Strasti i radosti života - 6. kapitola

6. kapitola

Jakmile jsem otevřela dveře, přiřítila se do naší minipředsíňky mamka a začala mě bombardovat otázkama a taky mi dávala kázání – zatím největší, jaký mi kdy dala.
„Jak si to jako představuješ? Jak jste byli dlouho spolu? Miláčku, ten doktor je vážně moc milý a projevoval o tebe zájem už v nemocnici, nejen jako o pacientku,“ vytřeštila jsem oči, „chápu to, že se ti líbí, ale je na tebe moc starý. Je nejmíň o 10 let starší než ty! Vzpamatuj se holčičko, on není pro tebe. Bude nejspíš chtít trvalý vztah a to je pro tebe nepřijatelné, máš celý život před sebou. Nechci ti bránit, ale chci, abys byla šťastná a s ním bys šťastná nebyla, ze začátku by vám to třeba klapalo, ale později bys toho litovala. Prosím tě, nezačínej si s ním nic.“ Stály jsme tam s mamkou a koukaly na sebe, já měla pusu do kořán a mamka byla ustaraná. Cítila jsem se hrozně a nejhorší na tom bylo, že měla mamka pravdu, úplně ve všem. Nikdy jsem si to neuvědomovala, ale teď mi to všechno docházelo.
„Promiň mami, já jsem si to neuvědomila. Jsem pitomá!“ mamka mě zarazila objetím. Byla jsem jí vděčná, pomohla mi, byla jako světlo, které nezhasne a vždycky mi pomůže najít tu správnou cestu.
„Jo a nevadí ti, že jsem nenakoupila? Když jsem chtěla jít do obchodu, měli už zavřeno,“ pokusila jsem se o úsměv. Mamka se na mě naoko zamračila, „co se dá dělat, zítra prostě půjdeš nakoupit znovu, ale ještě s dalším seznamem, zapomněla jsem ti tam napsat hodně věcí, které potřebujeme.“ Dala jsem mamce pusu na tvář a šla jsem do pokojíku, abych si mohla sednout k počítači. Nechci být hnusná, ale těším se, až půjde brácha na výšku, budu mít pokojík pro sebe (snad). S Luckou mám strach, že ji v noci vzbudím klikáním myší nebo psaním na klávesnici. Zapla jsem si počítač, tu úžasnou bedničku, která mi pomáhá dostat se aspoň na chvíli do jinýho světa. ICQ se mi zapíná automaticky, takže to nemusím kontrolovat, jen jsem se podívala, kolik lidí tu je a jestli nemám nějakou zprávu. Nic. Bohužel. Kuba tu je taky, ale nepíše, já mu nenapíšu už vůbec, nechci, aby to vypadalo, že se vtírám. Kliknu si na ikonku s internetem (Mozilla Firefox – nic jiného neakceptuju), zkontroluju si maily (ani tady mi nikdo nepíše), kouknu se na Novinky.cz a omrknu dnešní program v televizi. Pak mě trkne, že jsme měli referát do fyziky, naťukám do vyhledávače příslušné slovo a už najíždím na stránku, na které by mohly být informace, které já potřebuju. Rychle to zkopíruju do Wordu, něco vymažu nebo přepíšu, aby to nebylo celý okopírovaný a přidám ještě pár informací z jiných stránek, podtrhnu nadpis a důležité údaje, vytisknu si to. Tak a je to, už nemusím nic dělat a když máme úkol, o kterém nevím, opíšu si ho ve škole, už to neřeším. Dál s jen tak brouzdám po síti. Když mě omrzí i tahle činnost, začnu se nudit. Vzpomenu si na číslo, které mi dal Ben, ale radši mu nenapíšu, aby si nemyslel, že po něm jedu, i když se mi pořád hrozně líbí a nebýt mámy, tak bych si s ním psala. Oou, ozve se mě tak známý zvuk oznamující příchozí zprávy na ICQ. Píše mi kámoška, se kterou jsem se seznámila právě přes ICQ a když nám to čas a ostatní okolnosti dovolí, tak se sejdeme.
Tezi: hoj kájo, zachraň mě pls!!!!
Dark angel: hojííík, copak? Pere se o tebe horda kluků nebo tě zlobí brácha?
Tezi: to druhý, brácha je teď divnej – někdy září jako sluníčko a pak je jak kakabus, vysedává u complu a pořád čučí na icq, jestli mu náhodou někdo nepíše – myslím, že mu totálně přeskočilo!!!
Dark angel: snad ho to přejde, mlátí s ním puberta. Říkalas, že je mu kolem 15, tak se tomu nediv
Tezi: no snad jj..hele nechceš si dát zase někde sraz? Jako dřív? Už mi to docela chybí, ale musely bysme se sejít jinde, páč sme se přestěhovali.
Dark angel: tak jj..kdy a kde? Přizpůsobím se ti…teda pokud nebydlíš v Praze nebo někde na druhý straně republiky…
Tezi: neboj…ale bydlíme teď v takovým zapadákově a máme hrozný sousedy…jestli máš čas tak o víkendu třeba ve Znojmě
Dark angel: oki vyhovuje ti půl třetí bo tak nějak?
Tezi: v poho…takže v sobotu? O půl třetí ve Znojmě?
Dark angel: dobře, budu tam…zatím se měj hezky…těším se až si zase pokecáme…papa
Tezi: papa
Tezi se ve skutečnosti jmenuje Tereza a je jí 15, je to skvělá holka a pěkně střelená. Měří asi 167 cm, takže je větší než já, má jemný rysy v obličeji, modrý oči a světle hnědý vlasy. Snad ji poznám, protož jsme se půl roku neviděly.
Myslím, že na počítači už nic čemu by se dalo říkat zábava nezažiju. Vypla jsem ho, popadla pyžamo a šla jsem se osprchovat, i když to bude zase boj a bude mi to trvat dlouho, protože se zlomenýma žebrama a rukou v sádře to není nic lehkýho. Naštěstí jdu v pondělí na kontrolu a tam mi řeknou jak dlouho se budu ještě trápit.
Po boji v koupelně jdu spát, je to na mě brzo, ale dneska mě všechno nudí a nedokážu se zabavit, nefunguje knížka ani kreslení, což zabere skoro vždycky, dneska nejsem ve své kůži. Pořád mám nutkání Benovi napsat. Nevydržím to a prozvoním ho, pípne jednou a po druhém zapípáním to típnu, aby mi to náhodou nechytl, bych mu pak dala. Chci si udržet tu trochu kreditu, kterej mě zbyl. A hele odezva – mobil se rozsvítil a ohlásil novou SMSku. Je od Bena. AHOJ KÁJO, PROČ SES NEOZVALA DŘÍV? UVIDÍME SE ZÍTRA? JSEM POŘÁD U TETY. NECHTĚLA BYS ZA MNOU ZÍTRA PŘIJÍT? PODÍVALI BYSME SE NA NĚJAKÝ FILM NEBO BYSME SE JENOM TAK BAVILI. ODEPIŠ MI PROSÍM. BEN :-*
Pane Bože, proč jsem ho prozváněla? Mohla jsem tušit, že mi napíše. Dneska jsem opravdu totálně vymatlaná. Nakonec se nad ním smiluju a nadatluju mu SMSku.
AHOJ BENE, JESTLI MĚ CHCEŠ VIDĚT VYJDI PŘED DŮM PANÍ MRÁZKOVÉ KOLEM DRUHÉ. UŽ TI NEBUDU PSÁT – NEMÁM SKORO ŽÁDNÝ KREDIT. MĚJ SE. KÁJA
Snad mu to bude stačit. Zítra mu taktně naznačím (nebo se o to aspoň pokusím), aby mě nechal na pokoji a choval se ke mně jako k ostatním pacientkám. Nesmím si od něj nechat poplést hlavu – vím, že on by mi ji popletl dokonale, stačí mi jeho úsměv a není se mnou normální řeč. Bojím se, abych to nezvrtala.

Ve škole nemám stání a jsem hrozně nesoustředěná. Navíc mě štvou naše třídní fifleny – Kačena, Erika a Daniela. Jsou to opravdu kačeny, všechny tři. Nejsou zrovna nejchytřejší (já taky ne), tak si to kompenzují zevnějškem. Chodí zmalovaný a oblečený podle poslední módy. Kluci na ně samozřejmě hrozně letí. Aspoň že Petr s Lukim jsou vůči nim imunní. Sice se s nima baví, ale co až kam moje paměť šahá, tak ani jeden z nich ze žádnou nechodil.
„Tak co náš malej lazárku, co dělá ručička?“ sedla si Kačena na moji lavici a přežvykovala žvýkačku. Zvedal se mi kufr od toho, jak otevírala pusu a bylo jí vidět skoro až do žaludku. No nechutný.
„Já mám sice poškozenou ruku, ale to se během pár týdnů zpraví. Zato ty máš poškozenej mozek, kterej poškozený zůstane pořád a nic s tím neuděláš,“ mile jsem se na ni usmála a pozorovala jsem, jak její obličej mění barvy. Marča, která sedá vedle mě, se na židli svíjela smíchy a div, že málem z té židle nespadla na zem.
„Co si to o sobě myslíš? Ty náno jedna!“ s těmi slovy seskočila z mé lavice a odkráčela za zbývajícíma barbínama.
„No teda, tys ji hustě setřela,“ zvedla palečky Ivča a dál se věnovala dopisováním úkolu z matiky. Marča pořád ještě nemohla popadnout dech a držela se za břicho. Otočila se za nimi a viděla, jak se o něčem baví a dívají se jejich směrem.
„Určitě nás pomlouvají, ale ať, jsou to pitomý barbíny a kdyby tu nebyli kluci, tak o ně nikdo nezavadí,“ odfrkla si Marča.
„Ale jo, podívej se na některý učitele, jak jim čumí do výstřihu,“ zapojila se do rozhovoru i Zuzka, která se do té doby bavila s Lukim. Peťan za námi taky přišel a hned se vyptával, co tu Kačena dělala. Marča mu to všechno řekla, Petr jen obdivně zapískal. Bohužel zrovna přišla třídy učitelka a hned ho propleskla a vynadala mu, protože pískání v místnosti není slušné a ještě k tomu ve škole. Všichni z toho měli srandu, včetně Petra, který ji pak s Lukim napodobovali a my ostatní jsme se smáli, protože to ani jinak nešlo.
Další hodiny už byla nuda a všichni jsme byli rádi, že vyučování skončilo a můžeme jít domů nebo na oběd. Celá naše partička na obědy chodí, takže máme asi ještě 15 minut než se rozejdeme domů.
Doma jsem hodila tašku do kouta. Peggy mě málem porazila radostí, že konečně někdo přišel. Rozhodla jsem se, že ji vezmu s sebou, aby zase neosaměla, venku se trochu proběhne a jestli jí to nebude stačit, tak s ní půjdu na procházku.
Schody jsem brala po dvou a Peggy po třech. Když jsem konečně vyšla i s vodítkem v ruce, Ben už stál před domem paní Mrázkové. A mně začal zvonit mobil. Zamávala jsem na něj, aby ke mně přišel. Pochopil to a přišel ke mně, rukou jsem mu naznačila, že mám hovor a musí chvilku počkat.
„Ahoj Káry, prosim tě, vyzvedni kolem půl 4 Lucku ze školky a nezapomeň nakoupit. Přijdu dneska později z práce. Děláme velkej úklid v papírech a máme toho ještě hodně před sebou. Když tak něco uvař. Měj se, posílám ti pusu, papa.“
Mamka to na mě vychrlila, tak rychle, že jsem jí stačila říct jenom „ahoj a měj se.“
„Promiň, volala mi máma,“ vysvětlila jsem mu rychle, „chtěl jsi mě vidět? Proč?“ vykašlala jsem se na zdvořilostní fráze typu ´jak se máš.´
„Ahoj Kájo, nepokazil jsem ti včera rande? Ten kluk vypadal zklamaně.“
„Ahoj, nepokazil – nebylo co, potkali jsme se náhodou,“ moc se mi nechtělo mluvit s ním, protože jsem se bála, že mu neřeknu to, co jsem chtěla.
„Chtěl jsem tě prostě vidět, protože…,“ vyčkávala jsem a ani v nejmenším jsem mu to nechtěla ulehčit, „…jsi jiná než moje ostatní pacientky,“ už toho mám vážně dost, konec, už ho nenechám domluvit.
„Vím, že skákat do řeči se nemá, ale já jinak nemůžu, neřekla bych ti, co jsem chtěla a pak bych se na sebe hrozně naštvala. Bene, už mi nepiš ani nevolej, prostě nic. Už tě nechci vidět – nemůžu. Chci tě poprosit, aby ses ke mně choval jako k ostatním pacientkám. Musím se ti přiznat, že ses mi moc líbil už od začátku a pěkně jsi mi zamotal hlavu.“ Řekla jsem mu všechno a on tam jenom stojí a nic neříká ani nedělá. Po pár vteřinách se konečně vzpamatoval.
„Jak to mám asi udělat? Chovat se k tobě jako k ostatním pacientkám?! To nejde! Ty jsi pro mě výjimečná a já tě nechci ztratit,“ snažil se mě zlomit a málem se mu to podařilo, ale naštěstí mě zachránila Peggy – přiběhla ke mně a vesele vrtěla ocáskem.
„Udělej to jak chceš, ale já si kvůli tobě nezničím život, promiň,“ třásl se mi hlas, ale pomáhalo mi drbání Peggy za uchem, „měj se fajn, snad se ti bude v životě dařit.“ Podívala jsem se mu do očí a viděla jsem tam něco jako náznak zklamání a hořkosti, tohle asi nečekal.
Otočila jsem se, naposledy jsem se na něho podívala jinak než na mého doktora a šla jsem si pro igelitku a seznam věcí, co mám koupit. Peggy jsem uvázala na vodítko a vyrazily jsme směr Jednota. Rychle jsem nakoupila, aby na mě Peggy nemusela dlouho čekat přivázaná venku. Doma jsem nákup uložila, tam kam patří, podívala jsem se na hodiny v kuchyni a zjistila jsem, že jsou teprve tři odpoledne. Rozhodla jsem se, že si čas zkrátím surfováním po netu. Přihlásila jsem se na ICQ, byla tam přihlášené Terka, tak jsem jí napsala – zapomněly jsme si domluvit, kde se sejdeme, abychom nebloudily po Znojmě a nehledaly bysme se.
Dark angel: hoj teri, kde se sejdem v tom Znojmě?
Tezi: na koupáku a vem si plavky, sice je říjen, ale je furt hezky a koupák bude super odreágovačka…(máme totiž nový koupaliště)
Dark angel: oki, budu se těšit, takže kolem půl třetí na koupáku
Tezi: jj, já už musím jít – trochu se učit a pak vyvenčit psa – brácha je děsně línej
Dark angel: tak pa, uvidíme se v sobotu
Terka se odhlásila a já jsem nevěděla, co mám dělat. Vykašlala jsem se tedy na počítač a vzala jsem si z Terky příklad – vyvenčím Peggy. Mám na to zhruba půl hodinky a pak se můžu rovnou stavit pro Lucku do školky. Prošly jsme s Peggy asi čtvrt vesnice a vydaly jsme se ke školce. U školky jsem Peggy uvázala a vešla jsem do budovy. Vyběhla jsem schody vedoucí ke dveřím a zazvonila jsem na zvonek.
„Dobrý den,“ ozvalo se.
„Dobrý den, jsem Klára Bednářová a jdu si pro Lucinku,“ uvedla jsem svoje jméno a důvod mé návštěvy. Odpověděl mi bzučák, jež se rozdrnčel a já jsem mohla vejít dovnitř. Chodba byla stejná, jako vždycky – nalevo dveře vedoucí do jídelny, naproti mně schody do patra, kde jsou třídy a napravo šatny rozdělené podle tříd. Lucinka seběhla schody a skočila mi do náruče.
„Nazdar prcku, pojď se přezout a cestou domů mi povíš, jak ses dneska měla, ale musíme si taky pospíšit – venku na nás čeká Peggy,“ vysvětlila jsem Lucce, která se na mě usmívala od ucha k uchu. Někdy jí tu dobrou náladu závidím, má ji skoro pořád a z míry ji dovede vyvést jen to, že si s ní nikdo nejde hrát nebo že má hlad.

Ve čtvrtek mi volali z nemocnice, ať se dostavím na kontrolu pokud možno hned, protože doktoři si berou dovolenou a pak by mě museli přeobjednávat, a to by nebylo nejlepší. Takže hned po škole jsem si zajela do nemocnice, mamce jsem napsala jen SMS, aby tam na mě čekala (je totiž zdravotní sestřička). Tam mě vyšetřil nějakej starší doktor a sundal mi sádru (po pečlivém prostudování mých rentgenových snímků), že prý to nebylo tak vážný, jak to vypadalo. Z hrudníku mi sundal taky obvazy a chvilku zíral na moje prsa (netajím se s tím, že mám slušnou velikost). I v tomto případě mi řekl, že je to dobré, ale nebudu asi ještě dva týdny cvičit.

Zbytek týdne uběhl jako voda a já jsem se nehorázně těšila na sobotu. V sobotu ráno jsem vykonala ranní hygienu a nasnídala se. V bytě se mi zdál až podezřelý klid. Neřešila jsem to a šla jsem se převléct a nachystat si věci na odpoledne. Do batůžku jsem naházela hřeben, šminky, osušku a čistý béžový třičtvrťáky a zelený tričko. Ačkoli se to nezdá je pořád teplo, i když je říjen. Než jsem si dala do batůžku poslední věcičku, kterou budu potřebovat – gumku na vlasy, cvakl zámek a vešla mamka i s Luckou, ale podruhé jsem zámek cvaknout neslyšela, takže buď jsem nahluchlá nebo ještě někdo přijde. Ale kdo?
„Ahoj zlato,“ křikla na mě mamka z předsíňky, „promiň, ale byly jsme s Lucinkou venku. Musela jsem si něco vyřídit a nechtěla jsem tě budit,“ zajímavý, mě budit nechtěla, ale malou Lucku vzbudí.
„Ahoj mami, to je dobrý. Jen mám jeden dotaz. Můžu dneska ve dvě jet do Znojma? Daly jsme si tam s Terkou spicha,“ asi jsem se měla zeptat dřív, ale to už je jedno, snad mi to mamka dovolí.
„Tak jo, ale budeš tu na oběd, že jo? Mám pro tebe menší překvápko,“ super a mám to v kapse a navíc mamčina překvapení vždycky stojí za to, „ale jsi si jistá, že autobus jede tak brzo?“ stará se.
„Jede kolem čtvrt na tři, podle toho jak kdy, ale vyrazím dřív, abych to stihla,“ řeknu jí.
Oběd bude stát za to, protože mamka se rozhodla pro slavnostní oběd – knedlo, zelo, vepřo – kromě toho vepřovýho, místo toho peče kachnu a slepičí polívku. Já jí u vaření taky asistuju, ale spíš hlídám Lucku, která chtěla být hlavní šéfkuchařka. Oblíkla si bílou zástěrku, kterou má do školky a na hlavu si dala bílej baretek. Vypadala roztomile, musely jsme se s mamkou smát, když jsme ji viděly.
Asi pět minut před dvanáctou jsme s Luckou nachystaly talíře, příbory, skleničky a pití. Mamka nás předem upozornila, že máme nachystat pro pět lidí. Přesně ve dvanáct někdo otevřel dveře do našeho bytu. Už chápu, že mamka nezamkla - měl přijít někdo, kdo nemá klíče. Zrovna jsem si nalívala pití a sklenička mi málem vypadla z ruky. Do kuchyně nakráčel táta a za ním brácha. Vytřeštila jsem oči a nebyla jsem schopná jedinýho slova.
„Ahoj Kláro,“ pozdravil mě a pokusil se o úsměv. Nevěřícně jsem se podívala na mámu. Ona ho klidně pozve na oběd, i přesto, že ví, čeho je schopnej.
„Ahoj,“ odpověděla jsem mu ledově, nehodlala jsem být ani v nejmenším milá. Nikdy nezapomenu, co mi udělal! A nikdy mu to neodpustím!
Usedli jsme ke stolu a nandali jsme si na talíř polívku, nikdo nepromluvil, až máma, která se pokusila situaci zachránit.
„Kláro, Tome asi si myslíte, že jsem vás podrazila, ale není to tak! Váš táta za mnou přišel do práce a omluvil se mi za všechno, slíbil mi, že už víckrát pít nebude. Já jsem mu řekla, že to s ním znovu zkusíme. Tak moje rozhodnutí prosím respektujte.“
„Ty jsi se dočista zbláznila mami! Málem Kláru zmrzačil,“ ukázal prstem na tátu, „a ty ho ještě hájích a chceš, aby se vrátil! Náš názor tě vůbec nezajímal, a to jsi vždycky tvrdila, že na našem názoru ti vždycky záleželo! Nechápu tě, asi to nemáš v hlavě v pořádku!“ chtěl zvedal se a chtěl odejít, ale já jsem ho stáhla zpět a zavrtěla jsem hlavou, aby se nevyptával.
„Brácha má naprostou pravdu, ale jestli ho tu potřebuješ, nebudu ti v tom bránit, jen chci, abys věděla, že se s ním nebudu bavit, nebudu mu říkat, co, kdy a kde dělám, prostě nic. A jestli si myslíš, že budu hrát hodnou dceru, tak to ses spletla.“ Od té doby už nikdo nepromluvil. Po obědě jsme s bráchou šli umýt nádobí a mamka s tátou a Luckou šli na procházku s Peggy.
„Tohle máma vážně přehnala,“ prolomil ticho Tomáš, „když jsem ho viděl otevírat dveře, málem mě kleplo,“ přiznal se.
„Jo to jo, možná to myslela dobře, ale moc se jí to nepovedlo,“ potvrdila jsem to smutně, „ještě štěstí, že tu nebudu, jinak bych asi zcvokla.“
„A kam jdeš? Na rande?“ rejpnul si Tom.
„Musím ti říct, ač nerada, že ne. Jdu s Terkou na koupák.“
„S Terkou? Myslíš s tou brunetkou, se kterou ses dřív kamarádila?“ zajímal se.
„Ne, v tom pravdu nemáš. Já s Terkou kamarádím pořád, ale jinak jsi to uhodl,“ asi už opravdu začínám šílet, ale brácha trochu zčervenal.
„A nemohl bych jet s váma a dělat vám osobní ochranku?“
„Myslím, že to není špatnej nápad, ale řekni mi pravej důvod, protože to nedává smysl, abys dobrovolně se mnou někam chodil,“ no jo, holt musím vědět, co se skrývá za bráchovým chováním.
„Dobře, vzdávám se, Terka se mi totiž hrozně líbí,“ po tomhle přiznání zrudnul jako rajče.
„V tom případě jsi vítaný,“ usmála jsem se na něj. Za půl hodinky se zbytek naší rodinky vrátil z procházky. Brácha mámě řekl, že nebudu doma a šel si nachystat pár věcí, který si s sebou vezme. Mamka neprotestovala asi tušila, že oba potřebujeme vstřebat její ´překvapení.´
Ve dvě jsme oba vycházeli z bytu a vesele jsme se bavili. Asi to bylo moc nahlas, protože ze sousedního bytu vyšla holka, která byla nejspíš stejně stará jako já. Když se k nám otočila obličejem už podruhé v tomhle dni jsem byla překvapená, ale tentokrát moc mile.
„Teri?“ oslovila jsem tu holku.
„Kájo?“ zkusila to zase ona. Byli jsme všichni šokovaní, ani jeden z nás nevěděl, že jsme sousedi. Padly jsme si s Terkou kolem krku a vesele jsme si zavýskly. Tomáš nad námi kroutil hlavou a popoháněl nás ze schodů, aby nám neujel autobus. Cestou na zastávku jsme se bavili o všem možném a brácha se taky docela chytal. Autobus nám naštěstí neujel a přišli jsme včas. Po pár minutách čekání přijel autobus. Nastoupili jsme a zaplatili jsme si jízdenky, sedli jsme si až úplně dozadu, kde bylo úplně volno. Kolem půl třetí jsme dorazili na koupaliště a šli jsme se podívat, jestli mají otevřeno. Popravdě jsme nevěděli, zdali je v říjnu koupák ještě v provozu. K našemu potěšení byla u přepážky mladá holka a sdělila nám, že dokud je pěkně a lidi se chodí koupat, tak je otevřeno. Zaplatili jsme požadovanou částku a vyfasovali jsme klíčky od šatny (já s Terkou od dámské a Tom od pánské). V šatně bylo pár igelitek nebo batůžků, takže nejen mi jsme měli takový nápad, jako jít se vykoupat. Vyslíkly jsme se s Terkou z našeho oblečení a musely jsme se zasmát – obě jsme totiž měly plavky už na sobě, abychom se zbytečně nezdržovaly. Popadly jsme osušky a šly jsme čekat na Toma. Ten byl u nás za chvilku a musel si nás obdivně prohlídnout – hlavně Terku. Měla na sobě tyrkysově modrý, bíle proužkovaný dvojdílný plavky na zavazování za krkem a na bocích a zapínáním na zádech. Opravdu jí to seklo. Já naopak nezvolila ani veselou barvu ani nějak extra vzory. Oblíkla jsem si dvojdílný černý plavky jenom na zavazování se znakem Jing-Jang na pravém horním rohu kalhotek a levém horním rohu podprsenky.
„Holky, kdo by řekl, že vám to může tak slušet a navíc tobě sestřičko,“ šibalsky na mě mrknul a já jsem se po něm ohnala a kdybych se trefila, tak by ho to bolelo, ale bohužel, je můj bratříček docela mrštnej a moji ruchu zachytil dřív, než jsem mu stačila cokoliv udělat a místo toho mi dal pusu na tvář se slovy: „taky tě miluju sestřičko.“ To mě dopálilo ještě víc.
„Já ho asi zabiju,“ slibovala jsem Terce a sobě taky, soptila jsem celou dobu, kterou jsme šli k bazénu. Rozložili jsme si osušky, ale nezůstali jsme na nich. Vylezli jsme si na tobogán a několikrát jsme se po něm svezli a to nejen sami, ale i všichni za sebou nebo jsem si buď já nebo Terka sedla na Toma a svezly jsme se na něm. Sice jsem od začátku věděla, že bych tu být neměla a měla bych být v klidu, ale tomuhle blbnutí nejde odolat. Taky se mi to málem nevyplatilo, protože když jsem se sklouzla a vyplavala nad vodu, nemohla jsem se nadechnout a nevšimla jsem si, že na tobogánu někdo je a než jsem stačila odplavat, tak jsem byla znovu pod vodou, tentokrát vinou nějakýho kluka, kterej si mě taky nevšiml a omylem mě smetl.
„Moc se ti omlouvám,“ chytil mě za ruku a přidržel mě nad vodou, „neviděl jsem tě. Myslíš, že bych to mohl něčím odčinit?“ Do té doby jsem se na něj nepodívala, ale když jsem zvedla hlavu, uviděla jsem toho nejkrásnějšího kluka, jakej může být. Měl trochu hranatej obličej, špinavě blond až hnědý hlasy, hnědý oči a šlo poznat, že je to sportovec, protože měl úžasně vymakanou postavu, „ještě jsem se nepředstavil, jmenuju se Aleš,“ a podal mi ruku.
„Já jsem Klára,“ a nabízenou ruku jsem přijala, „a neboj jsem v pohodě, nic se mi nestalo, ale stejně si myslím, že to byla i moje vina.“ Víc jsem mu nestihla říct. Přiřítil se brácha a byl hrozně rozčilenej.
„Co si myslíš, že děláš? Chtěl jsi jí utopit?“ utrhl se na Aleše.
„Klid, říkala, že je v pořádku, tak hned tak nevyšiluj, Tome,“ očima jsem těkala os jednoho k druhýmu.
„Ty ho znáš?“ zeptala jsem se Toma.
„Jistě, je to můj spolužák a kamarád,“ oznámil mi prostě, „seš si jistá, že ti nic není?“ asi měl o mě fakt starost.
„Jo, nic mi není,“ brácha si mě ještě změřil pohledem a vypálil na mě otázku: „ty už seš zdravá?“ Aleš asi nechápal a Terka, která tam doplavala taky.
„Jo, jsem, ve čtvrtek jsem byla u doktora, a ten mi řekl, že už jsem v pořádku, že to nebylo tak hrozný, jak to vypadalo, když mě tam přivezli,“ vysvětlila jsem bráchovi a ty dva jsem nevnímala, „prý jsem vzorná pacientka a vypadám dobře, zvlášť, když mi sundal obvazy z hrudníku,“ dodala jsem už se smíchem.
„Hele, hele, kolik bylo tomu doktorovi? Si přece nemůže dovolit tě očumovat,“ zlobil se Tom.
„Jak vidíš, tak jo, ale neboj, neočumoval mě tak dlouho a navíc, když mě přijali, tak tam nebyla žádná doktorka, tak mi ty obvazy musel dát taky doktor,“ teď už jsem se smála na celý kolo. Chudáci Aleš s Terkou pořád ničemu nerozuměli a brácha byl naštvanej, ale jen trochu.
„Jednou tě zaškrtím,“ pohrozil mi „a vylez z té vody, nechci tě mít na svědomí.“ Poslechla jsem ho a vylezla jsem z vody, Terka mě následovala a když jsme se uvelebily na osuškách, dožadovala se vysvětlení. Poskytla jsem jí ho do detailů. Všechno jí došlo, i to, že její povedení sousedi jsme mi. Svěřila jsem se jí i s tím, co dneska udělala mamka. Jen, co jsem jí to řekla, přišli kluci, nejspíš se usmířili. Tom se nabídl, že koupí pití a Terka šla s ním. Zůstala jsem s Alešem sama.
„Tom je tvůj kluk, Kláro?“ zeptal se mě z ničeho nic.
„A to soudíš podle čeho?“
„Sehrál ti tam dokonalou žárlivou scénku, ale divím se, že mi o tobě Tom nic neříkal, podrazák. Říkal, že má dvě sestra – obě mladší, ale jinak nic.“
„Nejsem jeho holka,“ dál jsem ho netrápila, „a musím tě zklamat, sám jsi teď přiznal, že ti o mně Tom řekl – jsem jeho sestra,“ vyvalil oči a nevěřícně se na mě koukal.
„Já myslel, že jeho ségrám bude nejvíc 5.“
„Skoro se trefil, té mladší 5 je,“ usmála jsem se na něj. Tom se vrátil s Terkou už ruku v ruce, nejspíš si všechno vyříkali. Potom jsme zase blbli ve vodě, ve čtyřech. Ale všechno hezký jednou končí a i my jsme museli ukončit zábavu a jet domů. S Alešem jsem si stihla vyměnit telefonní číslo a brácha s Terkou taky, i když nemuseli – já bych jim číslo toho druhýho poskytla. Domů jsme jeli ve výborné náladě. Na chodbě před byty jsem se Terce a bráchovi svěřila, že jsem se asi zamilovala. Oba pochopili do koho. Bráchu jsem ještě poprosila ať o tom Alešovi nic neříká, jako protislužbu k tomu, že jsem ho vzala na koupák.