Příběh ze života

Skoro každý večer následujícího týdne jsme courali po Lukavci. O Vlastovi jsme skoro nemluvily, o Pavlovi vůbec. Věděli jsme, že všechno se vyřeší na dalším parketu v Lesný. A kupodivu jsme se tam těšily. Tuhle zábavu tam hráli Parkáni.
Když jsme do Lesný přijely, nešli jsme je hledat. Nejsme přeci stíhačky. Stejně jsme nevěděly, jestli tam už jsou. Šli jsme si sednout na lavičku a povídali si.
Ale pak jsem si došla pro pivo, mimochodem zase ho čepoval Honza a viděla jsem Vlastu. Pěkně to se mnou zamávalo, ani nevím proč. Byla jsem z toho mírně mimo, když jsem došla zpět k lavičce.
„Viděla jsem Vlastu“ řekla jsem.
„Já zase Pavla“ oznámila mi Máří.
„Tak tohle bude ještě zajímavý“ zaprorokovala jsem.
„Zvu tě na panáka“ řekla jsem.
„Tak jo.“
Šli jsme k panákům, ale Máří se kousek od nich zarazila.
„Moni, tam je Pavel. Já tam nejdu. Dojdi pro ty panáky sama. Já počkám na našem místě“ řekla a okamžitě zmizela.
Stoupla jsem si tedy za Pavla do řady. Když si mě všiml, začal se se mnou bavit.
„Čus, jak je?“
„Dobře.“
Mírně znervóznil.
„Hele, řekla jsi Máří, co se mezi námi stalo?“
„Ani jsem nemusela. Poznala to na mě hned, jak mě viděla.“
Očividně se nad tím zamyslel, ale ne dlouze, protože už byl vcelku opilý. Nohy se mu už mírně motaly.
Sáhl do kapsy, aby zaplatil.
„To snad není možný. Takovejch drobáků“ zakroutil hlavou.
Doopravdy měl dlaň plnou korun, dvoukorun a pětikorun. Strčil je prodávající do ruky.
„Drobný si nechte“ otočil se zpět na mě „je na mě hodně naštvaná?“
„Nevim. Chceš si s ní promluvit?“
„Jo.“
„Tak pojď“ řekla jsem a zaplatila.
Vedla jsem ho k naší lavičce. Šla jsem vcelku rychle. Myslím, že jít rychleji by nezvládl. Uprostřed cesty ho ale zastavila nějaká holka a on se s ní ztratil v davu.
K lavičce jsem tedy došla sama. Máří jsem převyprávěla, co se stalo. Očividně už nevěděla, co si má myslet. Na parketě to začalo žít, a tak jsme šli tancovat. Já jsem se snažila přiblížit k Vlastovi a Máří k Pavlovi.
Ale pak jsme obě uviděly, že Pavel tancuje s nějakou holkou. Hned na to se s ní vykousnul. „Jdem na panáka“ řekla Máří.
Koply jsme je do sebe a vrátili se na parket. Znovu jsem tancovala jako šílenec a pořádně jsem si to užívala.
Nemohla jsem nezaregistrovat, jak Máří hází oči po Vlastovi. Jen se z toho nedalo pochopit, jestli se ho snaží sbalit, nebo se ho snaží poslat za mnou. Druhá varianta by pro mě byla horší.
Bohužel mě tahle myšlenka začala dost zaměstnávat. A sledovala jsem Vlastu víc, než jsem měla v úmyslu.
Máří se někam ztratila, ale nešla jsem ji hledat. Ale když jsem chtěla jít pryč, uviděla jsem Honzu. A šel přímo ke mně.
„Ahoj. Ty seš ta holka z obchodky. Ty si tehdy vyhrála viď? Monika, že jo? Z Lukavce.“
„Jo, přesně tak.“
Začali jsme spolu tancovat. Povídali jsme si a já zjistila, že Honza je opravdu hodně vysoký. Měl asi tak 190cenťáků a já mám 166. Mimochodem, jinak je hubený a má černé vlasy. Rozhodně není typický krasavec, ale je můj typ a mně se fakt líbil.
Nakonec jsem šla za Vlastou, abych mu sdělila tu novinku.
„Mám pro tebe takovou novinku. Ty seš poloviční bratranec mý mámy.“
Vyjeveně na mě koukal a zřejmě si říkal, jestli jsem neutekla z blázince a nebo že jsem opilejší než vypadám.
„Cože?“
„No fakt- tvůj děda byl brácha mý prababičky.“
Naštěstí se z čista jasna objevila Máří s Martinem, Vlastovým kámošem, se kterým tancovala a odvedla mě pryč.
„Pojď, už musíme jít“ řekla mi.
„Tak jo, no.“
Ale kecala. Naši měli přijet až za čtvrt hodiny. Nechala mě tam s jejíma sestřenkama Ančou a Jančou. Sama se vrátila k Vlastovi, aby si s ním promluvila. Netušila jsem, o čem se baví. Ale bylo mi jasný, že moje jméno tam určitě zaznělo.
Musím přiznat, že mě tím docela naštvala.
„O čem jste se bavili?“
„O tobě ne. Jen se ptal, jestli jste opravdu příbuzní. Byl z toho dost vedle.“
„Se ani nedivim.“
Domů jsem se vrátila s divnou náladou.