Z deníky znásilněné...4

V pohodlných botkách, černé košili a džínech nakráčím do své nové práce. A mám příjemný pocit... tady každou chvíli nevidím Pavlovy pohledy, zato doma ano. Vidím bráchu, vybavím si mámu a hned potom Pavla. Kdy to přestane?!
„Jsi to stihla nějak rychle?“ reaguje na to, že se objevím už před čtvrtou.
„To jsem hold já.“ směji se a přitom to není vtip roku. Prostě se MI chce. Proč bych se nemohla chovat sama za sebe?
Nejdřív mi ještě pečlivě ukáže, jak mám zapisovat objednávky, čísla stolů a pokusím se naučit i pár cen na zpaměť. Je toho tolik, že mě až zaskočí, když uvidím naštvaného Honzu ve dveřích. Mám plné ruce práce s tím, abych nerozlila pivo někomu do klína nebo taky rovnou na sebe. Je to náročnější, než jsem si myslela.
„Co tu sakra děláš?“ rozčílí se. Chytne mě pevně za paži a zatáhne ke dveřím. Jakmile mě pustí, chce se mi brečet. Snažím se zastavit slzy, ale jde to těžko.
„Děje se něco?“ přiběhne za mnou Martin.
„Martine, tohle je můj brácha, Honza.“ představím je.
„Dovolíš?!“ trošku křečovitě se na něj usměje a dá na jevo, že semnou chce mluvit o samotě.
„No jasně...“ kapituluje a odchází.
„Počkej,“ otočím se na něj a v pohledu ho prosím, aby zůstal. Z Honzi jde strach...Naštěstí mě poslechne a já cítím, že se na něj můžu spolehnout.
„Takže takhle si to představuješ? Že si budeš dělat co chceš a u mě budeš jen přespávat?“
„Říkala jsem ti, že potřebuju změnu!“
„Takovou, že tu budeš do rána pinglovat? V takovym pajzlu?“
„Tak to pozor!“ vloží se do toho Martin.
„A máš i osobní ochranku? A čímpak si mu zaplatila?“ rýpne si. Tohle téma je mi dost nepříjemné a ještě pěkně dlouho bude. Ale není se čemu divit, tohle jsem měla čekat. Jen ne po třech dnech.
„Tohle není fér...“ řeknu potichu.
„Ne! Ty se nechováš fér! Já se snažím, ale ty ne!“
„Já že se nesnažím? Ty ani nevíš, čím jsem prošla! A říkala jsem...prosila jsem tě o čas, že potřebuju změnu a snad ani nevím, kolikrát jsem to říkala.“
„Fajn...Super...“
To je poslední, co mi řekne. Odejde, ale já se nedokážu pohnout.
„Mám se ptát?“
„Snad radši ne...možná někdy jindy.“
Z hluboka se nadechnu a pokračuji ve své práci. Za hodinku, možná dvě na to úplně zapomenu a jen kmitám tam a zpátky. Když jsem tu byla minule, nevšimla jsem si, že by měl Martin tolik práce, jako teď.
„To víš. Asi se jim doneslo, že tu máme novou krásnou servírku.“ mrkne na mě.
„No vidíš, jak jsem ti tu krásně užitečná.“ oplatím mu to.
„Však od teď jsme tvá osobní ochranka. Kdyby zase něco...“
„Řekla bych, že se to nebude opakovat. Jen budu vyvrženec společnosti.“
„Ale tady jsi výtaná v jaké koliv chvíli a v každý čas.“ utěšímě. A já? Já mu věřím!

Po zavíračce se loudám domů pěkne pomalu. Byla bych tam i přespala, ale Martin mě prostě vyhodil. Nejspíš to semnou myslel dobře...Jenže já nemám odvahu jít domů. Už zase! Chvilkama jsem naštvaná sama na sebe. Ne že by to byl nový pocit, byla jsem taková i dřív, ale třeba jen proto, že jsem si v jedenáct večer dala celou čokoládu. Teď kvůli svému chování, o které jsem místy přesvědčená, že je správné a že na něj mám právo. A místy si to vyčítám, protože ubližuji Honzovi. A co Ondra?! Moje další nemilá starost.
Když už se blížím k baráku, divím se, že je všude tma. A ještě víc se divím, když zjistím, že všichni spí. Nečeká na mě nějaké ambargo, aby mě přivázali k posteli a dusili tak dlouho, dokud ze mě nevymlátí duši. Měla bych se radovat? Měla bych být ráda, že z toho nedělá aféru? Asi ano...ale nejsem. Byl to jediný člověk, který se o mě skutečně bál a ten je teď pryč. A já jsem sama...

Je to nudné a ubjíjející, jak každé mé ráno probíhá stejně, každé odpoledne a každý večer. Vstanu a mlčky si dojdu pro snídani, potom se obleču a buď se jdu projít, nebo na sezení. A večer makám tak, že se sotva doplazím domů. Pavla pořád nemůžou najít a ani máma se neozvala. Tak moc bych jí potřebovala, že bych byla schopná jí i odpustit.
„Jaká je u vás doma atmosféra?“ ptala se mě Martina-psychložka na sezení.
„Taková, jakou si zasloužím.“
„Vyčítáš si to, že si jednala proti jeho přání?“
„Já...nevím..občas. Někdy bych s tím praštila a přišla domů na večeři a mohlo by to být všechno v pořádku. Jenže já chci pracovat. Baví mě to.“
„A zkusila si s ním promluvit?“ hloupá otázka paní psycholožko.
„Ani mi neodpoví na pozdrav, vlastně kromě Petra nikdo. Jsem ta špatná...už čtrnáct dní.“ zalovím v paměti, kdy jsem to s nimi vlastně naposled mluvila.
„Mohla bys to zkusit, za to nic nedáš. Připrav si jakýsi proslov. Ale čím dál tim víc odpočujeme od toho, proč jsi vlastně tady.“ čili do znásilnění.
„Poslední dobou už je to lepší. Večer na to nemyslím vůbec. Možná jen když mě někdo plácne přes zadek, ale Martin cítí, že mi to není příjemné a brání mě.“ vyprávím.
„Takže bys o tom dokázala mluvit?“ diví se a tak trochu mi nevěří. Nevěří, že jsem v pořádku.
„Podle toho s kým...“ váhám.
„Zatím stačí jen semnou.“
„Zatím? Jenže pak to nebudete jenom vy. Budu to muste říct policii a i víc lidem.“
„Míšo...komu o tom opravdu nechceš říct?“
„Martinovi... a lidem, kteří o tom nevědí. Nechci, aby mě litovali. Částečně jako Honza. Za normálních okolností by si mě k sobě nevzal.“ konečně řeknu nahlas své myšlenky.
„Nemusíš mu to říkat. Ani o tom nemusí vědět. Já sama chápu, jak se musíš cítit doma, když tě berou pro to, co se stalo a ne pro to, jaká jsi. Ale takový lidé jdou...hlavně ti starší mají pocit, že tě musí ochránit.“

Pořád musím myslet na to, co říkala. Že to nikdo nemusí vědět. Je to jen na mě. Nemůžu se ani soustředit na pitomé roznášení pití, takže se mi podaří jednomu cápkovi vylít pití přímo do rozkroku.
„Jsi slepá nebo co?!“ rozčílí se.
„Já se moc omluvám.“ řeknu rozpačitě a začnu zmatkovat.
„Omlouváš? Krucinál vidíš, co si udělala?“ ukáže na vsou „pýchu“ a mě je možná spíš k smíchu než k pláčí, ale musím se ovládnout.
Za minutku je u nás Martin a hodí na mě naštvaný pohled. Teď už převládá spíš ten plačtivý pocit. Omluví se za mě a pán dostal i pár drinků na účet podniku. K tomu, abych se omluvila, nastala příležitost až po zavíračce.
„Můžu...můžu s tebou mluvit?“ řeknu opatrně a Martin jen přikývne.
„Vím, že i kdybych se několikrát omluvila, tak to nepomůže, protože tohle přeci může podnik poškodit, že?“
„To máš bohužel pravdu.“ otočí se na mě a čeká konečně vysvětlení mého chování. Ale mě v hlavě zní ta její slova: nikdo to nemusí vědět! A já se přemáhám....nechci, aby to ostatní věděli! Mohlo by mi to ublížit a už bych se tu necítila tak dobře.
„Já...pořád to mám špatný doma.“ začnu se tedy vymlouvat.
„V tom případě nech problémy doma.“ odbude mě, protože ví, že mu neříkám tak úplně všechno. Víme to oba...

Polovina prázdnin v hajzlu. A co se změnilo? Absolutně nic! Jen to, že se Gábina odstěhovala a Petr deno denně leží na gauči a cpe se. Jana ani Honza se semnou nějak extra nebaví, ale občas mi řeknu i dobré ráno! A to pak jásám radostí a doufám, že postupem času už mě nebou ignorovat, ale budou mě brát takovou, jaká jsem.
A ještě jedna věc...Byla jsem vypovídat. Byla tam i Martina a dělala mi takovou oporu, kterou jsem v ní našla. Honza tam musel být samozřejmě taky, protože mě dostal dočasně do péče. Všimla jsem si jeho výrazu, když jsem říkala a popisovala to odpoledne. Měl zkloněnou hlavu a když ji zvedl, bylo vidět, že by mě nejraději odtáhl pryč a někam mě ukryl. Pryč od toho zkaženého světa. Ale pro mě už není tak zkažený, protože se z toho pomalu léčím. Je to čím dál tím lepší a já začínám věřit, že to bude v pořádku. Tohle jsem také řekla Martině a ona byla ještě radši, než já. Ale nemám prý dělat ukvapené záběry.

„Taky si připadáš jako vyvrženec?“ řekne mi jednouPetr, při našem rozhovoru. Je pondělí a další obyvatelé jsou v práci, jako každý den.
„Občas, ale mě to už nějak nevadí...narozdíl od tebe.“
„Nevadí? Co si to za holku...každé přeci vadí, když jí lidi nějak ignorují, nebo se pletu?“ diví se.
„Lidi mě ignorují jen tady. Ale mám i jiné přátelé.“ to mluvím o Martinovi a dalších pár lidech, kteří tam chodí a už mě znají.
„A našlo by se tam i pár přátel pro mě?“ zkouší to na mě. Je mi ho líto...ale...
„Jestli chceš, tak stůj ve čtyři u dveří.“ mrknu na něj a mám dobrý pocit, že mu tak snad pomůžu. Já jsem totiž vyléčená!

Ještě nejsou ani tři a Petr je na nohou. Prý nemůže zapnout ani jedny jeho sexy džíny od ukrutně drahých návrhářů.
„Asi by ses měl začít trochu hýbat.“ navrhnu. Přeci jen to je manekýn a pár kilo navíc mu může uškodit. Už čtrnáct dní neměl kšeft.
„Nikdy jsem neměl z váhou problémy, to bude ai jen takové přechodné období.“
„A nebo stárneš, Petříčku.“ dobírám si ho.
„Možná bych si měl najít normální práci. Ale nechci bt další v řadě barmanů.“ teď si zase rýpne on.
„Ale na mě čeká střední škola a skenu s tím. Ale ty už to máš dávno za sebou.“ snažím se ho nějak probudit.
„Ty jsi byla tak milá...“ zasměje se.
„Tím chceš jako říct, že teď nejsem“ na oko se urazím.
„Ale ne! Jen jsi jiná...“
„Nezakřiknutá, chceš říct?“ hádám.
„Jo... a to je dobře. Takhle se mi líbíš víc.“
V duchu si říkám, proč se takhle nelíbím Honzovi. Bylo by všechno nejjednodušší. Proč mě v tom nepodporuje on?
„On si zvykne.“ jako by vycítil, na co myslím.
„Jen aby na to nebylo pozdě. Nemůžu tu zůstat věčně.“ připomenu mu.
„Jakto?“
„Já nevím...bylo by to trochu...divné. Nebo ne?“
„Kdyby jste spolu celou tu dobu nemluvili, tak jo. Ale ty si sama říkala, že je to jen na léto. Pak kapituluješ, budeš ho poslouchat a po škole se odtěhuješ. Nebo se z toho zcvokneš a utečeš. Chytne tě policii a půjdeš do dětského domova. Já být tebou...kapituluji.“
„Jo...ale mám ještě měsíc svého šťastného života plného pubertálních přátel a skutků.“ a ten si nedám vzít...
„Takže ještě měsíc života a pak budeš hodna holka?“
„Chytrej!“