Strasti i radosti života - 5. kapitola

5. kapitola

Původně jsem měla být ještě týden doma, v klidu, ale já přemluvila jsem mamku, abych mohla jít do školy. Doma už mě to vůbec nebavilo a nemohla jsem skoro nic děla, jen ležet, ani s Peggy jsem nemohla chodit ven, proto ji dostal na starost Tom. Divím se, že se nebránil, ale když se dozvěděl, co se mi stalo, tak neprotestoval a ochotně (což je co říct) mi, když může, pomáhá.
Do školy mě odvezla mamka autem pět minut před osmou, abych se nemusela tolik hýbat. Tělocvik jsem pochopitelně neměla a ještě asi měsíc mít nebudu. Je to škoda, tělocvik mám docela ráda (hlavně gymnastiku), takže mě to docela mrzí, ale na druhou stranu se tam můžu učit na další hodinu.
Když jsem se s mamčinou pomocí dobelhala do třídy, Marča se ke mně vrhla a kdyby ji mamka nekrotila, tak mě umačká. Jeden de*** ze třídy chtěl být asi znova středem pozornosti (jako skoro vždycky), tak schválně nahlas řekl, že jsem maminčin mazánek, který nedokáže jít do školy sama jen se zlomenou rukou. Máma to slyšela, přišla k němu a řekla mu „až budeš mít zlomenou skoro polovinu žeber a nebudeš se moct asi týden pořádně pohnout, pak můžeš Klárce říkat mazánek, ale první si to sám vyzkoušej!“ Zatnula mu tipec, barvy v jeho obličeji se měnily z červené až po zelenou, skoro jako semafor. Pak už mi dal pokoj.
Ten první den byl pro mě dost náročnej, protože při stěhování do učeben jsem se nejmíň jednou s někým srazila a pak mě to bolelo. A nebyla jsem zrovna nejrychlejší, když jsem měla jít k tabuli a byla jsem trochu prkenná, ale naštěstí pro mě byli učitelé shovívaví, protože věděli, co se mi stalo. A projevil se tu ještě jeden problém – Vánoční ples. Chtěla jsem tam jít, ale bohužel jsem neměla partnera, protože na konci 8. třídy jsem to neřešila a teď bylo pozdě, protože kluci, kteří byli aspoň trochu ucházející, byli obsazení. A dneska odpoledne byla první schůzka a já mám holt smůlu.
Když jsme s ostatníma došli do jídelny a sedli si s jídlem (nebo co to vlastně bylo), přisedl si ke mně Jakub.
„Ahoj marode,“ začal nesměle, „víš, chtěl jsem se zeptat, jdeš na ten ples?“
„Nejdu, protože nemám partnera, jestli tě zajímá zrovna tohle,“ trochu jsem po něm vyjela. Vím, že to nebylo moc zdvořilý, ale prostě mě štvalo, že na ten ples nejdu.
„No, říkal jsem si, nešla bys tam se mnou?“ otevřela jsem pusu úžasem až mi málem vypadla z pantů, „ale jestli nechceš nemusíš,“ byl neuvěřitelně roztomilej, když mi to říkal. Nemohla jsem mu říct ne a ani jsem nechtěla, byla to jedinečná příležitost, jak na ten ples jít a umožnit to taky Jakubovi.
„Tak jo, půjdu tam s tebou moc ráda,“ vyvalil oči a dal mi pusu na tvář. Musela jsem se na něj usmát. Nevím proč s mi ze začátku nelíbil, vždyť je to úžasnej kluk.
Po obědě šla Marča za Zuzkou a já zůstala s Jakubem, sedli jsme si před školou na schody a povídali jsme si. Všechno bylo v pohodě až do doby, než se naše téma zatočilo k mému úrazu.
„Co se ti stalo, Kláry? Když jsi volala Marči, byla z toho úplně vykolejená, ale nic nám neřekla, jen to, že jsi v nemocnici.“
„Jo, Marča je skvělá, můžu se na ni vždycky spolehnout.“
„Neodbíhej, prosím, od tématu,“ chjo, asi mi nezbývá nic jinýho, než mu něco říct.
„Tak jo, spadla jsem doma ze schodů. Jsem prostě nešika,“ moc mi zřejmě nevěřil, jeho pohled to prozrazoval.
Podívala jsem se na hodinky a zděsila jsem se – za 2 minuty nám začínalo odpolední vyučování. Jakub hned pochopil, proč se tak tvářím a udělal něco pro mě naprosto nepochopitelnýho – zvedl mě do náruče jako pírko (a to nejsem nejlehčí) a donesl mě až do šatny. Vysvětlil to tím, že bysme to nestihli, kdybych šla po svých. Naštěstí učitel, kterého jsme měli, měl zpoždění, takže jsme to stihli. Lidi, co nás viděli, jen kroutili hlavami, že jsme blázni (což jsme svým způsobem byli). Než jsem si vytáhla tašku ze skříňky, Jakub byl už nachystaný se zbytkem třídy k odchodu do třídy, ale učitel pořád nepřicházel. Po asi deseti minutách čekání za námi přišla naše bývalá (naštěstí) učitelka češtiny (vypadá jako čarodějnice a je naprosto k ničemu).
„Tak mládeži,“ hrozný oslovení, my jí taky neříkáme soudružko učitelko, „pan učitel tu teď není a budete mít výtvarku se mnou,“ sdělila nám, výrazy ostatních napovídaly, že by měli radši cokoliv jinýho, jen ne ji. Otočila se a vyrazila do učebny výtvarky, všichni ostatní šli poslušně, avšak neradi za ní. Výtvarka s ní byla (jako obvykle) nuda – ze začátku ani nevěděla, co má s námi dělat. Nakonec vymyslela to, co bysme dělali s naším učitelem – karikatury slavných. V téhle třídě jsou tři řady lavic, které jsou spojené k sobě, takže když se zadaří, tak mají skoro všichni z obou stran souseda. Vedle mě sedí Marča se Zuzkou a Ivetou, kluci z party sedí vzadu s ostatníma klukama.
Konečně zvoní! Naštěstí jsme bez újmy na zdraví přežili ty dvě hodiny s naší „oblíbenou“ paní učitelkou. Sbalili jsme si věci a šlo se na první schůzku tancování, i když ne všichni, protože asi pět lidí nejde od nás ze třídy a z „áčka“ nejdou čtyři lidi. Za pět minut už si pro nás přišla naše učitelka tělocviku (nás holek – kluci mají učitele) a odvedla si nás do tzv. velké tělocvičny, tam na nás už čekala naše učitelka hudebky. Posedali jsme si na lavičky a čekali jsme až začnou svůj počáteční projev.
„Jsem ráda, že se nás tu sešlo tolik,“ začala tělocvikářka, „snad to tak zůstane a nikdo neodejde, protože pak bychom měli lichý počet párů a to by nebylo nejideálnější. Loni se nám totiž stalo, že jedna holčina přišla týden před plesem s tím, že jede na hory, pak jsme museli celou sestavu měnit a celkově to bylo zmatené, takže vás prosím, nedělejte si na 26. ledna 2008 jiné plány, než ples! Původně nás měl být lichý počet, ale přihlásil se ještě jeden pár, takže je to super. Během příštích měsíců nás čeká velká dřina, a proto vás prosím, choďte pravidelně. Počítejte také s tím, že někdy v prosinci budete mít spojený tělocvik, abychom všechno zvládli. Možná si teď říkáte, že máme hodně času, ale to není pravda! Času je hrozně málo, to brzy zjistíte sami. Já myslím, že jsem toho řekla dost,“ skončila. Takový projevy má často, ale u tohohle aspoň neřve. Teď se slova ujala učitelka na hudebku.
„Já mám ještě pár připomínek. Za prvé – choďte sem v pevné obuvi a ne v pantoflích. Je to proto, abyste měli pevnou nohu a něco se vám nestalo. Za druhé – dostanete lísteček pro rodiče, kde budou potřebné informace o plese. Za třetí – holky budou mít na ples bílé šaty, bezpodmínečně a kluci budou v černém, kromě motýlka, ten bude bílý, ale i tohle budete mít na tom lístečku. To bude asi všechno,“ no to dopadne, už to vidím….
Jsme s Jakubem tak trochu divnej pár - on je tu novej a já jsem skoro invalida, ještě abych si zlomila nohu a budu invalida úplně. Normálně bych měla jít po Jakubově levici, ale jelikož já normální nejsem a mám zlomenou levou ruku, musím jít po Jakubově pravici, takže než mi tu sádru sundají, budeme chodit obráceně. Učitelky se tomu jenom smějí a radši nic neříkají, jsou rádi, že jsme přišli. Je nás tu celkem 18 párů (což je 36 lidí) a to už je dost, když k tomu připočítáte, že každej tam bude mít rodinu a přijdou ještě loňští deváťáci a to nepočítám učitele, co tam přijdou. Ve výsledku se do toho našeho malýho kulturáku ani nevejdeme, ale když se tam vešli loni, předloni, atd…tak se tam asi vejdeme i letos, ale asi tam bude k nehnutí. Stejně se ale všichni těšíme.
Během té hodiny, co jsme tam strávili, jsme v podstatě chodili kolem tělocvičny a nacvičovali jsme kroky, ale ty jsou naštěstí jednoduchý – raz, dva, tři, raz, dva, tři,…a začali jsme se základní choreografií. S Kubou (už mu neříkám Jakub) jsme si stihli pokecat, sice jenom šeptem a okrajově, ale stačila jsem si uvědomit, že Kuba není zas tak špatnej, je dokonce milej a to dost. Stihli jsme si i domluvit (i s ostatníma s party), že půjdem na pizzu a pořádně oslavíme začátek tanečních. Učitelky se dohodly, že nám to napíšou jako taneční kroužek a to loni nebylo. Další novinka taky je, že ples bude v sobotu (poprvé), protože minulý plesy byly vždycky v pátek, ale zatím to nikomu nevadí.
Hodinu jsme zdárně dokončili a příští úterý nás čeká další až do plesu. Do šaten jsme se nahrnuli jako velká voda a stihli jsme uklízečkám pošlapat „vytřenou“ podlahu. Vytáhli jsme si tašky ze skříněk a přezuli jsme se (ale jinak budeme chodit tancovat v botách, ve kterých chodíme do školy, abychom měli pevnou nohu na, aby se nám v pantoflích nic nestalo) a pak hurá domů. S partičkou jsme se domluvili, že si zajdeme domů pro peníze a že si tam necháme tašky (přece je nebudeme tahat do pizzérky) a sejdeme se u Jednoty. Konečně jsme byli zase všichni spolu, tohle se nám nestalo už od prázdnin. Skvěle jsme se bavili, jedli jsme pizzu a pili kofolu. Servírka z nás měla nejspíš „radost“, protože jsme dělali docela kravál. Ale všechno musí jednou skončit a úderem šesté hodiny jsme museli jít všichni domů, ale já jsem se rozhodla, že ještě půjdu do knihovny půjčit si nějakou knížku, poněvadž už nemám co číst, i když mamka říká, že bych si měla radši číst učebnice a ne nějaký „kraviny“, většinou dělám, že ji neslyším. Šla se mnou ještě Zuzka, ta je taky takovej čtecí typ. V knihovně jsme byly za chvíli a knížky (plánovala jsem sice, že si půjčím jen jednu, ale nakonec jsem si půjčila tři knížky) jsem si vybrala hned. Cestou domů jsme si povídaly a nadávaly na školu a na středy – máme hroznej rozvrh (1.hodina – chemie, 2. hodina – matika, 3. hodina – fyzika, 4. hodina – příroďák, 5. hodina – občanka a 6. hodina čeština – ty poslední dvě hodiny jsou v pohodě, ale ty čtyři předchozí jsou hrozný). Pěkně jsme si zanadávaly a u křižovatky, která dělí ulici jsme se rozloučily a zamířily domů.
Přišla jsem ztrhaná, ale spokojená – kdo by taky nebyl s plným žaludkem J. Doma nikdo nebyl. Mamka šla pro Lucku do školy nebo k babičce a tátu jsem neviděla od té doby, co jsem byla v nemocnici. Vysvětlení prázdnoty domu vyselo na lednici. „Jela jsem pro Lucku do školky a cestou se zastavíme u veterináře s Peggy. Můžeš skočit do obchodu pro jídlo – seznam a peníze máš na stole. Měj se. P.S: Posíláme ti všechny tři velkou pusu. P.P.S: Kup si něco dobrýho ať mi neumřeš hlady.“ Musela jsem se smát, ačkoli jsem před necelou hodinkou jedla pizzu, koupím si nějakou sladkost J.
Vykoukla jsem rychle ze dveří našeho bytečku, abych zjistila jestli nepotkám Kubu. Nechci, aby se dozvěděl, že jeho sousedi jsme zrovna my. Vzduch byl čistý a já mohla nerušeně jít. Ovšem venku jsem Kubu potkala.
„Ahoj,“ zdravil hned, jak mě zmerčil, „kampak ses vydala?“
„Nakupovat, lednička nám zase zeje prázdnotou,“ dneska jsem byla dobře naladěná a hezky jsem mu odpovídala – holt jsem dobře vychovaná JJJ.
„A kam jdeš ty?“ Ani jsem se nemusela ptát, protože pod jeho nohama se motalo to malý, dlouhý a uštěkaný stvoření, který si říká pes – jezevčík.
„Venčim Andyho a sebe taky,“ mile se na mě usmál a se mnou to dělalo divy. Nemohla jsem uvěřit tomu, že se mi ten kluk začíná líbit. Nehledě nato, že pořád nemůžu zapomenout na Bena. Bože, nikdy jsem s klukama takové problémy neměla. Kuba si všiml mého výrazu a nejistě se pousmál, zase nevěděl, co říct a já jsem to taky nevěděla. Bylo to dost trapný a oba jsme si to uvědomili a jenom jsme se na sebe blbě culili. Nejspíš mi asi hrabe (to není nic neobvyklýhoJ) a vidím Benovo auto stát před barákem paní Mrázkové (je to starší, milá paní, která se přátelí s babičkou a je často u ní na návštěvě, takže naše rodiny se celkem dobře znají, ale nepamatuju se, že by někdy mluvila o Benovi).
Teď mi to teprve docvaklo – je skoro půl sedmé a já jdu nakupovat, to není nic zvláštního, ale u nás v obchodě zavírají v pět. Kuba si to zřejmě taky uvědomil.
„Nechci ti nic říkat, ale nezavírají v obchodě v pět?“ Vypadal jsem před ním jako idiot.
„Taky mě to napadlo, ale až teď,“ zase jsem se blbě usmála.
S tím, že mám vidiny jsem se smířila, ale že mám i slyšiny, to přece nejde!!! Podívala jsem se směrem k tomu autu a vidím, že na mě někdo mává a slyším, že na mě někdo volá.
„Klááááro!!!“
„Jejda, Ben,“ ujelo mi. Rychle jsem mu zamávala, abych ho pozdravila, ale to mu nestačilo. Přišel ke mně a vlepil mi pusu na tvář. Hned jsem zrudla jako rajče.
„A-a-a-hoj,“ vykoktala jsem, „co tu děláš?“ Já vím, hrozně inteligentní otázka.
„Jel jsem k babičce, už jsem u ní dlouho nebyl a ona je chudinka sama,“ rozesmála jsem se na plné kolo.
„Myslíš paní Mrázkovou?“ dostala jsem to ze sebe, když jsem popadla dech. Ben přikývl.
„No tak to neměj strach, protože paní Mrázková se umí zabavit. Chodí k babičce a skoro pomohla babičce a našim vychovat mě a teď Lucku,“ objasnila jsem mu situaci.
„Bábinka se nezdá,“ další záchvat smíchu. Označení „bábinka“ mě dostalo. Chudák Kuba tam stál a koukal na nás jako na blázny (na mě jako na toho blázna).
„No nic, já už jdu domů, ať se po mně taťka neshání. Ahoj,“ chudák, byl celej skleslej.
„Ahoj a měj se, zítra se uvidíme,“ vím, že to nebylo rozloučení, jaký jsem chtěla, ale na tom momentálně nezáleží. Mám tu přece Bena. Kecali jsme spolu ještě dobrou hodinku a probrali jsme všechno – od školy po mou zlomenou ruku. Naši konverzaci přerušil až mně tak známý štěkot. Pár vteřin nato se zpoza auta vyřítila Peggy a mířila rovnou k nám.
„Ježiš, kdo takovou potvoru nechá bez dozoru a vodítka,“ lekl se jí, ale kdo ne, ale „potvorou“ jí nazvat nemusel.
„K noze,“ zavelela jsem a Peggy poslechla – mám to ale vycvičenýho pejska J. Ben se na mě díval s otevřenou pusou.
„To je tvůj pes?“ divil se.
„Přesněji fenka,“ poupravila jsem jeho slova.
„Neříkala jsi v nemocnici, že je to fenečka, skoro ještě štěně? Vždyť má nejmíň 65 centimetrů!!!“
„Neubírej jí tak, má 76 cenťáků,“ zatvářila jsem se naoko dotčeně. Začal se smát, ale to už k nám šla i mamka s Luckou. Pozdravily jsme se a dala jsem Peggy vodítko, pak se mamka pozdravila s Benem a prohodili pár zdvořilostních frází. Nakonec jsme se museli rozloučit, ale Ben mi dal na lístečku napsaný svoje číslo na mobil, abych mu napsala.