Osudové setkání X.

I přes to všechno se rozhodnu neříct mu nic. Ještě před minutou jsem si říkala, že se všemu postavím čelem, ale teď to nejde. Co by se změnilo, kdybych mu řekla, že to dítě je jeho? Stejně bych asi nedocílila toho, aby se s Natašou rozešel a byl s námi. A jeho peníze taky nechci, nechci aby jediná vzpomínka na Petra byla částka peněz připsána na můj účet.
„Nechci ti nic říkat. Promiň, ale musím už jít.“ Otočím se k němu zády a rychlou chůzí chci zmizet.
„Sáro, počkej.“ Chytí mě za ruku už na ulici a otočí si mě k sobě. Teď tady stojíme uprostřed chodníku tváři k sobě tak blízko jako už dlouho ne. Jak si tohle sakra může dovolit po tom, co udělal? Jak se opovažuje jen na mě sáhnout? Do tváří se mi vžene červeň a ve mně to začne vřít.
„Okamžitě mě pusť, slyším? Už se mě nedotýkej! Nikdy.“ Ujedou mi nervy a nejsem k utišení.
„Jak se na mě opovažuješ jenom podívat po tom, co si provedl? Nebudu ti nic vysvětlovat, nebudu ti říkat, jestli to dítě je tvoje nebo úplně někoho jiného, tobě totiž do toho vůbec nic není.“ Dokončím celá rozžhavená a udýchaná jak mi tohle dalo zabrat. Petr stojí naproti mně, kamenný výraz v obličeji a oči tvrdší než žula. Stojí a nic neříká, jenom mi hledí do očí, ve kterých je zloba a možná i trochu trápení. Ale proč by se měl on trápit? Mu se přece nic nestalo, užíval si s Natašou, má prosperující firmu a nebude svobodným otcem, jako já svobodnou matkou. Tak proč mu v očích vidím utrápený výraz?
„Nech si ten utrápený výraz, na to já ti neskočím.“ Řeknu šíleně pobaveným hlasem až se sama divím, že můžu být tak krutá. Naposledy se na něho podívám pak se otočím a prostě odcházím.
„Co se to s tebou stalo?“ slyším Petrův hlas za zády. Váhavě se otočím a znovu se mu podívám do očí.
„Co myslíš, že se se mnou stalo? Stala se ze mě osaměla žena, která se nějak chránit musí. A tohle jen díky tobě.“ Už toho mám pro dnešek dost, tenhle rozhovor, nebo jak tomu mám říct se vůbec neměl konat. Otočím se a jdu za Valerií, která na mě čeká opodál. Jdeme mlčky, Val se na nic neptá a já ani nemám náladu o tom mluvit. Na procházku po městě ani nedojde, stejně by to teď nemělo ten účinek, na který jsme se s Val těšily.
„Doprovodím tě domů…stejně pak potřebuju být sama.“ Prolomím ticho a jsem ráda, že Valerie kývne. Nepromluví ale ani slovo, což mi trochu dělá starosti, ale na druhou stranu jsem docela ráda. Vím, že mi něco chce říct, ale nebudu ji nutit, řekne mi to až bude chtít. Když však dojdeme k Valerii a zastavíme se před vchodem, otočí se na mě a tváří se vážně.
„Napadlo tě někdy, že Petr mluví pravdu?“ zeptá se mě najednou na otázku, která mě nikdy nenapadla a tím víc jsem překvapena, když se zeptá moje nejlepší kamarádka.
„Bože, tebe to nikdy nenapadlo.“ Dojde ji, když vidí můj překvapený výraz. Tak nad tím jsem se opravdu nezamýšlela, nikdy by mě nenapadlo, že mluví pravdu. Co to tu povídám? Jasně, že lže…vždyť jsem to slyšela na vlastní uši, že někoho Petr má. Tak proč bych měla přemýšlet nad tím, jestli mluví pravdu?
„Viděla si dneska vůbec jeho výraz? Vždyť byl úplně zničený…Sáro, proboha vzpamatuj se, jsi úplně zaslepená, vždyť takhle uvažuješ jenom proto, že si slyšela nějaké drbny, jak se baví na záchodě.“
„Val? Co mi to tady povídáš? Proboha…“ dojde mi to všechno. Jak mám ale vědět, že je to pravda? Copak po dnešku můžu zajít k Petrovi a podívat se mu do očí? Nemůžu tam prostě jenom tak přijít a říct mu, že jsem si všechno rozmyslela ať jsme zase spolu i když bych si to přála.
Potřebuju čas na to, abych si všechno promyslela.