Příběh ze života

Na stole začal vibrovat mobil.
„Čus Máří“ ohlásila jsem se.
„Ahoj Moni. Jdeš ven?“
„Jasný.“
„Tak já jsem za chvíli u tebe. Čau.“
„Čau.“
Rychle jsem vytáhla ze skříně džíny a tričko. Oblíkla jsem se, namalovala si oči a učesala vlasy.
Chvíli poté se opravdu ozval zvonek. Běžela jsem otevřít.
„Ahoj. Hned jsem venku.“
Máří přikývla.
„Jasně.“
Seběhla jsem dolů a obula se. Bydlím totiž v rodinném domku. Ve spodním patře bydlí moji prarodiče a v horním já s rodiči.
„Sem tu“ ohlásila jsem vesele sotva jsem k Máří došla „kam půjdem?“
„Třeba do zastávky.“
Přikývla jsem. Většina našich cest končila v zastávce.
„Tak co? Jak je?“ zeptala se okamžitě Máří.
„Dobře“ řekla jsem jen.
Máří se na mě s úsměvem podívala. V očích jí svítily veselé jiskřičky.
„Co je? Děje se něco?“
„Nic.“
Podívaly jsme se na sebe a rozesmál se. Minulá noc opravdu stála za to.
„Co tě to prosím tě popadlo? Jste se tam začali vošahávat jak-já nevim co“ dál nepokračovala a v obličeji se jí objevil trochu usměvavý úšklebek.
„Mno já no. Byl trochu drzej. Já taky. Já sem teda nejdřív nechtěla, ale pak jsem si řekla, že noc je ještě mladá.“
„Správně.-Tak to má být. Máš na něj číslo?"
Zavrtěla jsem hlavou.
„To je blbý.“
„Ani ti nevim jestli je to dobře nebo špatně“ řekla jsem.
„Hm, něco na tom je“ přiznala Máří „ale stejně by sis s ním ráda promluvila, viď?“
„Jo, to jo.“
„Víš odkud je? Jak se jmenuje? Kolik mu je?“
„Je mu 17, je z Velký Chyšky.-No a jmenuje se Vlasta.“
„Vlasta-a dál?“
„Dál, dál. Nevim. Nemám zdání.“
„On to někdo v Lukavci bude stoprocentně vědět.“
„Divila bych se, kdyby ne“ přitakala jsem.
„A určitě bude na dalším parketě“ dodala ještě Máří.
Přikývla jsem.
„Nezajdem ještě pro Šárku?“
„Jo, můžeme?“ řekla jsem.
Minuly jsme tedy zas zastávku a přes náměstí vyrazily směrem k Šárce.
„Kam pojedeme v sobotu?“ zeptala se Máří.
„V sobotu?“ zopakovala jsem „a kde je co?“
„V Hořepníku jsou Tři sestry. Ale vstup není nejlevnější.“
„Kolik?“
„200 v předprodeji a 260 na místě.“
„Kde je nejbližší předprodej?“
„Myslím, že v Pacově. V pátek tam jedu, tak je můžu koupit“
„Tak jo.“
Došli jsme k Šárce a zazvonily. Po chvíli nám otevřela.
„Nazdar“ pozdravila nás.
„Ahoj“ozvalo se dvojhlasně a Máří se zeptala „jdeš ven?“
„Jasně, ale chvíli počkejte.“
„Máš tři minuty“ křikla za ní ještě Máří.
Ze tří minut bylo nakonec šest.
„Tak co jak bylo v Lesný?“ zeptala se Šárka hned, jak se vrátila.
„Skvěle“ řekla jsem hned.
„Jak skvěle? Stalo se něco?“
„Co by se mělo stát?“ zeptala jsem se jakoby nic.
„Já nevim, ale třeba se něco stalo.“
„Ňáká zvědavá ne?“ opáčila jsem.
„Takže jo. Něco se stalo“ vytušila Šárka.
„Možná“
„Nechceš jet s námi do Hořepníku na Tři sestry?“
„V sobotu? To ne, jedu pryč. Vy dvě jedete?“
„Jasně.“
„A někdo jinej?“
„Nemám tušení“
„A ty se byla v klidu Máří?“ zeptala se Šárka.
„Já? Já byla naprosto v klidu.“
„Určitě?“
„Určitě.“
Zamířili jsme zpět k zastávce a povídali si o všem možném.
„A jak se těšíte na novou školu?“ zeptala se Šárka.
Všechny tři jsme totiž v Lukavci tenhle rok ukončily základku a nastupovaly na střední do prváku. Šárka do Jihlavy, Máří do Veselý nad Lužnicí a má maličkost míří do Humpolce.
„Jo“ odpověděla jsem, „docela jo. Mám sice takový smíšený pocity-ale to asi každej.“
„To jo“ přitakala Máří.
„Přesně“ přisvědčila i Šárka „a fakt se nic nestalo?“
Podívala jsem se na mi s pozvedlým obočím.
„Víš, že seš občas strašná?“ zeptala jsem se trochu rezignovaně, trochu pobaveně „neznáš náhodou nějakýho Vlastu z Velký Chyšky?“
Šárka se zamyslela.
„Přímo ne, ale určitě už jsem o nějakým Vlastovi z Chyšky slyšela.“
„A jak se jmenuje příjmením?“ vpadla jsem jí do řeči.
„Eee“zakoktala se „sakra, já to věděla.“
Snažila si vzpomenout ale bezvýsledně.
„Šári“ ozvala se Máří „máš číslo na Pavla Janíčka?“
„Jo,mám. Proč? Ty si s ním něco měla?“
„Dej mi to číslo.“
„Měla si s ním něco?“
„Dej mi to číslo.“
Šárka jí podala mobil. Máří si opsala číslo a Šárka na ni začala naléhat.
„Tak co? Máří, co se stalo?“
„Skoro nic.“
Šárka se zatvářila zděšeně: „Cože? Ty ses s nim vykousla. Že jo?“
„Jo. Vykousla. A co má bejt?“ vyštěkla Máří nakvašeně.
„Je to sukničkář. Děsnej sukničkář. Víš, s kolika holkama z Lukavce chodil? Vždyť jel i po mně.“
„Hm a co „ zabručela Máří s výrazem, že chce tuhle rozmluvu ukončit „já to vím moc dobře.“ „To doufám“ řekla Šárka a hovor na téma Pavel ukončila, i když toho měla ještě hodně na jazyku.