Svět podle Rose

"Rose, nech toho malování a pojď se rozloučit s otcem!" zakřičí na mě mamka z kuchyně. Velmi neochotně odložím paletu a šourám se do kuchyně. Zase bude pryč…vždyť se vrátil minulý týden! Pomyslela jsem si. Objala jsem ho, ale i on poznal, že se mi nechce ho nikam pustit. "Rose, jsi už velká…Víš, že se za týden vrátím. Domluvil jsem si pak dovolenou." políbil mě do vlasů a zašeptal mi do ucha. "Až se na mě přestaneš zlobit, tak se koukni pod postel." cvrnknul mě do nosu, políbil Lucy a mamku a byl pryč. Jako smyslů zbavená jsem mávala společně s Lucy za oknem, dokud nám jeho auto nezmizelo z očí. Od okna jsem ihned pelášila k posteli. Sehnula jsem se a opatrně se vsoukala pod postel. Hned jsem si všimla bílého kousku papíru. Zvedla jsem ho. Chtěla jsem vylézt, ale najednou mi vypadl papírek z ruky. Pak teprve jsem zaregistrovala provázek, který byl přivázaný na papírek. Vylezla jsem zpod postele a pomalu jsem namotávala provázek. Prošla jsem skoro celý pokoj, až u dveří do pokoje mamky a taťky jsem si všimla, že provázek směřuje dovnitř. Pomalu jsem otevřela dveře a … Nemohla jsem tomu uvěřit! Temně rudá elektrická kytara stála hned za dveřmi ve stojanu společně s reproduktorem a sluchátky. Do očí mi vyhrkly slzy. Vlítla jsem zpět do svého pokoje a popadla jsem mobil, taťkovi jsem zavolala rychlostí blesku.

"Děkuju, tati. Moc a moc děkuju." řekla jsem do telefonu s uslzenýma očima.

"Není zač, špunte." odpověděl mi nevzrušeně jeho hlas.

"Než se vrátíš, naučím se nějakou písničku, slibuju."

"No musím končit, práce volá. Pozdravuj ty moje holky. Pa!" položil mi to.

Jako vždycky. "Mami, zdraví tě táta, a tebe taky špuntíku." pohladila jsem Lucy po tváři, když mi ukázala svojí novou panenku, kterou dostala od otce. Celé odpoledne se táhlo jako normálně. Nedělní odpoledne byly v duchu učení, takže jsem si hezky zalezla do okenního výklenku a čmárala si do skicáku. Na učení jsem se moc nemusela učit, protože všeobecná škola se dala zvládnout i tak.

Týden uběhl jako voda a nastal dlouho očekávaný den. Byl to takový ten den, co ráno začne a večer skončí. "CRRRRRRRRRRRRRRRRRR!" Zazvoní "nepřítel"budík. "Sklapni, potvoro!" ozve se zpod peřiny můj hlas. Vyskočím z postele a běžím do koupelny, kde se srazím se svojí mladší sestrou Lucy. "Pozor mrně, starší mají přednost!" zasměju se a pohladím Lucy po hlavě. Po vyčištění zoubků se jde obléknout. Maminka už připravila snídani. "Dnes Vás holky odvezu do školy. Jedu za tatínkem na letiště!" překvapí je. "Hurááá!" víská radostí pětileté škvrně. "Díky mami." řeknu s plnou pusou. "Oblékat. Lucy, nezapomeň si bačkorky." napomíná ji matka."Mám všechno" hlásí hrdě. "Pojď, dam tě do sedačky." chytím ji za ruku a strkám ji do auta.

Přikurtovaná Lucy čekala, než přijde maminka. Nastartovala a auto se pomalu rozjelo. Cestou na letiště nebyla ani zácpa, což bylo v tuhle dobu nezvyklé. Takže místo půlhodiny jsme jely jen asi deset minut. Taťka už na nás čekal. Nasedl do auta a my rychle vyjeli, protože jsme měli už trochu zpoždění. V autě se rozvedla veliká diskuse na téma, že bychom mohli zůstat doma, ale to nám neprošlo. Propletli jsme se bludištěm letištního parkoviště a poté se dostali přes velký dálniční "uzel", jak říkali sérii nájezdů na dálnici. Jeli jsme asi tak stovkou.

Proti nám se řítil obří náklaďák. Velká rána, Lucy křičela a já zaregistrovala jen náraz…

Bylo to zvláštní. Viděla jsem Lucy i rodiče, ale něco bylo jinak. Neseděli jsme už v autě, ale stáli jsme na opačných stranách propasti, které jsem si ale nevšimla. Chtěla jsem se rozběhnout k nim, ale zřítila jsem se dolů do té propasti……
Bílo a zvuk nemocničního přístroje. To bylo první, co jsem byla schopná vnímat, když jsem se probrala z kómatu. Už ze mě byla velká holka. Dnes mi právě bylo patnáct let, jak jsem se později dověděla. Do pokoje vběhly sestřičky, které právě měly službu. "Konečně ses probrala." Všechny se radovaly, že jsem na živu, protože mi po třech měsících v kómatu doktoři nedávali mnoho šancí. "Kde jsou máma s tátou a Lucy?" zmateně jsem se rozhlížela po pokoji. "Rose musíš být statečná. Tvoji rodiče a Lucy už jsou v nebi. Sedí někde na obláčku a dívají se na tebe." řekla jí s lítostí v očích jedna sestřička. Zadívala jsem se na ní. Nevěřila jsem jí. Vždyť jsem je viděla před chvílí. Chtěla jsem se zvednout a běžet je ven hledat, ale nemohla jsem. "Já…já necítím nohy...co je s nima...já chci běžet ven…" S vykuleným očima jsem se jich snažila dotknout, ale nic jsem necítila.

Do pokoje vešel James Johanson, čerstvý doktor. Sedl si vedle mě na postel a chytil mě za ruku. "Rose, je mi to opravdu líto, ale během té nehody došlo k porušení míchy a k ochrnutí tvých dolních končetin. Po dobu tvého kómatu jsem pečlivě zkoumal poškození a je zcela v pořádku. Podrobíš se rehabilitaci a poté se rozhodne." domluvil a zadíval se mi do očí. Nedokázala jsem opětovat jeho pohled, vytrhla jsem mu svojí ruku a schovala jsem hlavu pod polštář. V tu chvíli mi hlavou vířilo tisíce myšlenek.

Jsou mrtví, všichni jsou mrtví! To proto tam stáli a nehýbali se. Pomalu mi to docházelo. Žádné sendviče od mamky k snídani, žádné dárky od otce, žádné hádání s Lucy. Žádné večeře a oslavy, noční hry ve stanu, nic…jedno velké nic.

"Běžte pryč! Vypadněte! Všichni jděte pryč!" křičela jsem na ně, až mi to pak bylo líto. Nemohli za to. Sestry i doktor se zvedli a odešli

Svět náhle pro mě ztratil smysl. Nohy jsem si přitáhla k bradě a schoulená do klubíčka jsem se dívala z okna. Proudy slz mi stékaly po tvářích, až jsem měla promáčené prostěradlo. Plakala jsem snad celé hodiny. "Chci umřít taky!" zašeptala jsem a vyčerpaná z pláče jsem pak usnula.