Kniha

Kapitola 1.
Střet s nepřítelem.
Petr je normální kluk který žije v Kaplici se svými třemi kamarády.Jmenují se David, Martin a Gustík.Chodí spolu do třídy.Známky jsou stejné jako u každého normálního kluka, takže nejsou považováni za „šprty“.
Jednoho dne šli všichni čtyři do školy a náhle narazili na svého úhlavního nepřítele Bendu.Zastavili se a Petr říká :,, Co chceš? Jestli nic, tak uhni!“ Už to vypadalo na rvačku, ale náhle se ozval hromový hlas školníka:,, CO TO TU VYVÁDÍTE?!“ Benda akorát zavolal: ,,Já si to vyřídím!“
Ve škole nebylo nic zajímavého akorát Gustík byl zkoušen.Ale ten byl připraven.Když šli ze školy už tam čekal Benda.Martin se zeptal:,, Co budeme dělat? Nic řekl Petr. Necháme ho na pokoji.“ Benda je začal sledovat.,, Dívejte, támhle se schováme! Ukázal na starou chalupu.Vběhneme dovnitř a někde na dvoře se schováme. Já pudu dál, kdyby vás tam zavřel“ řekl Gustík. Měli štěstí. Na dvoře byly staré bedny. Benda byl udiven, že jeden pokračuje dál, ale bylo mu to jedno. Když Benda viděl, že dvůr je prázdný, radši dveře zajistil. Gustík čekal za rohem a hned je běžel vysvobodit. Doběhl k chalupě a dveře odjistil.,, UF! řekl Petr. Ty jsi hlava. Bez tebe bysme tam teď trčeli. Tak teď jsou tři, takže ve čtyři u čtyř vrb.“
Když se sešli u čtyř vrb tak se Martin zeptal:Co podnikneme?Tah proti Bendovi. Co? zeptal se David.Vymyslíme plán, jak se pomstít Bendovi za tu chalupu. Tak to bude těžké. Benda nám jen tak do něčeho neskočí. Máš pravdu, řekl Petr, ale něco vymyslet musíme. Jo, ale co? Mám nápad, vykřikl Martin. Fakt, tak říkej. Co kdyby jsme mu řekli, že se s ním chceme usmířit a …To určitě! Ten a usmířit se s námi. Ten s námi vede válku, kterou nevzdá a my taky ne! rozhořčil se David. No dobrá, to byl jen návrh .Tak co teda uděláme zeptal se Gustík. Co kdybychom si dali rozchod domu a promysleli to každý v klidu sám. Dobrý nápad. No jo naše hlava. Tak čau, zítra ve škole.“ To Petr nevěděl, co ho cestou domu čeká.
Cestou viděl, jak Bendu vedou na policejní stanici. A sakra, to nám zlomí plán. Rodiče mu dají zaracha nejmíň na dva týdny. To bude komplikace. To nevím, co zatraceně budu dělat. No, řeknu to klukům ve škole a tam už se nějak domluvíme.
Příští den ráno, když se o přestávce všichni sešli tak jim tu zprávu Petr řek. David a Martin byli naštvaní, ale Gustík zářil radostí. Martin se ho zeptal: ,,Jak můžeš mít radost z tak blbý zprávy? Gustík nato: zapoj mozek. Hele, nikdo nic nevymyslel a tak budeme mít moře času na to abychom něco vymysleli. Ach tak, tak to jo, to jo odpověděl Martin. Teď až mě to napadlo, řekl Petr. Teď nám to hraje na ruku, tak zapojíme hlavy.“ Jen to dořekl, zazvonilo. Zaběhli do lavic a stoupli na pozdrav. Tahle hodina se jim vyvedla velmi dobře. Každý dostal jedničku.
Když šli domů, potkali loudajícího se Bendu. Petr dělal že nic neví a spustil: ,,Ale, ale my se loudáme? Benda jen nevrle odpověděl: Taky by ses loudal, kdybys měl zaracha. Jó,jaký si to uděláš, takový to máš. Hele běžte si po svejch jo.Vždyď mi jdeme po svejch . A navíc, je tu veřejná cesta, dodal Gustík. Ty už mě taky neštvi, jinak ti jí vrazim. Jenom bych chtěl upozornit, že v zápalu řeči jsi přešel tvůj vchod. Á, sakra to jste nemohli říct dřív, vy kecalové. Tak hodný nejsme. Už mě štvete. Proč votravujete zrovna mě? Proč nejdete třeba na holky? Protože nejsme srabi jako ty. Kdo říká, že sem srab. My!Nejsem srab! Tak nám to dokaž.A jak? Zůstaneš celou noc na hřbitově. No, víte kluci, já nemůžu. Ono totiž, no prostě, víte rodiče mi to nedovolí a navíc víte, zejtra se musim dobře vyspat na písemku. Aha, tak tam jdi zítra.
No, to asi taky nepude, protože, to píšeme zase písemku z matematiky a to se budu muset učit . Tak
pozejtří. Tak teda jo-o když jinak nedáte no.Tak čau.“