Z deníky znásilněné...2

„Kde jsi byla?“ spustí se do mě bráška, když se vrátím. Je pět ráno a on je na nohou.
„Venku, máš tam vzkaz.“v mém ne křečovitém úsměvu není (bohudík) ani kapka alkoholu. Mám jen dobrou náladu.
„Venku?! Trošku široký pojem, nemyslíš?“
„Nevěděla jsem, kam přesně půjdu. Nezlob se.“ opět se usměji. Chci odejít nahoru a vyspat se, ale on mě jen tak nepustí.
„Chtěla si, abych s tebou jednal tak, jako by se nic nestalo? Tak fain! Už nikdy nepůjdeš ven bez mého svolení a vědomí! A k psychologovi půjdeš! Už jen proto, aby ses uklidnila!“
„Jak je libo.“ pokračuji v úsměvech. Vstanu ze židle, do které mě dostrkal jakmile jsem přišla. Udělám menší úklon a vyběhnu po schodech.
Jakmile za sebou zavřu dveře a je ticho, dojde mi, co jsem celý večer dělala. Hrála si na někoho, kdo nejsem... Vyšla jsem do tmy a nasedla na první autobus, co jel. Podle instiktu a nějakého vnitřního hlasu jsem vešla do jakéhosi pajzlu jménem Na Kahánku. Nic moc, jen stoly plné mladých popíjejícíh lidí, menší parket, kde se potloukalo jen pár šílených holek a prázdný bar. Lákalo mě si sednout na tu vysokou židli a poručit si panáka. Jednoho, dva...pak spadnout pod bar a probudit se v nevědomí, co jsem prováděla. Neznat nikoho a ani aby nikdo neznal mě a můj příběh. Jenže to nešlo. Posadila jsem se...ale dala si sodovku.
„Jinak nic ostřejšího?“ diví se barman.
„Víš...Martine, třeba by tě přišli zkontrolovat a já nerada dělám potíže.“
„Jak víš moje jméno?“ diví se.
Otočím k němu nápojový lístek, kde je i jeho jméno.
„Chytrá holka.“ pochválí mě.
„Říká se to.“
„Nikdy jsem tě tu neviděl, vetšinou sem chodí ty samí ksichty.“ rozhlédne po podniku.
„Jsem tu nová a doma se mi být nechtělo.“
„To věřím, co by taková pěkná holka dělala sama doma, že?“
„Třeba čekala na toho pravého?“
„Doma? To máte denně dny otevřených dveří?“
Smála jsem se i úplně trapným vtipům. Chtělo se mi...chtělo se mi zapomenout na to, že někdy budu muset jít domů. Teprve až když odcházeli ostatním, mi opravdu došlo, že je čas jít domů.
„Tak já pádím, budou po mě určitě usilovně pátrat.“
„Tobě se snad nelíbí, když se o tebe někdo bojí?“ diví se mi.
„Ale jo. Je to celkem příjemný...jen by mohl trochu ubrat.“
„A stavíš se někdy?“ zajímá se. Poznám na něm, že to není jen taková fráze.
„Možná... budu se muset mrknout po nějaké brigádě, abych jim doma nebyla pořád na očích.“ uvažuji.
„Tak přijď v pondělí kolem poledne. Pomocnice by se mi hodila.“
Ani nevíš, jak tohle ráda slyším- říkám si v duchu.

Donutí mě to myslet, jestli to vůbec chci. A byla jsem to vůbec já, kdo se s ním bavil? Myslím, že potřebuji být s někým, kdo mě neznal a s kým můžu začít znova. Když potkám kohokoliv z mého města, z tohodle baráku, tak mi to připomíná mě... Mě jako tu znásilněnou a zmlácenou, pro kterou si přijel starší bráška hrdina. Ale když jsem byla s Martinem, tak jsem to byla já...Já patnácti letá puberťačka, která si s ním rozumí víc, než by si myslela. A mě se se to tak líbí. Jenže na názor se mě nikdo neptá. Mám být tady, takže se musím rozdvojit.
Nechci spát a ani po čtyřech hodinách, kdy už jsou všichni vzhůru, nemám odvahu sejít dolů a prohodit pár slov. A proč? Jsem jednodušše strašný srab. Možná si někdo myslí, že to nejsou moji rodiče, ale jsou starší, kamaradí s Honzou a ten je teď za mě oficiálně zodpovědný.
Zaslechla jsem, že se v týdnu máme dostavit na policii a sestavit výpověď. Nahlásili jsme to tím, že jsme zajeli do nemocnice. A hned potom mě odveze za cvokařem. Krásné vyhlídky, že?
„Budeš trucovat věčně?“ vyruší mě Petr. Sice jsme se ještě neviděli, ale věk a popis Gábiny odpovídá. Navíc je jediný, koho jsem ještě neviděla.
„Proč bych měla trucovat?“
„Jen se o tebe bál. Zkus to pochopit.“
„Já to nechci chápat. Nic o naší rodině a o nás dvou nevíš, tak se do toho nepleť.“ odseknu.
„Co nevím? Když si se ztratila, tak se tě ujal. Nechal tě tu, co bych měl ještě vědět?“
„Výčitky svědomí...vykašlal se na mě a teď se to snaží napravit.“
Jen zakroutí hlavou a zavře za sebou dveře, aby nás nikdo neslyšel. Z toho mám strach...Já a kluk v jednom pokoji.
„Otevři,“ pípnu. Chtěla bych zakřičet, ale zase to nejde.
„A pročpak? Copak se bojíš?“
„Nech mě!“ řeknu rozhodně, když se mě dotkne.
„Nechej si od něj pomoct, nebo zmiz. Díky tobě není jako dřív.“
Jakmile odejde , zamknu za sebou a před dveře přestěhuju stolek. Co tím myslel? Jak se může člověk tak změnit za dva dny, co jsem tady? Vždyť ho poslouchám! Půjde k doktorovi, tak proč to udělal?
Začínám zjišťovat, že se mi ta role chudinka líbila víc. Teď se musím chovat k někomu pěkně já. Ale ať si! Proč to neudělat?
Celou neděli strávím zalezlá v pokoji, i když mě několikrát volali na oběd a večeři. Rozbaluji si své vzpomínkové věci a při těch mám takové pravidlo, že jsem jak jezevec a poslouchám Monrose a jejich pomalé písničky. Každá sebemenší věc mi připomíná nějakou událost nebo osobu. Třeba kamínek na kůži z tábora, asi tak před dvěma lety. Nejlepší léto v mém krátkém a skromném životě. Byli tam jediní lidé, se kterými jsem se nemusela přetvařovat. Moje soužití se spolužačkama nebylo vždy tak hrozivé, byly i chvíle, kdy jsem si s nima rozuměla, ale ne při každém zasmání jsem to myslela upřímně. Ale tam jo... Nepatřím mezi zrovna sebevědomé holky, takže jen tak k někomu přijít a dát se do řeči? To bych nebyla já! Jenže v lese u rybníka na mě dýchala pozitivní atmosféra a věděla jsme, že i když něco plácnu, tak se na to do zítra zapomene. A proč jsem příští rok nejela? Protože jsem měla období, kdy jsem byla přesvědčená, že se lidi přetvařují, aby mě neurazili kvůli tomu, jaká jsem. Teď to zní celkem absurdně...
Kyždý si v životě projde pubertou, ale to že v ní je pozná až s odstupem času. Já si nikdy nemyslela, že budu mít problémy s rodiči a lidmi a především sama se sebou. Věta: Nikdo mi nerozumí! Je ohraná, ale já se tak cítím... Jediný, kdo mě pochopil byl Martin. To, že za ním zítra půjdu víma na sto procent. Těším se na něj a jak mi zase zvedne náladu. Že se nebude ptát, co tam dělám sama a proč jsem ucukla, když mě chtěl políbit na rozloučenou. Proč jsem nepila alkohol, proč jsem netančila...neptal se vlastně na nic, kromě mích názorů.
„Míšo! Měla bys něco s níst!“ rozčilují se holky, když je nechci pustit dovnitř. Je to po prvé, co na mě zvýšili hlas. Před tím prosili a jen přesvědčovali, ale zabere jen tohle.
„No sláva! Chceš tu pojít hlady, nebo co?“
Gábina se protáhne dovnitř, ale Jana se už do toho bordelu nevejde. Raději za sebou zase zavřu, aby nás nikdo neslyšel.
„Nechci, ale dolů se mi nechtělo.“ řeknu jí na rovinu.
„Mi bylo hned jasný. Ubránila jsem tim před Honzou menší kousek pizzy.“
„Koukám, že vy se tady stravujete jenom dovážkou, že?“
„No...jak to víš?“ diví se.
„Včera jsem obědvala s Ondrou a opět pizzu.“
Nevím proč, ale tak trochu jí to zaskočí.
„Včera? On byl doma na oběd?“ diví se.
„Prý mu to skončilo dřív, než si myslel, proč? Já zase něco řekla a neměla jsem, co?“ hádám.
„Jen mě to zaskočilo...Nevadí. Tak dobrou chuť. A mám ti vyřídit od Honzi, že zítra v osm prý jedete k tomu psychoušovi.“
Zmizí tak rychle, že jsem jí ani nestihla říct, co jsem chtěla. Chtěla jsem, aby Honzovi vyřídila, že.... se omlouvám. Sice bych to neřekla sama, ale je to součástí plánu...buď si hrát na hodnou a mít všechno dovolené a nebo na malinkou chudinku, která se sesype, když se jí něco zakáže...beru to druhé...

„Ségra, čekám v autě.“ oznámí mi brácha, když už hodinu sedím na vaně v koupelně. Celý večer jsem si říkala, že budu silná, ale představa, že o tom budu muset s někým mluvit a opakovat...je děsivá.
„Hned jsem tam.“ houknu na něj a opět se zkontroluji v zrcadle. Jelikož to půjde i k policii, tak je jasné, že to bude mít váhu na to, jestli Pavla odsoudí. A já chci, aby pikal! Dokázal mě za celé léto změnit víc, než čekal on a než jsem čekala já. Džíny nejsou nic extra a delší žlutý svetr taky není špatný. Navíc pak můžu zajít k Martinovi. Mě čeká sezení a myslím na to, jak okouzlit jednoho barmana?! Když...to je tak...jiná a osvobuzující myšlenka.
Nádech a výdech. Proč jsem nervóní? Nemám být proč! Mám se třást strachem, ale nemám být nervózní. Něco je určitě špatně...
„Tak můžeme vyjet.“ oznámím Honzovi, když si nasednu vedle něho do auta.
„Super. Praha bude zacpaná, takže to vezmu trochu oklikou.“ říká věci, které mě nezajímají a ví to. Je to jen kvůli tomu, aby řeč nestála. A je to přesně tak, jako o každých Vánocích. Nemáme si co říct a nebo máme, ale nechceme o tom mluvit. Cítím, že by mi chtěl říct tolik věcí: že to zvládnu, že jsem holka šikovná a že jsem úžasná sestra. Jenže pak by mi chtěl taky povědět, jak jsem se mýlila s tou věcí. S těmi věcmi, které jsem mu vmetla do tváře a teď už to vím!
„Chceš potom hodit domů?“ zeptá se, když zastavíme před kancelářemi, kde je i jedna z ordinací.
„Ne, díky. Chci se trochu projít po Praze. Neboj, vrátím se večer a ne v úterý ráno.“ usměji se na něj a on mi vtiskne do ruky bankovku, jejíž obsah nechci vědět.
„Já tě nechci vodit na vodítku a vychovávat jako malou holčičku, ale teď nesmíme udělate sebemenší chybu, to snad víš, ne?“
„Jen mi dej čas, prosím.“