Výměnný pobyt 17. díl

Probudila jsem se sama od sebe až v pozdějších ranních hodinách naprosto spokojená. Tak dobře jsem už dlouho nespala. Sice se mi nezdály žádné sny, přesto ten osvěžující pocit spánku zapůsobil příjemně. Automaticky jsem prolétla očima křeslo, ve kterém snad včera někdo seděl. Dnes však ne. Možná jsem čekala, že v něm postava v mikině bude i teď, možná vůbec. Těžko říci, jestli by mi stejný pocit v duši vykouzlila i ta zajímavější situace. Vidět ho v křesle, třeba spát, nebo jak na mě hledí spod hustých řas. Co bych asi dělala, kdybych zjistila, že si mě prohlíží, jak spím? Zčervenala bych nebo prohodila něco rádoby vtipného, přitom obranného? U mě v pokoji bychom si nemuseli hrát na postavy z divadelních her a předstírat roli někoho jiného. Já bych byla já a nemusela bych se před ním skrývat za Margaret Thatcherovou, i když on ji ve mně i tak vidí. A co v něm vidím já? Herce? Snad, někdy. Jinak je to spíše tichý kluk, u kterého si nikdy nejsem jistá, nad čím přemýšlí. A je to dobře, alespoň není průhledný a já se nenudím. Těžko by mě zaujalo něco, u čeho bych hned věděla, jak to dopadne. Také by mě nevzrušovalo to vědomí pronásledování. Měla jsem strach, protože mě čekalo něco neznámého. Co já vím, kde se ten maniak mohl vynořit. Kdybych to věděla předem, ztratilo by schovávání na děsivosti. A já bych přišla o šanci strávit nějakou chvíli s kluky o samotě. Schválně neříkám s Danielem. Ráda jsem viděla i Maxe a v tom je ten problém. Daniel je více tajemnější, ovšem pouze na první pohled. On neříká nic nahlas, většinu drží v sobě. Kdežto Max mluví až moc, jenomže je to pravdivé, skutečné? Co když všechno jen hraje, nebo naopak nehraje a většinu myslí až moc vážně? To by pro mě moc dobré nebylo, protože ty jeho řečičky často uráží. Oblíbila jsem si řešit povahu lidí, proto pro mne byli včera oba dva dobří. Můžete jen odhadovat, pátrat, opatrně našlapovat po tenkém ledě. Buď se proboříte a zjistíte, že celá vaše úvaha byla špatná, anebo zůstanete balancovat na zamrzlém rybníce a odpovědí vám bude pouze praskání ledu.
Ani si nedovedete představit, jak krásně se v neděli ráno přemýšlí v posteli. Zvlášť po úděsné a nejpříjemnější noci zároveň, jakou lze jen zažít. Nechtělo se mi vylézat z vyhřáté peřiny. Naopak mě nutila se ještě více zavrtat a zůstat prostě ležet, nemyslet na žádné starosti, jen protahovat ty slastné chvilky. Vydržela jsem to ještě půl hodiny, poté jsem to konečně vzdala a s námahou se zvedla z postele. Převlékla jsem se a přitom si prohlížela podrápanou kůži od křoví, ve kterém jsem včera trčela věčnost. Do plesu se to naštěstí zahojí. Pomalu bych se měla podívat na šaty, které jsem si s sebou přivezla. Abych den předem nezjistila, že jsem v nich jako hastroš. Sice mi na vzhledu tolik nezáleží, ale nechci se nechat pohřbít na nejdůležitější společenské akci v této škole dva dny před odjezdem. Už se to blíží.
V kuchyni jsem si připravila něco jednoduchého k snídani a s miskou s cereáliemi jsem se vydala nazpět do pokoje. Usedla jsem na židli a zapnula notebook. Ani nevím proč, táhlo mě to na stránku, kde jsem potkala kluka s přezdívkou Captive. Je sice nepravděpodobné, aby tu byl v tak časnou dopolední hodinu, ovšem výjimky se stát mohou. Prohlížela jsem si svůj profil a jeho profil a porovnávala. Neměla jsem nic vyplněno kromě povinných údajů jako je pohlaví, přezdívka a věk, jenž je uživatelům stránky nezveřejněn. On při registraci udělal to samé. Co to o něm může vypovídat?
„Prozradíš mi to, Captive?“ Hm. Vyslovit tu otázku nahlas mi stejně nepomohlo. Nic se nezměnilo a mně záhadně v hlavě nesepnulo. Ovšem sepnulo něco jiného. Přišla mi zpráva. Od kohopak asi bude, co?
/Captive/: „Ahoj, tak jak se máš? Co včera? Něco jsi měla a nechtěla jsi mi říct co. Stálo to aspoň za to?“
/Winnie/: „Ahoj. Nějak moc otázek na jedno nedělní dopoledne, nemyslíš?“
/Captive/: „Víš, že ani ne? Přijde mi to naprosto normální. Já se často ptám a většinou chci na své otázky slyšet i odpovědi, což u tebe nemůžu ani říkat. Pokud jsem to dobře pochopil už včera, stejně mi neodpovíš, ač se budu snažit jakkoli.“
/Winnie/: „Správně. Učíš se rychle. Platí to tak i ve škole? Studuješ ještě, že ano?“
/Captive/: „To, že jsem to pochopil, však ještě neznamená, že to tak nechám a vzdám se před bojem. To jsi mě teprve neviděla v bitvě.“
/Winnie/: „A měla bych? Je na tobě ve zbroji snad něco jiného než na tisíci dalších? Stejně akorát všichni pomřete. Musel bys být Achilleus bez paty. Třeba bys pak přežil.“
/Captive/: „Ale no tak. Přeci bys to neviděla úplně černě. Jsem docela dobrý.“
/Winnie/: „Věříš si.“
/Captive/: „Je na tom něco špatného?“
/Winnie/: „Ne. Vůbec.“
Věřit si. Také bych asi měla začít. Už je pomalu na čase.

Zbytek neděle uběhl klidně. Strávila jsem ho zčásti na počítači, zčásti pracemi v domě a zčásti venku na zahradě. Bylo mi líto trčet celý den doma, a tak jsem si aspoň zkoušela pár kroků ze sestavy, trochu se zapotila a zahnala černé svědomí z lajdačení. Nakonec mi nestačilo ani těch pár tanečních kroků. Skočila jsem si do pokoje, převlékla se do pohodlných tepláků, trika a lehké mikiny a vyběhla jsem do parku. Kondici potřebuji, navíc nemůžu vědět, jestli zase nepotkám toho blázna, který si zamane mě pronásledovat. Rychlé nohy se vždycky hodí, není-liž pravda? V parku jsem potkala mnoho osob stejného názoru. Převážně muži na mě vždycky kývli na pozdrav a běželi zase dál. Je to u všech stejné. Když jedete na kole a potkáte cyklistu, zdravíte se. Když jedete na loďce a potkáte vodáka, zdravíte se. Alespoň v něčem je vidět jistá příbuznost a bourání předsudků. Kdyby jste šli po ulici, těžko pozdravíte okolo jdoucího chodce. To byste museli být blázni anebo mít až moc dobrou náladu na to, abyste si ji nechávali pro sebe. Koukal by na vás jako na otravu, někoho, kdo jen obtěžuje, chce se pobavit, dělá si z lidí srandu anebo je zdrogovaný. Bohužel. Tomu se říká moderní svět. Narušen je zřídka, právě v těchto výjimkách.
Oběhla jsem park dokola, na chvíli se usadila na lavičku a koukala na vodu. Nikdy jsem se o ní nezmínila, také jsem dnes poprvé běžela vzdálenější cestou. Jindy mi vždy jen stačilo sedět na lavičce na mém oblíbeném místě, dnes ne. Když už tu jednou jsem, musím to tu poznat lépe. Už mnoho příležitostí nebude. A tak jsem se dívala na poklidnou hladinu jezírka, se kterým si lehce pohrával letní větřík. Vlnky nadnášely kačenky a labutě, jež si hledaly v podvodním světě něco k snědku. Čas od času stačilo zalovit okolo sebe, to někdo hodil „jídlu chtivým“ kus ztvrdlého rohlíku, převážně to byli starší lidé, či maminky s dětmi. Nedělní idylka, tak se ten den dal nazvat. Konečně ho také jednou nic nezkazilo.
Domů jsem doběhla unavená, za to s výbornou náladou. V garáži již stálo auto mých drahých „rodičů“. Docela mi chyběli za ten víkend, co jsme se neviděli. Vzdálenost od branky ke vchodovým dveřím jsem přes únavu vzala tryskem. A málem na to doplatila. Annie totiž zrovna otevírala dveře a já do nich napálila plnou parou. Naštěstí jsem se jen pekelně uhodila do nohy, hlava to neschytala.
„Ježiš, promiň. Nestalo se ti nic?“spustila hned Annie a pomáhala mi ze země. Trochu mě ten náraz odhodil.
„Dobrý, dobrý.“cedila jsem skrze zuby. Neměla jsem na ní zlost, jenom to pekelně bolelo. Přeci jen dostat ránu do holeně není nejpříjemnější. Už se nedivím fotbalistům, proč nosí ty chrániče.
„Je mi to moc líto. Celý víkend se nevidíme a já tě přivítám doslova otevřenými dveřmi. Pojď si sednout na gauč, přinesu ti na to led.“dirigovala. Ani mi to nevadilo, byla jsem trochu v šoku, jenž pomalu odezníval.
„Jak jste se měli?“ptala jsem se, když mi Annie na nohu položila zmrzlý gel. Musela jsem se něčím rozptýlit. Šíleně to studilo. Skoro bych radši, aby mi to na té noze nedržela. Přesto musím uznat, že bolest odeznívala.
„Měli jsme se báječně. Však budeme vyprávět. Pouze Jack je na mě trochu naštvaný, ani netuším proč.“svěřovala se moje pečovatelka.
„Já ti řeknu proč.“zjevil se doslova v obýváku můj „tatík“. „Ann pořád přemýšlela, jestli se ti náhodou něco nestalo a vyčítala si, že jsi měla jet s námi a že jsme tě tu neměli nechávat samotnou. ´Mohlo by se ti stát tohle a tamto, někdo by tě mohl přepadnout´a podobně.“ Při slovech o přepadení jsem se začala usmívat. Kdybyste tušili, že starosti byly skoro na místě. No, raději pomlčím.
„Stát se to klidně mohlo. Taky by jsi byl nervózní nechat doma Christinne.“
„Taky, ale nemudrcoval bych nad tím celé dva dny. Navíc Verča není Christ. Ta se o sebe na rozdíl od ní umí postarat. Ale necháme toho, všichni jsou v pořádku, tak proč se znepokojovat.“dodal nakonec a koukal z okna na zapadající slunce.
„Ani bych neřekla.“zasmála jsem se a vztáhla na sebe jeho pozornost. Teprve teď si všiml mé modrající nohy. Nejen kvůli modřině, trochu mi už i ledovatěla. Jaké asi musí být, když je někdo zmrazen? Brr, hrozná zima. Ale shořet bych taky nechtěla. No, radši přestanu s vyjmenováváním. Vybírat si volitelnější variantu smrti se na dnešek nehodí. Na to je moc pěkný den.
„Co se stalo?“divil se a přisunul obličej trochu blíže k mé pochroumané končetině, jako by špatně viděl.
„Verča běžela domů a já zrovna otevírala dveře. Nevšimla si jich a narazila do nich v plné rychlosti. Trochu si pohmoždila holeň.“ Odpověděla za mě Annie. Trochu se na mě kajícně usmála. Mrzelo ji to. Však já na ni nebyla naštvaná, tohle se přeci stává pořád. Tedy, skoro pořád.
„To snad není pravda. Tak ty se dva dny klepeš, aby se jí něco nestalo a jen co přijedeme domů, ty ji sejmeš dveřma. Já se asi zblázním. To se ti fakt povedlo.“pochválil svou manželku Jack. Raději jsem si od popuzené Annie vzala rozmrzající gel a nechala ji pronásledovat Jacka až do garáže. Ten křik jsem slyšela až do pokoje. Všude je to stejné. Usmála jsem se a na chvilku zapomněla na zimu. Trochu jsem přitlačila a ucítila bodnutí. Au. Sakra.

Poslední týden. Kdybych vám řekla, že to byla pohoda, nevěřili byste mi. A máte proč. Ke klidu to mělo rozhodně daleko. Ve škole se na mě profesoři asi spiknuli nebo co. Každý den mě zkoušeli minimálně ze dvou předmětů a když ne, psal se celotřídně test. Chápu, do konce školního roku mnoho nezbývalo, leč přeci jen to mohli trochu rozložit do více týdnů a ne to na mě nachrlit najednou. K tomu jsem ještě musela stíhat práci. V letních měsících se lidé chodili občerstvovat mnohem více než předtím. Těžko říci proč. Lepší je si udělat piknik, než sedět zavřený v restauraci. Má to něco do sebe, zvláště večer, to ano, přesto mě to nepřesvědčí. Ležet na dece, povídat si, pozorovat okolí. O tom jsem si mohla nechat zdát. Po tom, co mě vyždímali u tabule jsem o něčem podobném vlastně snila. Nic mi už nehrozilo, na rozdíl od ostatních, kteří po mně teprve přicházeli na řadu. Alespoň nějakou výhodu to mělo. V polovině týdne jsem už měla většinu zkoušení za sebou a známky uzavřené. Ředitel školy sám napíše mé vysvědčení, sesbírá různé komentáře od profesorů, kteří mě učili, a vystaví mi doklad o docházení do školy. To aby si měli moji učitelé na gymplu co prohlížet a já co vystavovat. Nevím, jestli se s tím budu chlubit. Za prvé chlubení nesnáším, což ostatně může potvrdit Lana, poněvadž spory s ní se neustále vlekly i nyní, a za druhé se není čím chlubit. Trojka z fyziky a biologie není zrovna světová. Ale co. Přírodovědné předměty mě nikdy nebavily. Opravdu nenacházím zálibu v pitvání mrtvých živočichů, i když nepopírám, že pro někoho to může být vrchol blaha. Převážně nám pod mikroskopem ležely žáby a podobné slizké mrtvolky. Živé žabky mám celkem i ráda. Avšak ty na kovové desce a pod skalpelem ani ne, abych pravdu řekla. Učitelka na biologii musela mou nechuť vycítit, jinak si tu trojku nedovedu vysvětlit. Známky mi na to nevycházely.
Kate na tom byla hůř a to ještě neměla všechno za sebou. Litovala jsem jí, ale ona si z toho hlavu nedělala. Nikdy známky nijak výrazně vážně nebrala a teď, co chodila s Alexem, už vůbec ne. Celé dny se toulala po venku s jejím miláčkem a dopoledne, když nemohla být s ním, o něm aspoň básnila. Stal se pro ni středem vesmíru. Nezazlívala jsem jí to. Nemůže na mě viset, když jí stejně brzy odjedu. Navíc já beztak neměla moc času, abych courala po venku. Procházela jsem se jen večer, když jsem šla z práce. Plně mi to vyhovovalo. Ulice už byly potemnělé, osvětlovala je pouze pouliční světla. Mnoho lidí ven nevycházelo a já si mohla užívat klidu. Překvapivě jsem se nebála chodit sama domů po tom incidentu. Kate se o něm nikdy nedozvěděla a ani nedozví. Zbytečně bych jí kazila náladu. Zůstalo to pouze mezi mnou, Maxem a Danielem. Nikdo z nich se k tomu záměrně nevracel. Max jakoby na všechno zapomněl a Daniel nemohl před ostatními mluvit. Bylo to tak lepší. Neptala jsem se ho, proč odešel a nezůstal u mě až do rána. Třeba zůstal, leč odešel dříve, než jsem se já vzbudila. To je také možnost. Každopádně celá záležitost se uzavřela. Byl to jeden večer, který už skončil. Žádné odezvy do budoucna se nekonaly.
Souhrnem jsem se neměla nijak špatně, avšak nejlépe také ne. Jedinou útěchou mi bylo povídání s Captivem. Psali jsme si dost často. Sice jsem neměla moc času, ale kvůli němu jsem byla ochotná chodit spát později, či odběhnout od nějaké práce a aspoň mu odepsat. Kdo ví, jestli na tuhle stránku v Čechách vůbec zavítám. Navíc začnou prázdniny a člověk nemá všude možnost k přístupu na internet. Věděl toho o mně už víc a i já něco málo o něm. I když jsem mu přímo neřekla, že nejsem z Velké Británie, musel to poznat. Navíc ho dost zarazila moje věta, kde jsem mu sdělovala, že za pár dní už si nebudeme moct psát, protože zmizím. Zprvu si dělal srandičky, kam bych tak mohla zmizet. Pak pochopil, že to myslím vážně. Kupodivu nenavrhl nějaké setkání, abychom se aspoň jedinkrát v životě viděli. Nevím proč, ale byla jsem za to vděčná. Ne že bych netoužila po tom se s tím záhadným setkat, jenomže tím by se celé to kouzlo psaní vytratilo. Naše hra na schovávanou by se hrála při plném světle na písčité pláži bez palem. Do každého kouta by bylo vidět a my bychom se už nemohli před sebou skrýt. Vycítil to i on. Nechali jsme to plavat a jen si užívali naši vzájemnou komunikaci. Co jiného se taky dalo dělat, že? Z toho se nestřílí. Lidí, se kterými si budu tolik rozumět sice už moc nepotkám, leč aspoň jeden se určitě najde.

V pátek večer jsme měli doma oslavu. Ani nevím proč ji Annie s Jackem uspořádali. Asi kvůli krátícímu se času. Ples se konal v pondělí a ve středu jsem jela domů. Celá ta událost byla překvapení. Přišla jsem domů z práce kolem desáté hodiny, zralá akorát tak na teplou sprchu a postel a ono nic. Ještě dlouho jsem se do ní nedostala. Ve dveřích, v nichž jsem se potichounku kradla nahoru do patra, mě zarazil Jack, že se mnou musí nutně mluvit. Měla jsem chuť ho odbít, avšak raději jsem si to rozmyslela, sundala si boty a zamířila otráveně za ním. V kuchyni kupodivu nebylo zhasnuto, ani prázdno. Mačkala se tam celá rodinka obývající tento dům. Na stole stály úhledně srovnané a naplněné mísy s jídlem a prázdné sklenky, čekající na dolití. Na kuchyňské lince nejspíš Jack připravil čtyři štamprle aperitivu.
„Tak tě vítáme doma, Veru.“ Na chvilku jsem si připadala jako u nás. Tohle by přeci měl říkat někdo jiný. Nevadilo mi to, naopak. „Sice tohle není tvůj pravý domov, ale myslím, že jsme se všichni s tebou tolik sžili, že tě bereme jako součást rodiny. Mockrát už si toho neužijeme, tak jsme se chtěli aspoň nějak v poklidu pobavit a připravit se na rozloučení. Víkend máš skoro plný. Tak jsme to naplánovali na dnešek. Snad ti to nevadí.“Annie všechno říkala v klidu, jen poslední slova trochu lítostivě zadrhla v hrdle. Všem nám trochu poklesla nálada. Christinne taky, i když jsem ji vídala skoro nejméně. Na všechny jsem se usmála a stoupla si blíže ke stolu.
„To víte, že mi to nevadí. Ráda to s vámi oslavím.“Ani se mi nechce loučit. Měla jsem chuť to vyslovit nahlas, ale něco mě zarazilo. Raději jsem to říkala jen sama sobě. Převzala jsem do ruky malého panáka alkoholu a přiťukla si s ostatními. Jako by se čas na chvíli zpomalil, když o sebe sklo třeskalo. Doslova jsem cítila, že tento okamžik si budu pamatovat na celý zbytek života. Vlastně, když teď vzpomínám, už nikdy jsem se přímo takhle zvláštně necítila. Podobně ano, to nepopírám, ale ne stejně.
Alkohol sice moc neuznávám, ovšem dnes večer mi to bylo tak trochu jedno. Kopla jsem to do sebe, jako bych snad chtěla trochu zmírnit tu lítost. Christinne očividně zářila nadšením, že dostala také příležitost k pití. Jak se zdá, mladší krev v ní se nezapře. Bude ještě trvat nějaký čas, než si plně uvědomí věci na správném místě. Jestli si je tedy uvědomí. Ona je šikovná holka, špatně to s ní neskončí. Doufám.
„Tak se posaď. Řekni mi, na co máš chuť a já ti to hned přinesu nebo udělám. Musíš si to přeci pořádně užít.“Annie. Ach Annie. Zbytečné starosti. Vždyť já bych si to s vámi dnes užívala i o chlebu a vodě. Pravda, takové pochoutky jako palačinky, salámy, toasty, chipsy a podobné věci jsou rozhodně lepší, nicméně bych i tu první variantu přijala. Aspoň bych nemusela mít výčitky na špatné stravovací návyky. Většina těch věcí, které jsem jmenovala, vůbec není zdravá. Jediné, co mě ospravedlňovalo, bylo to, že takové druhy „jídel“ moc často nejím.
„Annie. Myslím, že na stole je toho víc než dost. Jedla jsem v práci, hlad nemám. Na chuť si něco dám, rozhodně však nemusíš nic vyvářet a chystat. Udělej mi radost tím, že se odsuneš od kuchyňské linky, nožů a ledničky a půjdeš si k nám přisednout.“popíchla jsem jí. Christiane ze smíchu zaskočila jednohubka, tatínek ji trochu jemně „poplácal“ po zádech. Annie se nečekaně rozzářily oči. Sundala si kuchařskou zástěru a přidala se k všeobecné zábavě. Už jsme seděli všichni pospolu, jak se slušelo a patřilo. Asi v jedenáct hodin jsem doběhla pro nějaká CD s hudbou, přeci jen je lepší mít nějakou příjemnou zvukovou kulisu. K tomu, co jsem hodlala udělat, se to hodilo perfektně. Z pokoje jsem nevytáhla čistě jen hudbu, ale i dárky pro celou „rodinu“. Měla jsem v plánu jim je sice dát až poslední den, ale příhodná situace je k tomu právě dnes. Osud tomu chtěl, proč ho měnit. Všechny jsem je vyzvala ke vztyku, zapnula přehrávač a udělala krátkou pauzu, aby i Chtistinne došlo, že se bude dít nějaká „důležitá“ událost. Buď zrovna usínala, anebo jich za svůj život ještě tolik nezažila, a proto nevěděla co a jak. Nebo je čistě teoreticky možné, že v Anglii je to jinak. Ale to si nemyslím.
„Chtěla jsem to udělat až v úterý, dnes jsem s oslavou nepočítala, takže jsem si nepřipravila žádnou řeč, ale myslím, že to není to podstatné.“zasmála jsem se. Musí to přeci brát s humorem. Nebudu si psát nějaké projevy, aby zaujaly. „Moc si cením toho, co jste pro mě udělali. Upřímně říkám, že nevím, jestli já sama bych toho byla schopná, kdyby mě někdo takovým způsobem jako já přijel na čtvrt roku do domu. Zhostili jste se toho skvěle, dlouho jsem se takhle „nebavila“, či spíš nežila bez problémů. Ze začátku jsem asi musela být trochu vynervovaná, ale snad jsem nepůsobila mnoho potíží, které by vám mohly nějak uškodit. Díky dobrému zázemí jsem se začala orientovat a pronikla aspoň trošku do tajů Anglie. A za to vděčím vám, protože jste mi to umožnili.“není nad to ze srdce poděkovat. Opravdu jsem nad jejich „pohostinností“ častokrát přemýšlela. Bez té vlídnosti by to tu pro mě bylo mnohem horší. Snášet urážky ve škole a pak se vracet do napjaté atmosféry, to by asi i na mě bylo moc. Díky nim budu mít hezké vzpomínky.
Vytáhla jsem na světlo věci schované za zády. Pro Christinne jsem sehnala modré tílko, které se určitě i mně moc líbilo. Kolem obchodu, kde jsem ho koupila, jsem chodívala každý den do práce. Hned mě trklo do očí. Koupila jsem ho i pro sebe, akorát v zelené variantě. Nemohla bych si ho přeci nechat ujít! Vytáhnout ho jsem však měla v plánu až v Čechách. Něco jako můj suvenýr. Jack ode mě dostal stříbrnou placatici, to až jednou konečně vyrazí na výlet, který si už tak dlouhou dobu slibuje. Třeba ho to trochu motivuje. A pro Annie jsem měla speciální dárek vymyšlený už předem. Ne náhodou jsem vezla s sebou do Anglie sadu českého porcelánu – dva zdobené hrnky s podšálky. Sice jsem Annie neznala, leč přivést i něco ze své kultury nikdy není na škodu. Alespoň budou mít památku a nejen na mě.
„To je úžasný, dík.“skočila mi kolem krku Christ. Usmála jsem se na ni. Jak je příjemné dělat někomu radost. Odskočila si za roh a převlékla se do tílka. To původní zůstalo ležet na zemi. Ne že bych byla věštkyně, ale objevila jsem ho cestou do postele.
„Neměla sis dělat takovou škodu. Stejně mi Annie tu placatici někam schová.“prohodil Jack.
„Ale neschovám, pokud ji nebudeš denně dolívat a po nocích upíjet.“šťouchla do něj Annie. To je mi dvojka, opravdu.
„Ovšem ten porcelán se líbí mně osobně ze všeho nejvíc. Nechci urazit váš vkus, avšak musíte uznat, že…“začala Annie.
„No tak to tedy ne!“ a pokračovalo to. Jaké ptákoviny ten večer nevymysleli!
„Veru! My pro tebe taky něco máme. Ale teď na to kouknout nemůžeš, protože to vlastně nemáme. No. Teď jsem se do toho zapletl. Ann, radši jí to vysvětli sama, já se v tom stejně moc nevyznám.“chlapi!
„Zítra jdeme nakupovat.“jak prosté. Na to nemohl přijít Jack sám?
„Nakupovat? Co?“to by mě tedy zajímalo. „Nic nepotřebuji, všechno mám.“
„Uvidíš. Nech se překvapit. A ne abys jí to prozradila, Christ!“pohrozila ještě dceři.
„Dobrá. Nic jiného mi vlastně ani nezbývá. Půjdu si lehnout, jestli vám to nevadí. Už jsem docela unavená a zítra, jak vidím, bude náročný den. Dobrou noc. A moc děkuji za překvapení. Povedlo se.“rozloučila jsem se a zakrývala si pusu rukou. Není slušné zývat s odkrytými ústy, že?
„Nemáš zač. Hezky se vyspi.“popřáli mi a já se mohla odebrat nahoru. Cestou jsem právě narazila na to triko. Jen jsem zavrtěla hlavou a dál se upínala čistě k myšlence na postel. V ní mě napadlo, že jsem nenapsala Captivovi. No co, on to pochopí.