Elisa z Rivombrosi- Konec

Antonio Cristiana ošetřil, jak nejlépe uměl. Cristian na tom nebyl moc dobře, ale měl naději přežít…byl to mladý a silný muž, takovému zranění nepodlehne…Antonio v to alespoň doufal.
Elisa seděla u Cristianovi postele. Nemohla uvěřit tomu, co se stalo. Lucrezie jí opět vpadla do života, postřelila ji dceru a pak i Cristiana…doufala, že nezemřou…
Do pokoje vešla Bianka. „Doktore? Malá Clelie se probouzí.“
Antonio se rozzářil. „To je výtečné, hned tam přijdu.“ Usmál se na Elisu. „Štěstí se ti začíná vracet…“
„Víš to určitě?“
Antonio jen zavrtěl hlavou a šel za svojí malou pacientkou.

„Tak jakpak se máme, maličká?“ Antoniovi se Clelie zdála o hodně zdravější.
„Já chci maminku!!!“
„Nejprve tě prohlédnu, a potom za tebou přijde maminka.“
Antonio nemohl na Clelii najít nic, co by jí ohrožovalo život… „Počkej chvíli, hned za tebou přivedu Elisu…“

Elisa vzhlédla, když Antonio vešel do dveří. „Jak je jí?“
„Je na tom dobře, uzdraví se.“
„To jsem ráda…hned za ní půjdu, zůstan tu prosím, s Christianem.“

Fabricio sledoval, jak Elisa vychází s pokoje. Chytl ji za ruku. „Eliso, musíme si promluvit…“
„Až později, musím jít za Clelií.“
„Musíme tohle vyřešit, nemůžeš mě nadále ignorovat!“
„Fabricio, já vím, ale ted opravdu není na takové řeči ta správná chvíle…počkej chvíli, jen půjdu za Clelií a potom si s tebou promluvím…“ S těmito slovi odešla…

„Clelinko!!!“ Elisa svoji dceru objala
„Mamá!!!“
„Holčičko moje, měla jsem o tebe takový strach…tohle už mamince nedělej…“ Bože, děkuji ti, že jsi mi ji zachránil!!!

Cristiano se začal probouzet. „Eliso!!!“
Antonio k němu ihned přiběhl. „Elisa tu bude hned, jen vydrž.“ Zavolal Bianku. „Okamžitě přived Elisu.“

Elisa nezapomněla na to, co slíbila Gabriciovi.
„Fabricio?“
Ten k ní vzhlédl.
„Když jsem pochopila, že jsi živý, měla jsem obrovskou radost, ale ted…jsem velice rozčilená…vysvětli mi to.“
„Eliso, bude to dlouhý příběh…“
„Já mám dost času.“
„Tak dobře. Všechno začalo, když u mne Antonio zjistil jistou nemoc…“Fabricio jí vypověděl vše, to, jak se probudil v rakvi, jak jí nechtěl přidělávat další bolest, cestu z Neapole… „Eliso, každou minutu těch let jsem myslel na tebe a doufal jsem, že jsi štastná…a to jsi také byla…nechci po tobě, aby ses ke mně vrátila, chci, aby ses rozhodla podle svého srdce…“
„Fabricio…to je neuvěřitelné…já…nevím co říct.“ Celý ten příběh zněl tak neuvěřitelně, chtěla jsem se na něj zlobit, ale ted to nejde…
„Já tě miluji, Eliso“
„Fabricio…“
Políbili se…

„Eliso, volá tě doktor Ceppi.“ Bianka vyřídila vzkaz, jak nejrychleji uměla.
„Proč? Co se stalo?“ Elisa měla zlé tušení.
„Cristiano se probral.“
Elisa tam okamžitě šla.

„Eliso!!!“ Cristiano potřeboval svoji Elisu .
„Jsem tady, lásko…“
„Eliso, když jsem viděl, jak na tebe míří…kdybys zemřela, neměl bych iž pro co žít…jsi můj život…“
„Nevysiluj se…“ Měla by mu co nejdřív říct, jak je to s ní a s Fabriciem…
„Ted ti to říct musím, třeba už nebudu mít příležitost…“ odmlčel se, aby nabral sílu, „poznala jsi, že chci odejít. Ted už víš proč. Já tě miluji a chci, abys byla štastná…Fabricio je tvá láska, to vím a jedině s pravou láskou můžeš být opravdu štastná…“
„Cristiano, já…“
„Prosím, nepřerušuj mne, už tak je to pro mne těžké…Udělala jsi ze mne nejšťastnějšího muže na světě, dala jsi mi smysl života…jsem ti za to vděčný…nyní ti musím vrátit štěstí, které jsi mi propůjčila…nebudu stát v cestě tobě a Fabriciovi…jen o jedno tě prosím, postarej se o naši dceru.“
„Clelie bude štastná, to se nemusíš bát, ale… Cristiano, nesnesu pomyšlení, že bych tě už nikdy neviděla…miluji tě, ale jinak než Fabricia a bez tebe už nebude můj život jako dřív…“ Elisu přemohl pláč.
„Eliso…neplač…brzy na mne zapomeneš…“ Já na tebe nikdy…
„Nezapomenu a ty to víš…Nechám tě odejít jen pod jedinou podmínkou…že se jednoho dne vrátíš, abys viděl svou dceru…“
„Eliso, chceš nás oba vystavit takové bolesti?“
„Ne, nebude bolest…to vím Cristiano.“
„Ale Eliso…“
„O tohle tě prosím, Cristiane, nejen pro mě, ale i pro naši dceru…“
Cristiano se podíval do jejích hlubokých očích, tolik naplněných bolestí… „Slibuji ti to.“ Bude žít jen pro ten jediný den, kdy ji znovu uvidí…
„Děkuji.“

Antonio vešel do pokoje. „Měla bys jít pryč, Eliso, Cristiano si potřebuje odpočinout.“
Elisa uposlechla. „Starej se o něj dobře.“
Před pokojem seděl Fabricio. „Jak je na tom?“
„Už je mu lépe…všechno jsme si řekli…Fabricio, já…nevím, jestli tohle zvládnu…záleží mi na něm, ale miluji tebe…“ Sklopila oči.
„Lásko, chápu, jak se cítíš, ale tohle přebolí. Čas zahojí rány a bolest zmizí, zůstanou jen krásné vzpomínky…“ Věděl, že neříká pravdu, vždyt, když utekl z Rivomrosy, čas jeho bolest nikdy neztlumil…ale ted jen potřeboval uklidnit Elisu…
„Máš pravdu, Fabricio…jsou za námi těžké roky, ale ted nás čeká čas plný lásky a štěstí…
Sevřel ji v náručí. Elisa má pravdu…Hrabě Fabricio Ristori z Rivombrosi se konečně vrátil domů…