Já, anorektička

14.
„Filipe, co ty tu..?“ Všimla si Léňa svýho bráchy a ten se na nás jen usmál.
„Tak mám pocit, že se poslední dobou potkáváme jen na takovejch akcích.“Zkonstatovala jsem.
„To jo.“ Souhlasil Filip. „Jsem si vzpomněl, že ti něco dlužim.“
„A co..?“
Lenka nás přerušila. „Hele, tam je Libor. Já jdu k němu. Když tak budu u toho stolu, jak tam sedí, jo?“ A odešla.
„Panáka přeci.“ Dořekl a hned objednal dva velký.
„Ale já jsem neřekla, že si dám!“
„Přece mě neodmítneš.“
„Tak dobře, ale jen jednoho.“ Vzala jsem skleničku.
„Na co...?“
„Hm..“
„Na léto. Na chalupu. Bylo to super, ne?“ Navrhnul.
„Proč ne.“ Přiťukli jsme si.
„Já půjdu za Lenčou.“
„Jasný. Já du ještě někam...“ Sáhnul si do kapsy, v který mu zvonil mobil. „Sorry, měj se. Ještě se asi potkáme.“ Omluvil se a zmizel. Prodrala jsem se davem lidí až k Lence a Liborovi a k partičce neznámých lidí. Lenka mi galantně uvolnila židli a umístila se na Liborův klín.
„Hej ten špinavej blonďák je nezadanej.“ Naklonila se Lenka k mému uchu.
„Není možný.“
„Je. Vim. Liborův kámoš.“
„To je jedno. Stejnak na něj nemám.“ A navíc je tu přece Kristián.
„Být tebou tak bych se tak nepodceňovala.“ Uzavřela Léňa rozhovor a dál se věnovala svému milému. Seděla jsem a jen tak koukala a začínala se pořádně nudit. Lenča už toho stihla hodně vypít a měla čím dál lepší náladu a vlastně i zbytek stolu. Jen já byla furt na suchu.
„Hej ty vypadáš nějak sklesle!“
„Dobrej postřeh.“ Ujistila jsem Léňu.
„Tak dem tančit!“ Rozzářila se.
„Né.“ Zakroutila jsme hlavou.
„Hele, řekla jsem, že si to dneska užiješ, takže žádný námitky.“ Popadla mě za ruku a vytáhla na parket. Kluky jsme nechali u stolu.
„Co se děje?“ Snažila se Lenča překřičet hluk.
„Já nevim. Je to nějaký divný.“
„Týká se to Kristiána?“
„Asi.“
„Kašli na něj. Dneska tu neni. Přece si můžeš užít pařbu i bez něj.“
„Máš pravdu.“
„Jasný, že mám. A navíc zrovna hrajou naší oblíbenou!“ Usmála se a vrhla se do rytmu hudby a já se k ní přidala. Myšlenky na Kristiána jsem se snažila odsunout až někam do zákoutí mojí mysli a docela se to dařilo. Po chvíli jsem na něj úplně zapomněla a kravila jsem s Lenkou, jak to jen nejvíc šlo.
„Už jsem docela kaput.“ Rozhodla jsem se opustit parket v úplně jiný náladě než před tím.
„Dáme pauzu.“ Souhlasila Lenka a vrátily jsme se zpět ke stolu.
„Krásnej tanec, holky.“ Pochválil nás Libor a Lenča mu dala pusu.
„Smím prosit..?“ Vytáhl Lenku za chvíli, když začali hrát ploužáky. Ostatní kluci se taky někam vypařili a já zůstala u stolku úplně sama. Super. I ten pěknej špinavej blonďák s někým tančil. Vzala jsem si Lenčinu sklenku s džusem a vodkou a pomalu usrkávala. Po třech skladbách se bloňdák vrátil zpátky a zamířl přímo ke mně.
„Co ty tu tak sama?“
„Opaluju se.“ Odvětila jsem.
„Aha. Já jsem si to hnedka myslel. A nechtěla bys provést po parketě?“
„Docela chtěla.“ Vstala jsem, přičemž jsem se ho držela za ruku a na příhodném místě jsem se do něj zavěsila.
„Jak se vlastně jmenuješ?“
„Eva.“
„A ty jseš odsud?“
„Jo. Místní.“
„Že jsem Tě tu ještě nikde nepotkal.“
„Já Tebe taky ne. Hm a tvoje jméno zní jak..?“
„No vidíš. Já se vlastně ještě vůbec nepředstavil.“ Pustil se mě a podal mi ruku.
„Tak já jsem Dominik, krásná slečno.“ A pak mi vtisknul pusu na tvář. Opět jsem ho obejmula a tančili jsme dál. Po dvouch písničkách jsme si šli sednout.
„Dík za tanec.“
„Není zač.“
„Dáš si něco k pití?“ Nabídnul mi.
„Jenom džus.“ Přikývla jsem a on odešel k baru.
„Evi, koukni támhle.“ Ukázala Lenka.
„To je Kristián.“ Zhrozila jsem se a srdce mi zrychleně bušilo. „Co mám dělat? Nechci ho vidět!“
„Nevim. Ale asi Ti nic jiného nezbývá. Jde přímo sem.“
„Ahoj.“ Pozdravil mě Kristián.
„Čau.“
„Nemůžem jít někam, kde je víc klidu?“ Řekl a vypadal fakt strašně dobře.
„Proč?“
„Rád bych s Tebou mluvil.“ Zadíval se na mě a tak jsem se zvedla a společně jsme vyšli ven.
„Chybělas mi.“
„Jasně.“
„Opravdu.“ Sklonil se a políbil mě tak, že jsem mu to byla ochotná věřit.
„Moc Ti to sluší.“ Zhodnotil, když jsme se od sebe odtáhli.
„Dík.“
„Není zač.“
„Proč ses neozval?“
„Vždyť jsem napsal. A snažil se i dovolat, ale tys to nezvedala.“
„Ale až dneska! Co před tím?“
„Strašně práce a začala škola. To bys nechápala.“
„Jak nechápala?“
„Vejška je něco jiného než střední.“
„Takže já jsem jen malá, blbá středoškolačka, jo?“
„Tak jsem to nemyslel. A nepřijel jsem se hádat.“
„Nikdo Ti neříkal, ať sem jezdíš, když máš takovýho učení, že nemáš ani chvíli čas vyťukat smsku.“ Zakabonila jsem se.
„No tak.“ Snažil se mě obejmout, ale já jsem uhla.
„Musim dovnitř.“ A vrátila jsme se zpátky za Lenkou. U stolu už na mě čekal Dominik s džusem.
„Prosím.“ Podal mi nápoj.
„Tak,ehm, jak?“ Zajímala se Léňa se skalnejma očima.
„Nic.“ Pokčila jsem rameny a sama si šla koupit panáka. Chtěla jsem se uvolnit a nemyslet na Kristiána. Dala jsme si rovnou dva a pak se nechala pozvat ještě Dominikem. Začínala jsem pociťovat radost a v hlavě trošku bordel, ale důležitý bylo, že Kristián mi byl úplně ukradnutej. Konečně jsme se pořádně bavila. Lenka a Libor se někam vypařili a tak jsem zbytek večera trávila se Dominikem. Pomalu jsem začínala ztrácet přehled, co všechno se děje, obrázky se stávali rozmazanýma dokud se neztratily do černý tmy.

Probudilo mě šimrání slunečních paprsků v obličeji. Otevřela jsem oči a vyděsila se. Ležela jsem v cizí posteli, v cizím bytě, vedle cizího kluka! Osoba vedle mě se probudila a usmála se.
„Dobrý ráno.“
„Ehm, ahoj.“
Kluk se zvednul a šel se oblíct. „Dáš si čaj?“ Nakouknul zpátky do pokoje.
„Dominik?“
„Správně. Jakej ten čaj?“
„Radši žádnej. Nejsem si jistá.“
„Fajn. Koupelna je vlevo, já budu v kuchyni.“ Řekl a zmizel.
Jenom ve spodním prádle jsem se vyhrabala z postele a šla objevit umývárnu. Snažila jsem si vybavit, co se večer dělo, ale nějak to nešlo. Opláchla jsem si obličej studenou vodou. Vypadala jsem příšerně. Trochu jsem opravila rozmazané líčení, oblíkla si džíny a triko a vydala se za Dominikem do kuchyně.
„Ber si, co chceš. Jako doma.“
„Jo dík.“
„Je Ti zle?“
„Už mi bylo líp.“
„To věřim. Po včerejšku se ani nedivim.“
„Co se dělo..?“ Vylekala jsem se. Snad jsem s nim nespala? Nebo jo?
„Neboj nic extra. Jenom ses na mě vrhla a já neodolal.“
„Cože?!“
„Né, dělám si srandu. Nemohl jsem z Tebe dostat, kde bydlíš a navíc teda myslim, že kdyby Tě takhle viděli vaši, tak máš asi doživotního zaracha. Tvoje kámoška už tam taky nebyla atak jsme Tě přitáh sem.“
„Takže nic nebylo?“
„Neboj. Já nejsem takovej.“
„Tak dík. Stejnak budu mít asi průser, že nejsem doma.“ Uvědomila jsem si. „Já radši půjdu.“
„Jak chceš. Klidně můžeš zůstat.“
„Dobrý, musim, aby mamina nevyšilovala.“
„Tak teda ahoj.“
„Ahoj.“ Rozloučila jsem se a dodala: „Dominiku? Fakticky dík.“