Míša a já, Kapitola 2.

,,Nechtěl bys už vstávat,´´ zeptala se káravě Míša a mně nezbývalo než odpovědět ,,ano´´ i když jsem ani trochu nevěřil tomu, že se dokážu zvednout z naší měkké postele a hlavně odkrýt ze sebe teplou přikrývku. ,, Nenávidím vstávání,´´ povzdechl jsem si v duchu. Zkoušel jsem si počítat od desíti k jedné a na jednu vstát, dvakrát se mi to nepovedlo, až jsem se sám na sebe naštval a prostě vstal, ano, překonal jsem se, byl jsem na sebe hrdý, strčil jsem nohy do pantoflí a doplazil se na toaletu. Po příchodu do kuchyně mě Míša mile přivítala: ,,No je to dost.´´ Přistoupil jsem k ní, usmál se a políbil ji na tvář. ,,Dobré ráno i tobě,´´ odpověděl jsem, ,,co kdybychom přeskočili formality a posnídali?´´
Na stole stál můj oblíbený hrnek. ,,Vzpomínáš, jak jsem si kupoval tenhle hrnek? Tenkrát se mi moc líbil a teď ho mám rád. Zajímavé, jak k nám určité předměty přilnou, už to nejsou jen věci.´´
,,Není moc brzo na filozofování, miláčku?
,,Je, promiň, dobrou chuť,´´ ztichl jsem, ale můj pohled zůstal upřený na ten hrnek.
Zažil už tolik mých nálad, mých smutků i radostí a já mu všechnu přízeň vyjádřil tím, že jsem ho vždy vypláchl ve dřezu, chudák. Co blbnu, je to jen hrnek, nemá duši, i když je hezké tomu věřit, ale třeba i přesto se mnou občas soucítí, máme to oba těžké.
Stejně jako vstávání nemám rád holení, avšak přiznávám, že je to činnost snazší, když ovšem předtím neležím v horké vodě a pak se mi nezamlžuje zrcadlo. Je tolik věcí, co děláme každý nebo skoro každý den a stejně občas nevíme jak na to, přemýšlíme o tom, čím začneme, jestli si napřed oblečeme ponožky, tričko... A už je nám přeci tolik let, nebo ne? Znám jedno krásné přísloví: ,,Život není krátký, to jen my jsme dlouho mrtví.´´ A k tomu se hodí: ,,Všechny dobré myšlenky přichází pozdě... i tato.´´ Známe tolik pravd a přesto si žijeme podle svého, každý svého štěstí strůjcem nebo svého neštěstí?

,,Ještě, že tě mám lásko´´
,,Copak budeš potřebovat?´´
,,Tebe.´´
,,Neblázni, za chvíli musíme jít.´´
,,Tak jsem to nemyslel. Jen chci, abys věděla, jak moc tě miluju, nemám rád tyhle fráze, ale když se ti budu dívat do očí, tak si nemůžu být jist, že mou zprávu pochopíš.´´
,,Pochopím víc než si myslíš, přestaň mě podceňovat a dopij ten čaj, měli bychom jít.´´
,,Ano pane,´´ řekl jsem mechanicky a oba jsme se začali smát.

,,Sakra, to je zas zima, ještěže máme garáž a já nemusím každé ráno seškrabávat námrazu.
,,Však ono by tě to nezabilo.´´
,,Nasedej, jedem, máme to akorát.´´

Mám rád cesty do práce s Míšou, sedí vedle mě, dívá se ven a já ji můžu sledovat, aniž by to věděla. Občas mluvíme celou cestu, někdy spíš mlčíme, ale hlavně, že je vedle mě, proto velmi nerad jezdím autem sám, je tam najednou prázdno a ani rádio mě moc nedodává pocit něčí přítomnosti . Cesta najednou ubíhá jinak, všímám si stromů, lidí, aut a to vše mě nutí přemýšlet. A co teprve, když jdu někam pěšky. Moje Míša.
Večer přijíždím domů a Míša mě vítá s připravenou večeří. Nikdy jsem si nemyslel, že budu mít dívku, která umí vařit něco jiného než čaj. A tahle vaří prvotřídně, všechno možné, starosti mi dělá jen to, když se zeptá, na co mam chuť. Umí tolik jídel, ani nevím, jak se člověk může naučit takhle dobře vařit a ještě jsem se jí na to nezeptal, lepší bude, když to pro mě bude tajemstvím.

,,Jak bylo v práci miláčku?´´ ptá se mě jako každý všední večer.
,,Dnes to šlo dobře, všechno jsme zvládli,´´ odpovídám jako každý všední večer a ptám se. ,,A co ty? O její práci se bavím celkem rád, vím, že to potřebuje, potřebuje se vypovídat, znát můj názor, přestože musí vědět, že bych jí vždycky řekl, že to tak udělala správně, protože ona to správně vždy udělá, možná ne úplně, ale prostě správně. Pracuje v neziskové organizaci věnující se pořádáním a organizováním dobročinných akcí. A podle mého jí to jde skvěle. Naše firma pravidelně přispívá a s kolegy tyto akce rádi navštěvujeme, je to příjemné odreagování od kancelářské židle a dvou telefonů u uší. Kdo ví, jestli by tuhle práci dělala i kdybych neměl tak vysoký příjem jako teď. Myslím, že dělala, vždy se jí tak rozzáří oči, když třeba nějaký koncert proběhne bez problémů.
Mám rád večery s Míšou, čas, kdy si povídáme , občas zkoukneme nějaký film, poslechneme cdéčko a když má chuť, píše Míša svoje krásné příběhy o indiánech a divokých koních. Miluje koně, už od mala, trochu mě tím i nakazila, není se čemu divit, kdokoliv k nám přijde, nemůže si nevšimnout, že někdo z nás je blázen do koní. Obývák trochu připomíná kovbojskou klubovnu. Moji pracovnu mám zařízenou po svém a je to tak trochu jiný svět, chladný kov a sklo, studené barvy, ale mně se to tak líbí a dobře se mi v takovém prostředí pracuje. S Míšou jsme několikrát mluvili o tom, zda by nechtěla zkusit svoje povídky vydat. Vždy byla proti, nezdají se jí tak skvělé a to, že mě ano, přičítá tomu, že jsem prostě její manžel, který ji podporuje. Nemůžu ji však nutit, ani podniknout něco bez jejího vědomí, přestože ty povídky jsou prostě báječné. Vlastně ani nevím, co jí baví na psaní. Zřejmě je to pro ni způsob, jak se dostat, alespoň v myšlenkách, na jiné místo. Občas přestane psát a je vidět, že je zasněná, ale možná jen o něčem přemýšlí. Někdy píše hodiny a jen tak něco ji neodtrhne, já mezitím stihnu udělat spoustu věcí do práce a další dny toho mám méně. Ale jsou dny, kdy nepíše vůbec, nemá prostě chuť a vynahrazuje si to čtením. Čteme rádi oba, takže často v noci ležíme vedle sebe a čteme si a stává se, že někdo z nás u toho i usne, což je pochopitelné, ale stejně se vždycky usměju, když vidím, jak objímá rozečtenou knížku a spí jako nemluvně. Pokud je to ještě možné, vložím jí do knihy záložku a jdu taky spát, protože čtení je jedna z dalších věcí, kterou nerad dělám sám.