Výměnný pobyt 16. díl

Venku poletoval noční letní větřík. Nebylo chladno, ani horko. Prostě idylická noc. Mířila jsem z večírku domů. Nohy mi šly téměř samy. V uších mi zněly písně, jež mě občas trochu svedly z cesty. To jsem si totiž tancovala za chůze. Není nic krásnějšího, než když jdete opuštěnou ulicí, po stranách silnice svítí pouliční lampy, jejichž zář dopadá v kuželu na okolí, a vy se snažíte poodhalit větší kousek, než vám ony dovolují. Taková malá noční hádanka, kterou já vždycky ráda hraji. Nic mě netrápilo. Události před několika minutami jsem vypustila z hlavy a dělala si, co jen mě napadlo. Je přeci sobota, letní jaro, romantická noc a já si můžu dělat, co chci! Klidně bych teď mohla zavítat do nějakého klubu a nikomu by to nevadilo. Nebo bych doma mohla uspořádat pozdní párty. Nebo bych mohla jít si někam pořádně zatancovat. Nabízí se tolik možností a stejně neudělám ani jednu. Leč to mi vůbec nevadí, protože je právě ta sobota večer a já si skáču štěstím po ulici. Štěstím. No. To asi trochu přeháním. Ovšem nějaký skřítek s dobrou náladou se o mě otřel. Nyní mi už ji nemá co zkazit. Peterovi jsem utekla, čeká mě jen prázdný dům. To je přeci dobré, ne?
Zrovna mi hrála pomalá píseň od Jem. Relaxovala jsem a trochu se zklidnila. Srdce mi bylo rychleji než normálně. Asi jsem se moc rozdováděla. Zpomalila jsem a rozdýchávala to. Není kam se honit. Můžu jít přeci pomalu. A tak jsem si vykračovala příjemnou nocí v poklidu. V mp3 jsem přeladila žánr na večerní. Tentokrát mi ale nepřinášel deprese. Mohla jsem ho poslouchat bez obav o zkažení nálady. To už po těch letech praxe přeci poznám!
Za pomalými tóny skladby se za chvíli začaly ozývat i jiné zvuky. Nevšímala jsem si jich a pokračovala dál jako by nic. Ovšem když se píseň změnila a já stále slyšela ty pravidelné rytmické údery, dostala jsem podezření, že něco není v pořádku. Nenápadně jsem si ztlumila mp3, abych si své domněnky mohla potvrdit. Otočení dozadu jsem neriskovala. V uších mi nyní nic nehrálo, přesto jsem slyšela kroky. A já se chovala jako myška. Mé boty nevydávaly absolutně žádný zvuk, to už jsem si stihla ověřit. Z toho všeho vyplývá….Někdo za mnou jde! A nemůže to být náhoda, protože už je to takhle nejméně čtvrt hodiny. Dohrály mi tři písničky, z toho jsou všechny dlouhé okolo čtyř pěti minut. Co mám teď dělat?!
Nenápadně jsem začala přidávat do kroku. Nechtěla jsem hned zběsile prchat, to bych se rovnou mohla sama napadnout. Navíc tu pořád ještě nemám absolutní jistotu, že mě ten člověk za mnou sleduje. Zaposlouchala jsem se do kroků. Ozývala se pořád ta samá konstelace tónů. Oddychla jsem si. Přeci jen se mi něco zdálo a nikdo mě nesleduje. Třeba to je čistě pocestný, který míří ke svému domovu. Někdy se spíše vyplatí jít pěšky než čekat na autobus.
Pak jsem se ale zarazila. Kroky začaly zrychlovat. Klapot podrážek o asfalt byl jasně zřetelný. Napodoboval mou frekvenci. Tohle už náhoda být nemůže. Tady se něco děje. Někdo mě opravdu sleduje! O můj Bože! Co mám teď dělat? Ptala jsem se sama sebe zoufale. Přeci není možné, abych byla sledována. To se nemůže stát mně! V Londýně! V hlavě mi to šrotovalo jako dohromady za celý týden, až jsem se divila, že se ze mě nekouří. Honem, honem, něco vymysli! Přikazovala jsem si. Kroky neustále zrychlovaly a já si už byla stoprocentně jistá.
Ale nemůže to být někdo z té párty? Třeba se mě kluci snaží postrašit. Potřebovala bych se poohlédnout. Jenomže jakmile to udělám, dám o sobě vědět, že vím o tom, že mě někdo sleduje. Ježiš, to je prekérní situace. Kéž bych se do ní nemusela nikdy dostat! Že mě na tu párty vůbec zvali! Mohla jsem teď v klidu ležet doma a nemusela se strachovat o holý život! Přestala jsem nadávat a rozmyslela si, co udělám, i když mě to stálo nesmírné úsilí, protože pod tlakem se nepřemýšlí zrovna nejlépe, navíc se mi pořád vybavovaly nějaké pěstní souboje. Avšak tuhle větu jsem si stačila říct bez nějakého namáhání: ‘Za nejbližším rohem utíkat, ať to bude kamkoliv!‘
A tak jsem vyčkávala a neustále zrychlovala. Roh ulice se blížil. Poznala jsem to okolí jen matně, ale přece. Zapamatovala jsem si název ulice a hned za rohem se rozeběhla pryč. Ten, kdo šel za mnou byl přeci o kousek pozadu. V tomhle jsem měla výhodu. Sprintovala jsem naplno a ze začátku se neohlížela. Po sto metrech jsem to přeci jen udělala a zjistila ne moc potěšující situaci. Pronásledovatel sice nebyl těsně za mnou, ale běžel. A co hůř, mým směrem. Zrychlila jsem ještě víc. V duchu jsem děkovala za občasné běhání venku v přírodě. Jinak bych tohle už dávno neudýchala. Ale jednání v krizových situacích je přeci jen trochu odlišné. Zahnula jsem za další roh, vryla si do paměti jméno ulice a ohlédla se. Zatím se neobjevil. Zastavila jsem se a přemýšlela.
„Tak dělej, dělej. Co teď? Nemůžu mu přeci utíkat donekonečna. Zase tak dlouho to nevydržím. Ach. Honem! Doprdele! Blbá párty. Kreténi! Jestli se mi něco stane, tak je zmlátím všechny do jednoho!“myšlenkové nadávání mi vůbec nepomohlo. Přímo jsem cítila, jak za rohem supí můj pronásledovatel. Neměla jsem už moc času. Musela jsem jednat.
Sebrala jsem všechnu svou energii a přeskočila přes plot do úplně cizí, neznámé zahrady. Schovala jsem se za husté keře u plotu, sedla si do trávy a čekala co nejtišeji, co se teď bude dít. V hlavě mě děsily šílené představy z hororů a thrillerů. Úplně jsem viděla, jak se vedle mě objeví zničehonic a podřízne mě. Lekala jsem se každého zvuku. Nebezpečí na mě číhalo ze všech stran. Navíc. Co když jsem vběhla do zahrady nějakých šílených lidí, kteří mě nakonec zamordují? Adrenalinem jsem se třásla. Drkotaly mi zuby. Musela jsem se kousnout do ruky a držet, jinak bych se prozradila. Měla jsem sto chutí zavřít oči a zapomenout na celý svět. Jen nepřemýšlet nad tím, co se děje. Jenomže když jsem si uvědomila, že je to jako jít slepě proti sloupu, rozmyslela jsem si to.
Co mám dělat? Sama odsud nikdy nevylezu! Může být kdekoli. Ještě se prozradím, nemám odvahu vůbec vylézat, natož chodit někde po ulicích. Kate! Cos mi to proboha udělala? Víš, že nesnáším večírky! Kdybys mě tam nezvala, nemuselo se to stát! Nacházela jsem se v zoufalé situaci. Takhle hrozně jsem se již dlouho necítila. Pořád jsem byla zakouslá do mé ruky. Druhou ruku jsem měla zaťatou v pěst a bouchala se jí do stehna. Pomáhalo mi to, mohla jsem si představovat, že všechny viníky téhle situace mlátím. Opravdu jsem měla sto chutí to udělat. Kdyby ten šílenec, co se za mnou honí, byl slabší, nejradši bych vylezla a jednu mu vrazila. Necítila jsem strach, nýbrž ohromnou chuť někomu ublížit. A pořádně!
„Klap, klap, klap,…“ne! Ze silnice jsem zaslechla kroky. Srdce se mi zběsile rozbušilo. Vždyť se tím prozradím! Dýchala jsem zhluboka nosem, abych se uklidnila. Připadalo mi, jako bych funěla na míle daleko. Jenom vylézt a natáhnout mu. Třeba bych ho překvapila a mohla utéct. Jenomže takhle riskovat nemůžu!
„Pššt, Veru. To si jen namlouváš. Ve všech knihách si to vždycky taky mysleli, ale nikdy slyšet nebyli. Prostě se uklidni a nedělej hlouposti. Jen prochází kolem. Nemůže tušit, že jsi tady.“mluvila jsem k sobě v duchu. Srdci to moc nepomáhalo. Leč přímo mně ano. Trochu jsem se sebrala a začala myslet na něco jiného než na krev. Kroky se zrovna ozývaly přímo přede mnou na ulici. Přes všechno racionální myšlení jsem si nemohla pomoct a kousek popolezla dopředu. Potichu jsem odhrnula větve z křoví a zamžourala do matné tmy. Chvíli mi trvalo, než jsem si na světlejší místa zvykla, leč pak jsem prokoukla. Okolo procházel nějaký vyšší muž s bradkou, kšiltovkou a tmavým oblečením. Byl viditelně udýchaný. Musel být ten pronásledovatel. Žádného takového chlápka neznám, vylučuje se tím tedy varianta toho, že mě chtěl někdo z párty postrašit. Opravdu zažívám „hru na honěnou“. Ani bych neřekla, že se mi to kdy stane. A mezitím, co jsem nevěřila svému uvažování se zvuk podrážek vzdaloval. To ovšem neznamenalo, že jsem měla vyhráno. Mohl se tu v nejbližším okolí nacházet a číhat, až vylezu. Nesmím udělat tu chybu. Pak už bych mu těžko utekla. Taková schovávaná už se jen tak nenajde.
Co jen můžu dělat? Nikdo tu není, kdo by mi pomohl. Do toho domu, v jehož zahradě se nacházím, nehodlám zacházet. Ještě by tam opravdu byli nějací divní lidé. Annie zavolat nemůžu. Od pobřeží až sem kvůli mně asi nepojedou. Policii také přivolat nemohu. Tak co mám ksakru dělat? Ptala jsem se sama sebe. Ruce se mi třásly, nemohla jsem si pomoct. Ten adrenalin chce nějak vybít.

To zvládnu. No jasně, zvládnu. A jak asi? Jsem tu sama, bez nikoho, kdo by mi… Kate. Kate! To je ono! Bydlí nedaleko. Napíšu jí, přijde si s Alexem pro mě a budu moct jít domů! Opatrně jsem vytáhla mobil. Snažila jsem se co nejtišeji. Zakryla jsem rukou displej, aby mě neprozradilo světlo. Přitiskla jsem se k zemi, mobil namířila do země a začala datlovat smsku s prosbou o pomoc. Volat jsem se neopovažovala. To bych rovnou mohla začít řvát na ulici, kde se nacházím.
Vypnula jsem si zvuk a čekala. Po pěti minutách se pořád nic nedělo. Ztrácela jsem trpělivost. Jsem v ne zrovna příjemné situaci a zrovna když někoho potřebuji, nikdo není v dosahu. Copak jsem tak hrozná, že není, kdo by mi pomohl? To tu mám opravdu zůstat přes noc? V nejistotě, vyklepaná?
Zkusila jsem to ještě jednou, leč tentokrát Kate volala. Nechtěla jsem s ní mluvit, jen ji upozornit na to, že se něco děje. Zvonilo to asi minutu a pořád nic. Když jsem to chtěla položit, ozval se v telefonu Maxův hlas.
„Co se děje? Kate tu není, nechala si mobil dole a k ní nahoru nejdu.“brebentil Max. Překvapivě neříkal kraviny. Neopil se tolik, jak jsem čekala! Ale Kate mi nepomůže. Sakra!
Zapřela jsem sama sebe a co nejtišeji zašeptala jediné slůvko: „Pomoc.“
„Co? Co jste říkali?“to snad není pravda! Mám mu to zařvat do ucha nebo co? Když si zavolám pomoc, je mi to stejně k ničemu. Jak já ty kluky nesnáším. Jsou neschopní, nic nechápou! Položila jsem to a nadávala na celý svět. Jednu mu fláknout. Proč ne?! Nevadí, že je to brácha mé kámošky. Trochu jsem se tím zklidnila. Překvapivě.
Počkat! Není přeci tak tupý, aby si nepřečetl ani tu smsku. A jestli mě ten někdo opravdu nemá rád, zůstanu tu do rána. Anebo se už neprobudím. To je taky možnost. Vlastně. Je mě vůbec potřeba? Akorát ze sebe všem dělám obřadního vola. Jenom na mě hodí oslavné věnce, aby mě pak mohli v klidu zapíchnout a pomalounku péct na ohni.
Telefon zavibroval. Lekla jsem se, až jsem nadskočila. Díky bohu za to, že jsem byla stále zakousnutá do vlastní ruky. Sice mě strašlivě bolela, jak jsem ji drtila, leč nevykřikla jsem. A to bylo to hlavní. Zvedla jsem příchozí hovor a poslouchala.
„Vydrž, už si pro tebe jdeme.“zašeptal někdo na druhém konci. Ani si nedovedete představit, jaká vlna úlevy mě zaplavila a to jsem pouze slyšela spásná slova v telefonu. Zavřela jsem oči, kousla se pořádně do ruky, abych se vzpamatovala, a sledovala okolí dál. Měla jsem pocit, že tu pořád někde byl. Jenomže kde? Všude taková tma. Může se skrývat kdekoli. Zase na mě dolehla lehká tíseň. Očima jsem těkala ze strany na stranu a snažila se získat noční vidění. To samozřejmě nepřicházelo. Asi jsem v bláhové naději věřila, že se všechno rozsvítí zeleným světlem a já budu moci v klidu dýchat. I když. Třeba je to tak lepší. Aspoň nebudu vědět, co za hnusy je okolo.
S těmihle myšlenkami jsem přežívala další čtvrt hodinu. Pak se na silnici konečně ozvaly první spěšné kroky. A za nimi další.
„Halo? Jsi tu někde?“volal Max pološeptem. Neměla jsem halucinace, opravdu to byl Max.
„No konečně!“řekla jsem si v duchu. Taky jsem tu mohla tvrdnout další hodinu. Ještě, že se neopil. To by mi byl i ten mobil prd platnej. Pomalu jsem se zvedla ze sedu. Nohy mi už dřevěněly. Jak se mi do nich hrnula krev, běhaly mi v nich mravenci. Opravdu nádhera! Vymotávala jsem se pracně z křoví. Jak jsem sem mohla vůbec vlézt? Ostré větvičky mě drápaly do rukou, švihaly do obličeje a zacuchávaly se do vlasů. Vždyť odsud vylezu jak čarodějnice z pohádek! Kdyby na mém místě teď byla Lana! Nešlo to jinak, rozesmála jsem se na celé kolo.
„Veroniko?“ptal se znovu Max. Asi to muselo vypadat úchvatně. Z ulice sem není vidět, jak jsem si stihla ověřit. Z černého křoví, které se ohýbá a láme, se ozývají podivné zvuky. Jak z hororu!
„Jo, jo. Jsem to já.“zabručela jsem na ně. „Moment. Ono není jednoduché odsud vylézt. Sem jsem se dostala snadno, jenomže zpátky už to tak jednoduché není! Kdybych aspoň něco viděla! Jau…“Museli se na ulici trhat smíchy. „Jen se smějte! Doprdele. Blbý křoví!“Já vím, mluvím sprostě. Dneska jsem si ale nemohla pomoct.
Po dalších několika minutách zápasení s jediným křovím jsem konečně vylezla jako nějaká divoženka. Radši jsem se na kluky nekoukala, už tak se prohýbali smíchy. Potom, co jsem se na ně podívala nenávistným pohledem je ale přešel. Max s Danielem, jež mě přišli „osvobodit“ ze zakletého křoví, zvážněli.
„Co se ti stalo, proboha? Víš, jak jsme se lekli? Takový šoky před půlnocí!“ začal Max. Daniel si mě pouze mlčky prohlížel ze všech úhlů.
„Kate jsem ještě k tomu nemohl vůbec sehnat a když už, raději bych ji nikdy nehledal. Ten její Alex…“lamentoval dál Max. Daniel ze mě stále nespustil svůj upřený pohled. Nevydržela jsem to a propíchla ho svým pohledem také.
„Budeš na mě zírat dlouho?“pošeptala jsem směrem k němu, aby si toho Max hartusící na svou sestru nevšiml.
„Budu, dokud si neověřím, že se ti nic nestalo.“odpověděl polohlasně a nepřestával mě propalovat pohledem. Cítila jsem se hůř, jak když mě honil ten maniak. Moc jsem si tedy nepomohla, jak vidím. Narazím na úchyla a zavolám si ještě většího! Co víc si přát?
„Jak myslíš!“odpověděla jsem mu nepříjemně. „Ale jestli se pod tím tvým pohledem začnu vypařovat, bude to tvoje vina!“teď jsem si totiž připadala přesně jako to prase na rožni. Smaží se a všichni na něj zírají.
„Maxi.“přetočila jsem se k druhému „zachránci“. „Přestaň nadávat na svojí sestru. Nevím sice přesně, co dělali, ale jistě to nebude nic horšího, než co bys dělal ty se svojí holkou. Tak se prosím tě uklidni!“spustila jsem na něj. ‚Neměli by snad oni uklidňovat mě?‘pomyslela jsem si. Tak já tady trčím půl noci v křoví a on si začne stěžovat na svojí sestru. A druhý mě zase neustále pozoruje. Já jsem si pomohla, fakt!
„Nebudu se klidnit. Kdybych se na té pařbě opil, kdo by ti asi přišel na pomoc? Ani ten mobil si nenechává u sebe! Počkej, až jí o tom povím. Takové výčitky do smrti nezažije.“ne! Jen to ne. Přeci to neodnese chudák Kate? Jednou si mlže užívat a já bych jí to pokazila. V žádném případě.
„To ať tě ani nenapadne! Nic jí říkat nebudeš. Prostě se nic nestalo. Taky se nestalo. Nehodlám jí kazit radost. Konečně si někoho našla, tak přeci nebude mít hnedka výčitky, že mě „zanedbala“. Navíc to nemohla tušit a stejně by mi další holka moc nepomohla. Ještě by něco udělal jí.“obhajovala jsem Kate.
„Ale…“nadechoval se povedený bratříček.
„Žádný ale. Prostě to tak je. Neměla jsem volat nikomu, bylo by to úplně nejlepší.“
„Co plácá, prosím tě? Jsme za tebe zodpovědný.“přesvědčoval zase mě Max.
„A odkdy?“divila jsem se. Nemohl jim ujít ten posměšný tón v mém hlase.
„Nooo…Od té doby, co jsi opustila naši oslavu. Naposledy jsi byla u nás, takže mi za tebe máme svým způsobem zodpovědnost. Svedlo by se všechno na nás, kdyby se ti něco stalo. Úplně vidím rodiče! Ty by mi to nikdy neodpustili, že jsem tě nechal jít samotnou domů.“
„Prosím tě. Sama se ulicemi potuluji už skoro tři měsíce a nikdo si s tím hlavu nelámal. Nevím, proč bys to teď měl dělat ty.“
„To už jsem ti snad vysvětlil, ne?“zvyšoval hlas Max.
„Nejsem tvoje sestra, tak se se mnou tak nehádej!“mírnila jsem ho. „Ano. Děkuji, že jste mi pomohli, když jsem to potřebovala. Leč teď už jsem v pohodě, tak se nestarej o to, co není tvoje věc.“rozhostilo se ticho.
„Prosím.“dodala jsem ještě, aby to neznělo příliš krutě.
„Dobře. Já půjdu domů. Už jsi snad mimo bezpečí.“odpověděl Max potichu. Dívala jsem se na něj lítostivě. Tohle jsem nechtěla! Jenomže dokáže to pochopit? Měla bych se omluvit. Před Danielem nechci.
„Pozdravuj Kate. A nebuď na ni zlý. Nemůže za to. Nikdo za to nemůže. Dobrou noc.“pozdravila jsem ho ještě a pak se zadívala do struktury silnice. Hlavou se mi honilo tisíce myšlenek.
„Dobrou.“odpověděl a odešel s rukama zabořenýma v kapse a hlavou svěšenou mezi rameny.
Až po chvíli jsem si uvědomila, že se mnou zůstal ještě Daniel. Celou dobu ze sebe nevydal ani hlásku a nyní čekal na okamžik, kdy zvednu hlavu a podívám se na něj. Pořád si mě prohlížel, já už to raději neřešila. V očích se mi zrcadlila otázka, co teď.
„Mohli bychom jít domů.“prolomil ticho. Dobrý nápad. Nebudeme tu přeci stát celou noc jak trubky. Kývla jsem na srozuměnou a vydala se směrem, kterým jsem jen tušila autobusovou zastávku, popřípadě ulice, jež směřovaly k mému domovu. Šli jsme v tichosti. Každý přemýšlel nad svým problémem. Cítila jsem, že se Danielovy oči občas odlepily ze země a pohlédly na mě. Já však k němu svůj zrak neupínala. Nevěděla jsem proč. Možná jsem měla strach se s ním střetnout. Opravdu netuším. Dnes jsem zažila takových věcí, že jsem těch pocitů plná. To je co říct, co?

Kráčeli jsme půl hodiny mlčky vedle sebe. Autobus jsme minuli automaticky. Lepší je procházka pod noční oblohou než čekání na noční autobus plný pochybných jedinců. Daniel mě musel občas vést, protože jsem oblast, v níž jsme se pohybovali moc neznala. Podle orientačního smyslu bych snad trefila přibližný směr, leč jen s námahou bych se dopracovala správných ulic. Když jsme minuli naši školu, konečně se mi naplno rozsvítilo. Pohlédla jsem na ni se smíšenými pocity. Daniel si toho musel všimnout. Jinak by se nezačal vyptávat. Celou dobu jsme šli v tichosti. Už ho to asi přestalo bavit.
„Jak dlouho tu vlastně ještě budeš?“zeptal se. Zrovna na tohle tedy nemusel.
„Druhý den po plese odjíždím zpět.“jak to letí!
„Aha.“odmlčel se. Zřejmě ho to překvapilo, protože najednou neměl žádnou otázku, kterou by mě zasypal. „To už tu za chvíli nebudeš.“pochopil. Sláva! Zase ticho. Měl toho jistě hodně na jazyku, přesto nevydal ani hlásku. Měla jsem strašnou chuť vybídnout ho, aby pokračoval, jenže mi něco bránilo. Došli jsme do ulice, v níž se nacházel „můj dům“.
„Myslím, že už to domů zvládnu.“obrátila jsem se na něj a poprvé promluvila já jako první. „Díky za doprovod, ale už tě nebudu dál zdržovat. Běž se taky vyspat.“pobízela jsem ho.
„To je dobrý. Nikam nepospíchám. A navíc tě ještě nehodlám ani náhodou opouštět.“co? Asi jsem se přeslechla.
„Eh…“byla jsem v šoku. „A co jako chceš dělat?“
„Dneska se ti stala nepříjemná věc. Nechci tě nechat v opuštěném domě samotnou. Navíc si pořád nejsem jistý, jestli jsi úplně v pořádku.“aha. Takže se bude skrývat za šlechetné úmysly. Na proč ne. Jen si dělej co chceš! Začínala jsem zase zuřit. Raději jsem sklopila hlavu, aby si toho nevšiml.
„Jak víš, že jsem doma sama?“vypálila jsem najednou.
„Zmínila ses o tom okrajově při našem rozhovoru u Maxe.“opravdu? A že si to nepamatuji. „Navíc se to dá dost dobře poznat. Nikam nepospícháš, tudíž ti nikdo nepřikázal, kdy máš být doma. A ty nikam moc nechodíš. Z toho mi vyplynul výsledek.“ No ne. Tak on umí logicky přemýšlet! Já vím, byla jsem na všechny hnusná, leč dneska to ani jinak nešlo.
„A co jako teda hodláš dělat?“zajímalo mě. Ještě aby ne, když se to týká převážně mě!
„No. Půjdem k tobě domů. Já počkám, až si lehneš a až budu vědět, že jsi v pořádku, půjdu domů.“Ah, jak ohleduplné. A já myslela, že všichni džentlmeni už vyhynuli.
„Máš to pěkně promyšlené. To se musí uznat!“pochválila jsem ho ironicky.
„Já jsem to neplánoval. Dělám to jen pro tvoje dobro.“jasně. Vždycky je všechno pro moje vlastní dobro.
„A co když neusnu do pěti do rána. To jako půjdeš domů k ránu?“zajímalo mě.
„Třeba.“
Zmlkla jsem. Chtěla jsem mu něco hezkého říct, ale rozmyslela jsem si to. Odemkla jsem branku od domu a vpustila ho dál. Už tu jednou byl, nebo vlastně víckrát. Aspoň že tak. Propracovala jsem se vchodovými dveřmi dovnitř, pak do kuchyně. Z ledničky jsem vytáhla toasty a dala je opékat. Neumřeme tu přeci hlady! Navíc se o něj musím postarat, když už mě doprovázel až sem.
„Proč vaříš?“pohlédl na mě.
„Nebudeme tu přeci umírat hlady ne? Navíc netuším, za jak dlouho usnu a nehodlám tě tu mučit, když už jsi tu „pro moje dobro“.“aspoň uvidí, že jsem slušně vychovaná. Překvapilo ho to, jen co je pravda.
„Sedni si.“poslechl. Chystala jsem specialitu Jimmyho restaurace. Naučila jsem se tam pár rychlých jídel, kterými nemůžu nikdy nic zkazit. Za deset minut už kuchyní voněly zapékané toasty. Předložila jsem je Danielovi na stůl, podala mu sklenici s pitím a sedla si naproti němu.
„Ty nebudeš jíst?“ptal se.
„Nemám hlad.“
„A to mám jako jíst sám, jo?“
„Mám tě snad krmit?“ po tomhle jsme se oba rozesmáli. Daniel se konečně pustil do jídla a já ho mohla pozorovat. Nesnáším, když pozoruje někdo mě, zvlášť při jídle, avšak na chvíli jsem si to u něj neodpustila. Když si mě všiml, přestala jsem a zašla se podívat na svůj odraz ve dveřích ledničky. Šok vystřídal další záchvat smíchu. Viděla jsem sice jen něco, leč i to stačilo, aby mě to totálně vykolejilo. Ve vlasech jsem měla zacuchané větývky, ruce podrápané od křoví, oblečení zmuchlané a plné bodláků. Výborně! A on mi celou dobu nic neřekne a jen se mi v duchu potutelně směje. Mrcha!
„Tos mi nemohl říct, že vypadám takhle?“ptala jsem se ho s úsměvem na rtech.
„Ne. Je to zajímavý, skoro jako bys šla na karneval.“
„Nebo do lesa.“
„To nepopírám.“
„Hm. Radši jez. Já se jdu umýt.“opustila jsem ho a pádila nahoru do koupelny. Vzala jsem si s sebou oblečení na spaní a vlezla pod sprchu.

„Já jsem připravená.“seběhla jsem za Danielem do kuchyně. Zrovna si po sobě oplachoval talíř. Nečekala jsem, že něco takového kdy udělá.
„Na co?“otočil se na mě od dřezu.
„Jít spát přeci.“
„No jo, vidíš. Já úplně zapomněl.“
„Už to nemyj. Udělám to zítra.“zastavila jsem ho a vedla ho nahoru do mého pokoje, který už navštívil. Automaticky se posadil do křesla, já si vlezla pod peřinu.
„A co teď chceš dělat? Pozorovat mě, dokud neusnu?“prolomila jsem ticho.
„Jo.“
„Ne! Takhle bych totiž nikdy neusnula.“přiznala jsem se.
„Proč?“
„Protože mě to znervózňuje.“
„Tebe někdy něco znervózňuje?“vykulil na mě oči.
„Co je na tom divného?“nechápala jsem.
„Já jen, že jsem tě nervózní snad ještě neviděl. Dneska tě někdo málem přepadl a nevypadáš nějak otřeseně.“
„Měla bych?“nevypadám otřeseně? Vypadala jsem. Ovšem nepřetrvává to do teď.
„No já nevím, já tohle nikdy nezažil.“usmál se Daniel. Podívala jsem se na něj, jak tam sedí v křesle a kouká na mě. Přestože jsem ho tu nechtěla, byla jsem mu nyní moc vděčná, že nejsem v prázdném domě.
„Děkuji.“promluvila jsem.
„Za co?“ozval se.
„Že jsi tu se mnou.“nevěděl, co na to říct. Sklopil oči, znejistěl.
„To je dobrý.“snad se styděl.
Rozhostilo se ticho. Ani jeden z nás už nevěděl, co říct.
„Nechceš přečíst pohádku na dobrou noc?“zeptal se znenadání Daniel. Překvapil mě. Pohádku už jsem neslyšela strašně dlouho. Jen jsem kývla a usmívala se. Stoupnul si a došel k poličce pro knihu pohádek. Vybral Popelku. Posadil se do křesla a začal předčítat. Nespouštěla jsem z něj oči. Vypadal strašně roztomile.
„Byla jednou jedna…“jeho hlas příjemně putoval po pokoji. Nemluvil hlasitě, ani tiše. Vnímala jsem jeho přítomnost, i když až na druhé straně pokoje. Sem tam jsme se střetli pohledem, pak se zase začetl. Zavřela jsem oči a poslouchala. Jeho hlas se rozpíjel, přibližoval, vzdaloval. Konec jsem snad už ani neslyšela. Jediné, co si pamatuji je, když ke mně přišel.
Otevřela jsem rozespale oči a podívala se do těch jeho. Usmál se. Musel si všimnout, že usínám.
„Spi sladce, Popelko.“zašeptal a sklonil se nade mě. Nemohla jsem si pomoct, oči se mi klížily. Zamžourala jsem na něj, jak je vzdálen pár centimetrů od mé hlavy vykukující z peřiny. Přiblížil se ještě víc, usmál se a políbil mě na čelo. Snad jako bych byla jeho malá dcerka. Usnula jsem a ve spánku se šťastně usmívala.