Trojúhelník

Ráno ji probudilo slunce, které jí svítilo přímo do tváře. Pootevřela oči a zamžourala do světla. "Dobré ráno, princezno." Rychle otočila hlavu. Pomalu si uvědomovala, že do svého pokoje se už včera večer nedostala.
"Ahoj" usmála se na Adama, "kolik je hodin?"
"Sedm" odpověděl, "v kolik máte snídani? V osm?" Přikývla. "A můžu k tobě pod peřinou?"
"No-" Adam se na ní podíval takovým psím pohledem, že se musela rozesmát. Nadzvedla mírně peřinu, Adam k ní rychle vklouzl a dal jí pusu na tvář.
Ozvalo se zaklepání. "Jdeš na snídani Adame?"
"Jo, za chvíli jsem tam" křikl směrem ke dveřím a Martině na vysvětlenou řekl, "to byl táta."
"Myslela jsem si to."
Rychle proto vstali. Adam šel rovnou na snídani a Martina ještě na pokoj.
"Ahoj" zašveholila mezi dveřma.
"Kde si byla?" zeptala se okamžitě.
"U Adama."
"Víš jak jsem se vyděsila, když sem se v noci probudila a tys tady nebyla?"
"Promiň, já byla u Adama a usnula jsem u něj."
"Aha."
Sešli společně na snídani. "Marti, musíš na něj tak brejlit?" zeptala se Renča.
"Vypadá to blbě, co?"
"Jo, to vypadá."
"Když já si nemůžu pomoc."
"Plně tě chápu, ale už pojď, ať nepřijdeme pozdě na nástup. Fakt se mi nechce dělat dřepy v lyžákách."
"To mně taky ne" řekla Martina, zvedla se ze židle a společně s Renčou odešla.

"Blbec blbej"zanadávala potichu Martina, když se pomalu sbírala ze země.
"Jseš v pohodě?" zeptala se zděšeně Renata.
"Jo, myslím že jo, ale ten debil Nováček dlouho nebude. Auvejs."
"To si buď jistá, že nebude. Říďa to sice neviděl, ale to neznamená, že mu to projde."
Celou dobu se potkávaly s Adamem, který schválně jezdil stejné sjezdovky jako ony. Když uviděl Martinu na zemi, nevyděsilo ho ani tak to, že je na zemi, ale že jí Renča pomáhá vstávat a tváří se ustaraně. Přijel k nim, když si nazouvala lyže.
"Je ti něco?"
"Ne, jsem v pohodě."
"Jak se ti povedlo vysekat se takovýmhle stylem?"
"Když máš spolužáka debila, kterej tě schválně srazí, tak úplně jednoduše" řekla na vysvětlenou Renata.
"Schválně?" Přikývla.
"Támhle to je vaše skupina?" ukázal na skupinu lyžařů asi 100 metrů pod nima.
"Jo."
"A kterej to byl?"
"Ten třetí zespoda. V červený bundě. Proč?"
"Nech se překvapit" řekl jen, "za chvíli uvidíš." Radši se dál nevyptávaly, stejně už jim to bylo více méně jasné a sjely za ostatními spolužáky.
Ostatní jí hned říkali, že by to měla řediteli říct. "Běž za ním, tohle si přece nemůže dovolovat. My ti to klidně dosvědčíme."
"To nebude třeba" řekla Martina.
"Proč?"
"Dívejte se teď na Nováčka. Vrátí se mu to i s úroky."
"Ty mu to chceš oplatit?"
"Já? Ne,-já ne."
Začali sjíždět svah. Brzy je ve velké rychlosti předjel Adam, udělal prudkou zatáčku přímo Nováčkovi před lyžema. "Ááá" stihl zařvat dřív než spadl. Někteří se smáli natolik, že spadli sami. Nikdo se ani neobtěžoval sebrat mu lyže nebo mu pomoci vstát.
U lanovky se Adamovi dostalo mohutné ovace.
"Díky" usmála se na něj Martina.
"Nemáš zač, jen jsem chránil tvojí čest."
"To by sis zasloužil odměnu, nemyslíš?"
"Myslím že jo."
"A chceš jí hned nebo až na hotelu?"
"No, vzhledem k tomu, že právě přijeli moji rodiče, tak až potom" řekl s pohledem upřeným na konec řady. Martina se ohlédla.
"Jo, to bude moudřejší."

Zaklepala. Dveře se během chvíle otevřeli. "Přišla jsem ti vyplatit odměnu" usmála se na něj.
Trochu se od ní odtáhl a zašeptal:"Jestli jsou dobrý skutky odměněný vždycky takhle, tak v tom případě je budu dělat častěji." Přitáhl si ji opět k sobě.