Elisa z Rivombrosy- VIII:

Fabricio zíral na místo, kde byla před malou chvílí Elisa. Věděl, že Elisa trpěla, ale i přes to ho to nesmírně zasáhl. Její slova byla jako silný jed, který se mu rozlévá v žilách. Nemohl ji dále trápit, zmizí z jejího života navždy…

Cristian seděl vedle své dcery. Je tak malinká…tohle se jí nemělo stát…
Emilie vešla do pokoje. „Cristiane, kde je Elisa?“
„Jak to mohla vědět?“ Cristian se zoufale podíval po Emilii.
Emilie nechápala, o čem Cristian mluví. Pak náhle pochopila. „Ona to uhádla, že?“
„Ne, jen ví, že ji chci opustit.“ V Cristianově zmučeném hlase byla slyšet velká bolest.
„Kde je?“ Emilie začala mít strach. „Mám strach, aby se jí něco nestalo. Elisa je velice citlivá. Musíme ji okamžitě najít.“ Hlavně klid, vše se vyřeší, přesvědčovala se Emilie.
Cristianovi slova, že se Elise může něco stát, vlila novou sílu do žil. „Antonio se postará o Clelii a my půjdeme hledat Elisu.“
Emilie byla ohromená plamenným pohledem, kterým se Cristian začal dívat. On Elisu miluje…opravdovou láskou, jakou by si přála být milována každá žena…ale Elisa miluje Fabricia…nebo…ne, ted je důležité jen to, aby všichni žili. „Ano, ale vezmeme s sebou i Martina a Agnese, moc nám pomůžou.“
Cristian přikývl na souhlas.

Fabricio…prosím, už mě nech být, netrap mě přízraky, chci být konečně štastná! Elisa už nemohla dál…ležela zhroucená na zemi…její usedavé vzlyky byly plné bolesti, kterou prožívala. Dnes viděla po dlouhé době Fabriciův stín, už téměř zapomněla, jakou bolest jí tyhle přízraky způsobují. Vždyt má také právo na štěstí! Miluje Cristiana, nechce nic měnit! Nechápala, co to viděla v jeho očích, proč by ji měl opouštět, možná proto, pro strach z další zmařené lásky opět uviděla Fabriciův stín…to nevěděla…jediné, čím si byla jistá, bylo, že se ted něco změní, ale nevěděla co…

Cristian, Emilie, Agnese a Martin hledaly Elisu. Dozvěděly se, že odjela ze zámku na koni a tak se ji vydali hledat do vesnice. Nikdo ji tam neviděl. Možná, že utekla do lesa, zdejší lesy zná Elisa lépe než kdokoli jiný…
„Proč Elisa utekla?“ Martin se konečně odhodlal zeptat.
„To budeme řešit později, Martine. Naším úkolem je zjistit, kam utekla.“ Emilie mu odpověděla, jak nejlépe mohla. Při tom nenápadně pokukovala po Cristianovi.
Cristian byl celou cestu zachmuřený. Přemýšlel, kam mohla Elisa utéct. Byla to jen jeho vina, že je ted vystavena nebezpečí…kdyby na sobě nedal nic znát…ten pocit viny byl děsivý…musel ji najít…
„Emilie, Martine, najděte hraběte Ristoriho, at nám pomůže hledat. Já s Agnese budeme pokračovat sami.“ Rozdělení budou mít alespoň trochu větší naději, že ji naleznou. A navíc si potřeboval promluvit s Agnese…

„Je jen jediné místo, kam mohl otec jít, uvidíš, že ho tam najdeme.“ Martin si byl jistý, že otce najdou v domku „na konci světa“.
Emilie si tím tak jistá nebyla, ale svolila, že se tam pojedou podívat.
Konečně k domku přijely. Martin otevřel dveře v přesvědčení, že tam najde svého otce, ale Fabricio tam nebyl.
„Jak…jak je to možné?!“ Martin byl tak přesvědčený, že tady bude.
„Podívej.“ Emilie ukazovala na kus papíru položeného na stole. Martin ho vzal do ruky a rychle přečetl.
Mé milované děti. Mám vás moc rád, Elisu moc miluji a proto chci, abyste byli všichni štastní. Se mnou byste to štěstí nenašli, proto ješte dnes odpluji zpět do Neapole. Prosím, už mě nevyhledávejte.¨
Váš milující otec