná vzpomínka, nic víc! Žiji přítomností, ne minulostí. Cristiane, patřím ti celá! Vzal sis moje srdce! Dávám ti dost důkazů o své lásce! Tak mě nepouštěj!“ S pláčem vyběhla ze dveří.

„Eliso, chápeš to špatně.“ Jak mohla uhodnout, že chce odejít? Vždyt nevěděla co říká! Její láska je Fabrico a on to ví!

Elisa běžela do stájí, nasedla na koně a odjela k malému lesnímu jezírku, lehla si do trávy a usedavě se rozbrečela. Nevěděla, že ještě větší bolest jí způsobí ten, který jí potichu pozoroval a pomalu se k ní přibližoval.
Konečně si toho muže všimla. „Další přízrak…už mě nezraníš!“ Od Fabriciovi smrti Elisu pronásledovaly přízraky, které na sebe brali jeho tvář. Už to bylo hodně dlouho, co ji strašili, ale i ted po tak dlouhé době se na jejich schopnost způsobovat jí bolest nezmenšila. „Jdi pryč, slyšíš! Nech mě být, nech mi mou lásku, mé štestí, já už nad minulostí netruchlím.“
„Jsem to opravdu já, Eliso, jsem živý…chci ti to vysvětlit, má lásko…“
Elisa nasedla na koně, a co nejrychleji ujížděla pryč. Bylo toho na ni moc. Nejdřív Clelie, pak záhadné Cristianovo chování, a ted další přízrak minulosti…
Fabricio se za ní nerozjel, neměl sílu způsobit jí další bolest…