Osudové setkání XI.

Prostě si pořád nedokážu připustit, že Petr neprovedl to, co si myslím, že provedl. Takovou dobu jsem o tom byla přesvědčená, ale začínám mít pochybnosti. Tolik si přeju, aby tomu tak bylo, aby to byly jenom hloupé výmysly, abychom zase mohli být v obětí…
Ano…chtěla bych být zase s ním, vychovávat naše dítě, které přijde každou chvilku na svět, užívat si jeden druhého. Ale přes tohle všechno stále pochybuju…ale v jednom jsem pevně rozhodnutá. Nechci dítěti odepřít péči otce. Ať už to dopadne jakkoliv, Petr bude vychovávat naše dítě stejně tak jako já. Proto jsem se taky rozhodla, že si s ním promluvím a tak tady strojím před dveřmi jeho kanceláře a dohaduju se s jeho sekretářkou.
„Pan ředitel Vás teď nemůže přijmout, má důležitou poradu.“ Řekne mi, ale já se prostě odradit nenechám, dneska s ním mluvit musím, jinak bych ztratila odvahu a už nikdy bych tady nepřišla.
„Já tady na něho počkám.“ Sednu si do křesla a otevřu časopis, který najdu na stole. Po chvilce ho znechuceně zavřu, protože nerozumím ani slovu. Podívám se na titulní stránku a hned pochopím proč…manažerským věcem já opravdu rozumět nemůžu!
Nesnáším čekání…a že se teda načekám dlouho. Dvakrát s díky odmítnu kávu, netrpělivě poklepávám nohou až se nakonec rozhodnu postavit, protože dlouhé sezení mi nedělá dobře. Když si upravuju vyhrnuté tričko přes bříško, konečně se otevřou dveře, až sebou škubnu. Ze dveří začnou vycházet samí muži oblečeni v oblecích a kravatách.
„Slečno Kopecká, můžete jít.“ Ukáže mi směrem ke dveřím. Naposled se rozhlédnu, jako kdybych hledala odvahu, kterou jsem už stejně dávno ztratila, ale přes to se rozhodnu jít. Potichu za sebou zavřu dveře a popojdu dál. Petr stojí zády ke mně a dívá se z okna. I přes to, že je ke mně otočený zády, dokáže ve mně vzbudit touhu.
„Petře?“ řeknu potichu až si myslím, že to slyšet nemůže. Ale slyšel to, prozradilo ho to, jak ztuhl a pomalu se ke mně otočil. Upře na mě svůj zrak, chladný a neústupný…
„Sáro? Co tady děláš?“ řekne téměř překvapeně, jako kdyby už nedoufal a nevěřil, že mě ještě někdy uvidí.
„Já…chtěla bych si s tebou promluvit.“ Znejistím, ale pokud možno nedám na sobě nic znát. Nemůžu dát najevo, že se strašlivě bojím, co z toho vznikne, že mě může každým okamžikem vyhodit. Ani bych se mu nedivila, kdyby to udělat, když jsem se k němu naposledy chovala opravdu strašně.
„Tak se posaď, přece nebudeš celou domu stát.“ Ukáže mi na křeslo naproti tomu svému. Ztěžka se posadím, protože s mým velkým bříškem to jde opravdu těžko. Petr celou dobu ze mě nespustí oči, ve kterých se na malou chvilku mihne bolest, až si myslím, že jsem si ji vymyslela.
„Tak…?“ řekne netrpělivě Petr, ale zůstane stát.
„Jen jsem ti chtěla…tedy, nejdřív bych se ti chtěla omluvit za to naše poslední setkání. Vím, že je to už dávno, ale nedokážu na to zapomenout.“
„No, to je opravdu už dávno, ale kvůli tomu si určitě nepřišla že?“ povytáhne obočí.
„Ty mi to ani trošku neusnadníš, že?“ z popudu se zase postavím, abych mu byla aspoň trošku v úrovni očí.
„Proč bych měl? To ty si mě od sebe odhodila, zmizela si, nedala mi ani vědět, že čekáš dítě. Nevidím důvod, proč bych ti to měl teď usnadnit.“ Z jeho chladného, neústupného hlasu mi naskočí husí kůže, až se celá roztřesu.
Přes to se rozhodnu tady zůstat a říct mu to, proč jsem přišla. Zhluboka se nadechnu, abych nabrala síly, podívám se mu pevně do očí a nemíním uhnout.
„Chci, aby si měl na výchově našeho dítěte stejný podíl jako já.“ Vyřknu ta slova, kvůli kterým jsem tady přišla.
„Takže je to naše dítě.“ To je jediné, co Petr řekne. Dívá se na mé bříško jako v tranzu, jako kdyby se mu splnilo to nejtemnější přání. Pak udělá to v co jsem nikdy nedoufala. Projde kolem stolu a pevně mě obejme.