Dvě dítka z bohatého hnízda (2. část)

Joana se probudila s velmi rozporuplnými pocity. Nejenže musí dnes večer na ples, ale čeká jí šílený nákup šatů s její matkou a ještě horšími sestrami, Ethel a Melisou.
Jen co vstala, vřítila se do pokoje její matka a začala něco blekotat.
"Manikúra, pedikúra v deset třicet, zkoušky šatů ve dvanáct, kadeřníka máš na třetí a vůz přijede v sedm. Nějaké otázky?" obrátila se na ní matka.
"Dobré ráno, ne co to má být?" vytrhla jí ten seznam z ruky.
"Tvůj dnešní program, drahoušku. Za půl hodiny pro tebe přijdu." otočila se a odešla. Joana na ní zůstala zírat s otevřenou pusou. Rychle si zavolala na kliniku.
"Mandy? To jsem já, Joana. Prosím tě, dneska nebudu moci přijít, zvládneš to beze mě?" zeptala jsem se s nadějí v hlase, že mě nutně potřebuje.
"Co blbneš Joan. Tvoje matka sem včera volala, že dnes nejdeš do práce."
"Co....jo, takže....no moc děkuju." položila telefon.

Celá rozzuřená se oblékla a vydala se za matkou.
"Co si to prosím tě dovoluješ? Ty nemusíš pracovat, já to dělám ráda. Jak sis mohla dovolit mě uvolnit z práce? To už vážně přestává všechno. Tohle je poslední kapka. Na ten ples jdu stejně jenom kvůli babičce. Zítra se odstěhuju pryč. Moje poslední slovo." rozkřikla se na matku a šla zavolat babičce, která prozřetelně bydlela na druhé straně města, poblíž Joaniny kliniky.
"Babičko, jsi doma?"
"Jistě, Joan. Děje se něco?"
"Jo, přijdu za deset minut." zaklapla mobil a běžela k autu. Nasedla a uháněla k babičce.

Před domem prudce zabrzdila a vřítila se dovnitř jako velká voda.
„Babi!!“ zavolala z haly.
„Nahoře!“ ozvalo se z horního patra. Rychlostí světla vyběhla schody a vlítla rovnou do pokoje, div neporazila Jamese, babiččina komorníka.
„Babičko, prosím, řekni, že se k tobě můžu nastěhovat, prosím!!!“ zoufale se k ní tiskla.
„Ale samozřejmě. A teď si sedni a řekni mi, co se zase stalo.“ řekla a podala jí šále čaje.
„Děkuju, matka mi zase rozbourala program. Měla jsem na dnešek moc práce a ona si mě, samozřejmě bez mého vědomí, omluví z práce. Kromě toho mi naplánuje celý den, jako by měla právo o tom rozhodovat. Vím, že jsem nejmladší, ale to neznamená, že jí budu poslouchat na slovo jako moje starší sestry.“ upila čaje.
„Babičko, nešla bys prosím dnes se mnou vybrat ty šaty. Za dvě hodiny mám být nevím kde. S tebou je to vždycky jednodušší.“ zadoufala s nadějí v hlase.
„Dobře.“ Babička zazvonila na Jamese. Ten se jako vždy okamžitě objevil.
„Přála jste si, madam?“
„Řekněte Rogerovi, ať připraví auto.“
James se uklonil a odešel.
„Myslíš, drahoušku, že to stěhováním vyřešíš?“ podívala se na ni s tázavým pohledem vědmy.
„Ano, jsem si tím jistá. A pokud ani to nezafunguje, asi se odstěhuju na Mars, jen abych byla mimo její dosah.“
„Tak už se uklidni a řekni mi, jaké bys chtěla šaty.“ přehodila babička téma.
„Něco jako posledně. Jednoduché a hlavně nenápadné.“ zapřemýšlela Joan.
„Rozumím“ mrkla na ní babička a táhla ji z pokoje ven.

V místním obchodě se společenskými šaty byli na Joanu zvyklé. Kvůli ní tu měli speciální skříň se šaty, které by žádná „správná“ žena neoblékla. Jen jednou prohlédla skříň a měla vybráno. Na světlo pak vytáhla světlounce zelenkavé šaty, které se jí hodily k očím. Byly v princesovském stylu, takže obsahovaly korzet a nabíranou sukni.
„Myslím, že lépe si udělat nemohla.“ usmála se babička a šaty jí zaplatila.
„Děkuju, babi, že jsi to se mnou zvládla.“ políbila jí na tvář a spěchala na manikúru a kdoví co ještě.
„Ahoj, uvidíme se večer.“ zavolala ještě a byla pryč.

Joan se po manikúře a pedikúře konečně dostala k obědu, zašla si do své oblíbené restaurace, v domnění, že si vychutná jídlo. Nicméně si nestačila ani objednat a už se k ní řítila její matka.
„Joano, no kde jsi. Měla jsi už dávno být na zkoušce šatů.“ rozčilovala se.
„Pro tvoji informaci jsem si už šaty koupila. Teď kdybys dovolila, se chci najíst, za tři hodiny mám být u kadeřníka a pak je ples. Takže jsem přistoupila na tvé podmínky, teď bys mě mohla nechat najíst.“ řekla s tak vysokým sebevědomím jako nikdy předtím.
„Co si to dovoluješ, Joano.“ soptila matka.
„Jen ti sděluju fakt, že už jsem dospělá a to už šest let. Takže si jdi za mými vypečenými sestrami, ať na tebe zbytečně dlouho nečekají.“ řekla a pustila se do jídla.
Její matka se beze slova otočila a vyšla ven z restaurace.
*konečně je od ní klid* poděkovala v duchu Bohu.

Gregory na tom byl přece jenom lépe. Toho matka alespoň do ničeho nenutila. Naplánoval si kratší práci a celý den strávil na své farmě. Čekal důležitý porod své nejoblíbenější klisny Star. Měli se jí narodit dvě hříbata, což je celkem složité. Dopoledne strávil v klidu a Star nebyla nervózní a tak mohl odejít dřív, aby se stihl připravit na ten ples. Pořádně se umyl, aby nebyl cítit koňmi, oblékl si tradičně tmavý oblek a vyrazil za babičkou Margarettou.

Ta ho už čekala, protože byla nervózní, jak Gregory přijme Joanu. Margaretta s Juliettou byli už dlouho za jedno, aby si Greg vzal Joanu. Tenhle ples byl jen další záminkou pro jejich seznámení.
„Ahoj, babi.“ pozdravil ji a dal jí pusu na tvář.
„Oh Gregu, tolik jsem se těšila, až přijdeš. Za necelou půlhodinu je tu vůz.“ upozornila ho babička.
„Jistě, přece bych nepřišel pozdě, když už jsem ti to slíbil.“ usmál se a sedl si do křesla.
„No vím, že tě plesy nezajímají, ale snaž se Joanu nějak zabavit. Stačí tak dvě hodiny na plese a můžeš jít domů. Všechno už jsem zařídila a tvoje matka taky souhlasila, sice pod tlakem ale souhlasila.“ mrkla na něj a jemu bylo všechno jasné.

Joana i s Juliettou seděli v limuzíně a jeli do domu Melissových, kde se konal ples.
Joaně to moc slušelo. Rudé vlasy měla rozpuštěné, jen z několika pramenů jí kadeřnice udělali copánky, které spínaly celý účes.
„Moc ti to sluší, Joano.“ řekla Julietta a povzbudivě se na ní usmála.
„a netvař se tak ublíženě, na plese se zdržíš dvě hodiny a pak můžeš jít domů.“
„dobře, babí.“ usmála se konečně Joana.
To už ale limuzína zastavila před domem. Obě vystoupili a lehkým krokem vystoupali po schodech do tanečního sálu.