Příběh ze života

Je 3. září 2007, půl osmý a já sedím v učebně číslo 2, ve své nové škole-Střední škole SČMSD Humpolec. Učebna číslo 2 je učebna cestovního ruchu a není vybavena klasickými lavicemi, ale oválnými stoly. U každého jsme čtyři. Do řeči jsem se dala s Lindou, která seděla vedle mě.
Ze školy nás pustili v půl dvanácté. Rodiče mi mezitím odvezli věci na intr. A že jich bylo. Připadalo mi to, že se stěhuju na severní pól.
Je půl čtvrtý, rodiče odjeli a já jsem teď naprosto svobodná. Je to zvláštní pocit vědět, že je uvidím každý víkend, ale celý týden nic. Ale pravda je, že na intr jsem chtěla vždycky, abych se osamostatnila, ale taky proto, že se mi nechce trávit denně dvě hodiny v buse.
Na pokoji jsem s Ivčou a Lenkou. Z naší třídy je tady ještě Simona a to je všechno. Jinak ve třídě je nás 20 - 20 holek. To jsem zvědavá, jak to dopadne.
Musím uznat, že školu jsem si vybrala dobře. - Jsem tady alespoň zatím spokojená. Na intru mě štve jedna zásadní věc - letošní třeťáci chodili v prváku tak opilí, že už druhým rokem mají prváci zkrácený vycházky. Ale jinak pohoda.
První týden mě taky stál dost kreditu. Hlavně na telefony a SMSky s Máří. Na Bertě si totiž zase něco začala s Pavlem a já mám teď zjišťovat, jak to mezi nima vlastně je-tedy co si o tom myslí Pavel. K mé velké radosti je patro nade mnou. Fakt úžasný.
Jediná pozitivní věc, která vyšla z posledního parketu, je to že jsem si začala esemeskovat s Martinem. Ale štvalo mě, že nemám číslo na Honzu. I když Martin byl zlatíčko a posílal mi sladký SMS.
První víkend mě čekal šok. - V neděli jsme šli s Máří ven. Nejdřív musím říct, že se s Pavlem dali dohromady. A druhá zpráva byla: „Ale na škole se mi nelíbí, ta chemie je tam fakt těžká“ řekla „chci přestoupit.“
„A kam?“
„To ještě nevim, ale vím jistě, že chci pryč.“
„Tak dej vědět, kam pudeš.“
Byla jsem doma, ležela na posteli, když mi od Máří přišla SMS.
Prosím tě zeptej se u vás v Humplu, jestli tam je místo, papa.
Musela jsem si zprávu přečíst několikrát. Nakonec jsem souhlasně odepsala.
V pondělí jsem se tedy zeptala naší třídní a taky na intru. Místo bylo a tak si Máří začala zařizovat přestup. Všechno klaplo a bylo tedy jasné, že s námi pojede už příští týden na seznamovací GO program pro prváky. A taky se nám povedlo zařídit si, že budeme spolu na pokoji.
Tohle stěhování mělo jednu výhodu. Spoustu lidí jsem poznala líp. A hlavně jsem si našla další nej kmošku - Martinu. Martina bydlí až u Hradce Králové a je přesně o týden starší něž já.

Koncem září jsme obě jeli do Pacova na pouťovku. Pavel tam samozřejmě taky byl, a tak jsem po určité době vyklidila pole a začala se flákat po pouti. A na koho jsem nenarazila. - No jasně, na kluky z Chyšky.
Po chvíli po mě začal chmatat Vlasta. Martin a Honza mě naštěstí odvedli k lavičce. Když jsem se na Vlastu dívala, tak jsem za živýho boha nemohla pochopit, jak se mi mohl někdy líbit.
Najednou mě kluci objali a Honza řekl:„Tuhle už nikomu nedáme.“
„To teda ne“ přisvědčil Martin.
Povídali jsme si a já se smála, až mě bolelo břicho.
Potom mi Martin dal najednou pusu.
„Naštveme Vlastu?“ mrkl na mě.
Přikývla jsem a přitáhli jsme se k sobě.
„A Vlasta se zrovna nedíval“ prohlásil Honza zklamaně, když jsme přestali.
„Tak na něj zavolej“ vyzval ho Martin a znovu mě začal líbat.
„Vlasto“ zavolal na něj hned Honza.
Bylo slyšet jen něco skoro nesrozumitelného. Byl už totiž dost opilý.(Jinak by po mě taky znova nevyjel, že jo).
Jenže k jedné ráno se vše nějak zvrtlo. Já a Martin jsme se pořád pusinkovali, když se Vlasta chtěl začít prát. Martin, Honza a Jula ho hned chytli. Jula při tom málem dostal jednu do zubů, protože Vlasta se jim chtěl vytrhnout.
Aby se doopravdy nezačal rvát, tak odjeli domu. Pavla s Máří jsem odmítala jít hledat, a tak jsem čekala, než přijel Mářin táta a my mohli jet domu a konečně zalíst do teplé postele.
Martin slíbil, že napíše, ale nenapsal. Jula sice říkal, že se na mě pořád ptal, ale neozval se, tak jsem to nechala plavat.

Čas na intru nám plynul a plynul...Mimo jiné jsem mezi kluky našla kámoše. Líčit vám Štefana, nemá cenu. Nikdy totiž nevíte, co udělá. Prostě jsou to moje nový zlatíčka.

Je po Vánocích a já přemýšlím, jak mám tenhle příběh ukončit. Myšlenky mi hned sklouznou k Máří, Martině a Štefanovi. O tom co jsme na intru vyváděli tady vyprávět nebudu-to by bylo na dlouho.
Nutno říci, že Máří a Pavel jsou pořád spolu. S Máří si občas zavzpomínáme na ty naše parkety. A už se těšíme na ty příští...