Červánkový sen - 21. díl

Sobota

Probuzení je nádherné. Tulíme se k sobě celou noc a vůbec nevnímám, že jsem ani moc nespala. Koukám na něj, jak spinká a směje se. Snad ten pohled cítí, jinak není možné, že se po pár minutách vzbudí.
„Dobré ráno,“ políbím ho jemně na ústa.
„Dobré... dobré. Bude už pořád dobré,“ protáhne se.
„Proč myslíš?“
„Když se budu probouzet vedle tebe, tak bude super.“
„Nechval dne před večerem,“ zopakuji mu staré přísloví.
„Musíme něčeho využít.“
„Čeho?“ zeptám se jaksi zbytečně.
„Že tady není malý.“
Nestačím na jeho romantická slovíčka zareagovat. Překulil se na mě a opakujeme tu krásu ze včerejška. Nemůžu ani popsat, co všechno u toho cítím. Není to jen milování. To je prostě něco víc.
„Sice jsi mě teď unavil a neumím si představit, že jedeme nakupovat, ale i tak... Miluju Tě.“
„Zešílím. Asi jsem nikdy nemiloval. Proboha, takový starý chlap a chová se jako puberťák. Já Tebe taky mládě moje.“
„Jsme si přece rovni,“ rozzlobím se naoko.
„Já vím,“ snaží si mě usmířit polibkem.
Uhnu a on tak chudáček dopadne na polštář. Přijde mi to nesmírně směšné.
„Tak ty takhle,“ snaží si mě chytit, když mu opět uhnu a vyskočím z postele.
„Stejně jsi pomalejší.“
„Myslíš, ty páprdo?“
„No, no, no. Stejně nemáš kde utéct.“
Naberu směr koupelna a hodlám toho pořádně využít. Stihnu se zamknout a nevylezu celou hodinu, kdy na mě ťuká a prosí. Ono totiž pak vyleze zase o něco sebevědomější osoba. Trocha make-upu ještě nikomu neuškodila. Vypochoduju jako primadona a Patrik stačí akorát semknout ruce a poprosit Boha, aby to se mnou zvládl. Budeš muset hošánku.
Hezky nám ustelu postýlku, na které jsme zažili svou první noc v našem bytě. Škoda, že si nepamatuju, co se mi zdálo. Na tyhle věci celkem věřím, takže je to vážně škoda. Asi se mi nic nesplní.
Patrik vyleze z koupelny po kratší chvilce nežli já.
„Pokud tam budeš pokaždé tak dlouho, tak budeme asi muset vždycky ráno vstávat na etapy. A pokud já nebudu ráno vstávat, tak to bude jenom tvoje.“
„No to jsi hodný. Doufám, že budeš chodit pořád na odpolední.“
„To bys chtěla.“
„Zlato byl to pravda vtip, ale zase by nebyl až tak od řeči. Dopoledne budeš s malým, přes poledne máma nebo sousedka a odpoledne já.“
„Dneska je sobota, neřešme to teď,“ zaskučí.
„Vážně mám někdy pocit, že jsem moudřejší a rozumnější, kámo.“
„Komu říkáš kámo, kámoško?“
„Ale no tak,“ pověsím se mu kolem krku. Společné soužití bude možná těžší, než jsem si myslela.
„Tak jdeme pro tu skříň? Jestli si ji zasloužíš,“ škádlí zase.
„Myslíš, že nezasloužím?“ otřu se mu provokativně o citlivé místo.
„Zlato nedělej to.“
„A pročpak,“ provokuju dále.
„Nech toho...“ Nenechám a možná proto skončíme v ustlané posteli a znovu se milujeme. My se k těm nákupům vůbec nedostaneme. Make-up je pryč, peřiny rozházené, ale pokud chceme vůbec něco stihnout, pak není čas na žádné opravy nebo úpravy. Rychle vypálíme z bytu. Na třesoucích nohách se i špatně sedí v autě. No... zavinila jsem si to sama, ale když... ta touha je prostě větší.
Než vejdeme do obchoďáku, chytíme se navzájem za ruce. Vypadá to, že si oba přejeme, aby všichni viděli, že ten druhý je jen a jen náš. Moc dobře ví, že to není jenom on, kdo může zahýbat. Jasně jsem mu to dala najevo. Takže se budeme navzájem hlídat a bude to úplně perfektní.
Procházíme mezi spoustou nábytku, ale musíme vybírat něco takového, co by se Patrikovi hodilo ke stávajícím částem v bytě a taky aby to nezabralo moc místa. Až téměř na konci najdeme to, co hledáme. Krásná rohová skříň. Neřekla bych, že se něco takového dělá, ale je to prostě úžasné. Mrkneme na sebe a je nám jasné, že to bude náš první společný nákup, který bude v našem společném bytě. Krásná představa. Procházíme nábytek ještě jednou, protože Patrikovi se zdá jeho stůl moc malý. Potřebujeme také postýlku pro malého a do budoucna postel, kterou už s předstihem taky koupíme. No… peněz to stálo teda dost. Patrik ani nemrkl. Musí asi vydělávat hodně. Myslím, že tohle se brzy dozvím. Dva lidé musí přeci o sobě vědět vše.
„Zajdeme ještě nakoupit nějaké jídlo. Pak ti budu dávat peníze a budeš nakupovat ty, že miláčku?“
„Ale s radostí, pokud mi taky někdy dáš i penízky navíc, abych se mohla udržovat, bude to úplně perfektní,“ uculím se.
„Ty moje vypočítavko. Jasně že si tě budu udržovat. Budeme muset spolu taky chodit na firemní večírky a chci, aby mi chlapi záviděli. Všichni.“
„To snad nebude v našem životě to nejdůležitější ne? Já chci vypadat hezky kvůli tobě.“
„Však o tom mluvím. Ty budeš chtít ty penízky kvůli mně a já kvůli kámošům.“
„Nebudeme se teď o tom bavit. Nechci si kazit den.“
Už nic neodpoví. Sedneme do auta. Všechen nábytek by nám měli přivést až zítra, takže máme čas na nákupy.
Překvapí mě jedna věc. Nikdy jsem doma nepoznala, že bych nemohla mít to, co chci. Samozřejmě v určitých mezích. Ale Patrik háže do vozíku věci bez přemýšlení, jestli je někdy v budoucnu vůbec budeme potřebovat.
„Páťo, počkej přece. Tohle všechno teď nepotřebujeme, ne?“
„No ale co ty víš, na co dostaneš kdy chuť.“
„Ale za chvíli se to všechno zkazí. Není to zbytečné plýtvání peněz?“
„Tak se to vyhodí. Zase to bude užitečné bezdomovcům. Musíš to brát z té lepší stránky. Nemám rád, když otevřu ledničku a tam jen pár salámů. Musím mít na výběr.“
Tak tohle bude asi taky těžké. Neumím si představit, že přijdu do obchodu a budu nakupovat stejně jako on.
„Jak myslíš. Ale uvědom si, že budeme teď potřebovat spoustu peněz taky pro malého. Kolik si myslíš, že budou takové plínky stát a všechno. Právě jsi koupil nábytek za několik tisíc. Musíme mít přece taky nějaké zásoby.“
„Neboj. O finanční stránku se budu starat já. Ty buď spokojená, že máme dost. A vidíš to, právě jsi mi připomněla, že docházejí plínky. Nakoupíme do zásoby a taky mlíko.“
Začne zase házet do košíku různé věci nehledě na to, že to asi malý vůbec nebude potřebovat. U pokladny se mi zatajil dech. Platíme něco přes pět tisíc a to ještě nechá té pitomé zmalované černovlasé opálené náně spropitné. Den začal hezky, ale nálada je momentálně totálně v háji.
„Zajedeme k našim. Bydlí kousek od nás.“
Nemluvím s ním. Ach jo.
Vystoupíme mlčky z auta. Ve dveřích nás vroucně vítá Jonášek. Samozřejmě ne na svých nožkách, ale v náručí své babičky a v pozadí s dědečkem.
„Už jste si pro toho šikulu přišli?“
„Jdeš přece zítra do práce, ne?“ Zeptá se své matky, která vůbec nevypadá jako babička.
„Jdu až zítra na noční. Změnilo se mi to. Klidně mi ho tu nechejte.“
„No… postýlku nám přivezou až zítra. Tak my ti ho tu ještě necháme. Stavte se s tátou zítra na kafe. Někdy odpoledne už by to snad mělo být hotové. My dneska s Lindou trochu přestavíme byt, aby se to tam všechno vešlo.“
„A nechcete pomoct? Přece se ženská nebude tahat s těžkými věcmi. Patriku ty na ni vůbec nemyslíš,“ prohlásí otec a teď jako by mi četl z duše.
„Nemyslím?“ podívá se na mě překvapeně.
Sklopím oči, protože po incidentu v obchodě, o kterém můj drahý vůbec ani neví, se mi nechce nic, natož mu koukat do očí.
„Co se stalo?“ vycítí Mariana.
„Nic… nebo jo…?“ zaváhá Patrik.
„Ale nic. Asi jsem utahaná z těch nákupů.“
„Však to říkám. Utahaná a ještě ženská. Nebude nic tahat. Miláčku, Jonášku…“ políbí je oba. „Za chviličku jsem u vás. Jenom jim tam pomůžu.“
„Tak ahoj,“ loučí se všichni.
Zalezu si na zadní sedadlo a otci přenechám místo ve předu. Mohla bych jít klidně pěšky. Je to vážně kousek.
Vylezeme z auta a rozdrnčí se mi mobil. Teta.
„Tak co?“ vyhrkne hned na úvod.
„Ahoj teto,“ zpomalím ji. Kdyby zavolala před pár hodinami, ale teď? Nemám chuť se s ní bavit děsně šťastně, když jsem nějak mimo.
„No tak mluv Lini,“ popohání mě.
„Dneska jsme byli nakupovat a tak. Teti promiň jsem hrozně unavená. Zavolám ti jindy, jo?“
„No dobře. Tak si to tam zatím ještě užívejte a nezapomeň zajít na tu školu. Jo a… vlastně jsem ti volala kvůli něčemu jinému, ale tak to ti povím jindy.“
Normálně jsem děsně zvědavá a hned bych se vyptávala, ale je jiná situace. Rozloučím se s tím, že určitě zavolám zítra, až budeme mít byt v cajku a budu mít čas.
Chlapi začali souvat nábytek. Patrik měl snahu zjistit, jak by se mi to líbilo, protože by chtěl, aby to tu vypadalo taky trochu podle mě, prý abych se tu cítila jako doma, ale vůbec s nimi nemluvím. Odeberu se do koupelny, kde usednu na zem a civím. Kam? Nikam. Jen tak. Přes tenké zdi slyším, že se Libor Patrika ptá, co mi udělal. Zní to skoro výhružně. Je možné, aby cizí lidi byli hodnější na mě, než na svého syna? Nechci ani slyšet, co odpovídá, protože vůbec netuší, čím se právě trápím. Jestli se ale bude pořád takhle chovat… jo! Jsem prostě žárlivá. No a co. Mám na to právo. Nemůžu za to… rozbrečím se. Ještě že mám mobil u sebe. Vytočím tetu.
„Linuš už nejsi unavená?“
„Ahoj teto,“ řeknu vzlykavě.
„Co se stalo?“ vykřikne.
„Teto já to tu nezvládnu.“
„Co jako nezvládneš?“
„Jsem děsná žárlivka a Patrik nádhernej chlap. Nemůžu.“
„Lindo vzpamatuj se. Jednou ses rozhodla a teď nemůžeš jen tak couvnout. Musíš mu prostě věřit. Alespoň to vyzkoušet. Říkali jsme ti, že ti ve všem budeme pomáhat, ale tohle musíš přemoct v sobě.“
„Chtěla jsi mi přece něco říct.“
„To počká. Ty se vzpamatuj a třeba si s ním promluv.“
„Tak já se pokusím. Ahoj.“
„Věřím ti, tak se měj.“
Počkám, než mi jakž takž vymizí kruhy pod očima. Ledvo vylezu, oba se ke mně přivalí.
„Tobě je zle?“
„Už jsem to říkala, jsem jen utahaná.“
„Tak já už půjdu děti moje.“
Libor mne obejme! A popřeje hodně štěstí. On snad něco cítí, nebo zná svého syna a… a ví, že mi může ublížit a… co a???
Dveře se zabouchnou.
„Mám ti udělat něco k večeři?“ ptá se Patrik hned ochotně.
„Nemám hlad, jdu si lehnout. Dobrou.“
„Už?“
Ani neodpovím. Musím si s ním promluvit, ale až vychladnu. Teď bychom stejně nic nevyřešili, maximálně se pohádali.