Příběh ze života

„V kolik pro vás máme přiject?“
„Ve dvě“ odpověděla jsem.
Naši odjeli a spolu s Máří jsem se vydala k parketu. Dostali jsme se do areálu.
„Ty brďo“ řekla Máří „tady je lidí. Jak tady máme někoho najít?“
„To nevim.“
Šli jsme na druhou stranu. (Já si samozřejmě hned koupila pivo).
„Moni?“
„Hm.“
„Kousek od nás stojí Pavel. Pojď pryč.“
„Ještě minulý paket jsi naříkala, že tam není.“
„Já vím, ale teď se s ním nechci bavit.“
„O.K. Radši to nebudu řešit.“
Šli jsme dolů. Cestou jsme potkali nějaké známé. Pokračovali jsme dál, před bránu. „Ahoj“ pozdravil nás hned Jerry.
„Čus“ odpověděli jsme naráz.
„Nazdar“ řekl Gárf.
Chvíli jsme se s nimi bavili a pak jsme šli zpět.
A zamířili jsme zpět nahoru. Pavel tam byl pořád.
„Půjdeme jinam?“ zeptala jsem se.
„Ne, zůstaneme tady. Ono se na něj strašně pěkně dívá.“
Nevěřícně jsem se na ní podívala. Zakroutila jsem hlavou a raději to nekomentovala. Ještě chvíli jsme tam jen tak stály. Pak si nás Pavel všiml a s úsměvem zamířil k nám.
„Ahoj, vy jste tady? Jsem si vás nevšiml.“
Po chvíli se Máří zeptala: „Hele, je tady Vlasta? z Chyšky?“
„Ne, toho jsem tady neviděl. Proč? Ty si s ním něco měla?“
„Já ne.“ Pavel se podíval na mě.
„Ty?“
„Jo, minulej parket.“
Dál jsem to nekomentovala.
„Pojď tancovat“ vyzval
Pavel Máří a popadl jí za ruku. Hodila po mě rychlý pohled, který jasně říkal-pojď s námi. I přesto že nám bylo oběma jasné, že se mě Pavel chce rychle zbavit.
Držela jsem se těsně za nimi, ale čím víc jsme se blížili k podiu, tím víc jsme se oddalovali. Do jejich bezprostřední blízkosti jsem se už nedostala, ale alespoň jsem je měla v dohledu.
Ve chvíli, kdy se začali vracet, jsem se k nim připojila.
„Ty vole, já sem mokrej“ postěžoval si Pavel „nějakej debil mě tam polil pivem.“
„Mě taky“ řekla Mářím „mám mokrý celý záda.“
Šli jsme pryč, Máří se ke mně přitočila: „Já zmizim, jo? Budu čekat před vchodem.“
Vyrazila rychlým krokem a při množství lidí a alkoholu v Pavlově krvi se opravdu okamžitě ztratila v davu.
„Nevíš kde je?“ zeptal se Pavel zmateně.
„Nevim“ odpověděla jsem nepravdivě.
Společně jsme šli Máří hledat. Dostali jsme se až k parketu. Stála jsem před Pavlem a jasně jsem ucítila, jak se o mě opřel a objal mě.
Cože? To snad nemyslí vážně? Vždyť ještě před chvíli hledal Máří. V tom že to myslí vážně, mě usvědčil krátký polibek do vlasů. Popadl mě za ruku a vytáhl na parket.
Měla jsem v úmyslu co nejrychleji vypadnout, ale všechno dopadlo úplně jinak. Pavel se ke mně přitočil a znovu mě objal. Krátkou chvíli jsme spolu jen tancovali, ale pak se ke mně přiblížil ještě blíž a začal mě líbat.
Ještě nějakou chvíli jsme se líbali. Pravda, líbal hezky-to musím uznat, ale to nic nezměnilo na tom, že jsem se neustále rozhlížela, jestli někde není Máří. Protože tohle se nikdy nesmí dozvědět.
„Počkej“ řekl Pavel „líbáš strašně rychle, zpomal trochu.“
Zpomal-to se řekne, ale jak se má člověk soustředit na líbání, když má v hlavě jen to, že se vykusuje s člověkem, kterého má ráda jeho nejlepší kamarádka?
Na parketě začalo být narváno, a tak jsme šli pryč. Díky davu lidí jsem se Pavlovi rychle ztratila. Obešla jsem půl areálu, než jsem vyšla ven. Hned jsem uviděla Máří, jak se opírá o zábradlí.
„Pojď se projít“ řekla jsem dřív, než stihla Máří cokoliv říct a rychlým krokem jsem vyšla. „Stalo se ti něco? Co se stalo?“ zeptala se mě.
Asi jsem vypadala hodně vyděšeně, protože měla v očích strach.
Najednou se zarazila na místě, pozorně se na mě podívala.
„Moni, ty si měla něco s Pavlem?“
„Jo, hledali jsme tě a pak jsme byli na parketě a on-on mě začal líbat.“
Věděla jsem, že ji to hodně naštve, zklame a i raní, ale nedokázala jsem tohle tajit. A navíc jsem cítila, že mi za to Máří pěstí nedá. Nevěděla jsem proč, ale věděla jsem to.
Šli jsme dál.
„Řekni mi, co se stalo“ vyzvala mě Máří.
„Hledali jsme tě. A šli jsme až na parket. A tam mě objal a začal líbat.“
Byla z toho úplně odrovnaná.
„Jdeme zpátky?“ zeptala se.
„Jo, můžeme“ řekla jsem jen.
Vrátili jsme se.
„Ahoj“ řekla najednou Máří.
Zvedla jsem hlavu a uviděla Moniku a Katku ze Želiva.
Za chvíli se někdo zeptal: „Půjdeme tancovat?“
Návrh byl přijat a šlo se na parket.
Vesele jsme tancovali a už jsme také byly mokré od piva, které tam někdo hodil do vzduchu. Pak se Máří začala nenápadně sunout doleva. Podívala jsem se tam a uviděl Pavla. Tak tohle bude ještě zajímavý, pomyslela jsem si.
Dostala se až k němu a začali spolu tancovat. Vzhledem k tomu, že jsem tancovala kousek od nich, musím uznat, že má Pavel silný nervy.
Tancovali jsme ještě dlouho. Pavel už musel odjet, rozloučil se s Máří a odešel.
Šli jsme zpátky a sedli si na lavičku.
„Hele“ řekla Máří „ten kluk co jde kolem, na mě čučel v Lesný.“ Pak se otočila směrem k němu a rukou mu naznačila, aby šel k nám -a on šel.
„Ahoj“ řekl.
„Ahoj, já jsem Máří. A tohle je Monika.“
„Tom.“
Povídali si spolu, a když Máří odešla koupit panáky, bavil se i se mnou. Pila jsem jedno pivo za druhým a začínala jsem ztrácet pojem o svém okolí.
--------------------------------------------------------
„Moni. Pojď. Už musíme. Za chvíli tady budou vaši“ řekla mi Máří.
„Jo jasný, už jdu“ řekla jsem a vydala jsem se k bráně podlomeným krokem. Už jsem byla za bránou, když jsem si sáhla do kapsy.
„Máří, já nemám občanku.“
„Cože? To si děláš srandu. Tak jí jdeme hledat.“
Vrátili jsme se.
„Počkej tady na mě“ přikázala mi „já ji jdu najít.“
A odešla. Chvíli jsem čekala.
„Na, tady ji máš“ řekla hned, jak se vrátila „a jdeme.“
Došli jsme k autu a odjeli.